Článek
Jmenuji se Marta a jako náborářka v IT oddělení velké automobilky denně bojuji na dvou frontách. První je najít schopné lidi v přehřátém trhu. Druhá, pro mě osobně stejně důležitá, je přivést do našeho stále převážně mužského světa více žen. Každý životopis od ženy, která se nebojí technologií, mi proto udělá upřímnou radost. Snažím se o diverzitu a věřím, že smíšené týmy fungují lépe. Proto když mi na stole přistál životopis od Kristýny, měla jsem pocit, že jsem našla poklad.
Na papíře byla naprosto ideální. Čtyřiadvacet let, čerstvá absolventka ekonomické školy. Hledala jsem zrovna konzultantku pro finanční modul našeho podnikového systému a její zaměření bylo přesně to, co jsme potřebovali. Byla to pozice, na kterou se mi měsíce nedařilo najít nikoho vhodného. S nadšením jsem pročítala její životopis dál. Absolvovala několik zajímavých stáží, mluvila dvěma jazyky. Byla jsem téměř rozhodnutá jí zavolat a pozvat ji na pohovor.
Pak jsem ale sjela pohledem k sekci „Pracovní zkušenosti“. Pod seznamem stáží byla uvedena další položka. Živnostenský list a jako popis činnosti jen dvě slova. Dvě slova, která mi vyrazila dech a donutila mě přečíst si je několikrát za sebou, abych se ujistila, že vidím správně. Stálo tam: OnlyFans. V tu chvíli se mi v hlavě proti mé vůli začaly rojit stereotypní představy. Profesionální maska náborářky na okamžik spadla a já si ji, přiznávám se, představila spoře oděnou v lascivních pózách.
Okamžitě jsem se za své myšlenky zastyděla. Ale hned vzápětí naskočil pracovní mozek. Co by to udělalo s týmem plným chlapů? S týmem, kde se už tak snažím potlačovat nevhodné vtipy a sexistické narážky? Byla by schopná si vybudovat respekt, nebo by byla od prvního dne jen terčem poznámek a skrytých pohledů? Moje práce není jen najít odborníka. Mojí prací je postavit funkční a zdravý tým. A tohle mi zavánělo obrovským rizikem.
Dilema se ještě prohloubilo, když jsem začala přemýšlet v kontextu celé firmy. Naše společnost se navenek snaží být moderní a otevřená, aby nalákala mladé talenty. Ale realita korporátního světa je jiná. Jsme součástí velkého mezinárodního koncernu. Co by se stalo, kdyby se informace o naší nové konzultantce dostala k zahraničnímu zákazníkovi z naší sesterské prémiové automobilky? Poškození dobrého jména a pověsti profesionality bylo riziko, které jsem si jako zodpovědná náborářka nemohla dovolit ignorovat.
S těžkým srdcem jsem její životopis odložila na hromádku „nevyhovujících“. Vím, že její soukromý život je její věc. Vím, že možná byla skvělá a naprosto profesionální. Ale v mé roli jsem musela zvážit všechna rizika. A ta v tomto případě bohužel převážila nad její perfektní kvalifikací. Cítila jsem se provinile. Jako bych zradila své vlastní přesvědčení o rovných příležitostech.
Ještě teď mi ten životopis leží na stole. Přemýšlím, jestli jsem udělala správnou věc. Byla jsem jen zodpovědná zaměstnankyně, která chrání svou firmu? Nebo jsem se stala součástí problému? Konzervativní brzdou, která soudí lidi za jejich soukromí, místo aby hodnotila jen jejich schopnosti. Nevím. A upřímně, právě tahle nejistota je na mé práci to nejtěžší.
