Článek
Blanka (25): když jsme s manželem Františkem vybírali školku pro našeho tříletého Antonína, měli jsme jasno. Chtěli jsme místo, kam bude chodit rád. A našli jsme ho. Bývalou soukromou školku, která si i po přechodu pod stát zachovala neuvěřitelně rodinný a vřelý přístup. Toník si ji zamiloval od prvního dne. Žádný pláč, žádné ranní scény. Každé ráno se těší na své kamarády a na paní učitelky, které jsou skvělým mixem zkušenosti a mladistvé energie. Pro nás, jako pro rodiče, není nic důležitějšího.
Jenže každá idyla má svůj háček. Ten náš se jmenuje komunikace. V předchozí dětské skupince jsme byli zvyklí na mobilní aplikaci. Bylo to geniálně jednoduché. Omluvenka na dvě kliknutí. Platba školkovného přes QR kód. Vzkaz od učitelky, že máme zítra přinést holínky. Nejde o to, že bychom nevydrželi den bez fotky našeho potomka. Jde o čistě praktické věci, které šetří čas a nervy všem zúčastněným. Tady ale jako by se zastavil čas v devadesátých letech. Omluvenky se musí volat do osmi ráno. Informace visí na nástěnce, kterou si ve spěchu často nestihnu přečíst.
Doufali jsme, že se to změní. Nebo že se o tom alespoň bude mluvit na první třídní schůzce. S Františkem jsme se těšili, že konečně přijde řeč na nějaké zefektivnění. Místo toho jsme si vyslechli půlhodinový monolog paní ředitelky. Mluvila o tom, jak je důležité, aby děti nosily správné přezůvky. A vyvrcholilo to plamennou řečí o tom, že na oslavy narozenin se nesmí nosit dětské šampaňské, protože to podporuje nezdravé návyky. Vyměnili jsme si s manželem pohled plný zoufalství. My řešíme, jak se včas dozvědět o plánované besídce, a školka řeší bublinky v plastové lahvi.
Jednu věc víme jistě. Školku kvůli tomu měnit nebudeme. Pohoda a štěstí malého človíčka jsou na prvním místě. Toník tam má kamarády, skvělé učitelky a my vidíme, jak je spokojený. Nechceme ho vytrhávat z prostředí, které si zamiloval, jen kvůli našemu nepohodlí. Jenže právě proto je naše asertivita podrobena těžké zkoušce. Náš klid je vykoupen každodenní drobnou frustrací.
A tak teď doma vedeme debaty, které nikam nevedou. Máme se ozvat? Máme být „ti problémoví rodiče“, kteří hned první měsíc přijdou s návrhy na zlepšení? Pracuji jako UX designérka a vidím, jak by jednoduchá aplikace mohla všem ulehčit život. Ale jak to navrhnout, abychom nevzbudili obrannou reakci? V hlavě mi zní hlas starší paní učitelky: „Dělám to takhle padesát let a teď mi tu nějaká třicítka bude radit, jak to mám dělat líp.“
Možná bychom mohli zkusit sepsat nějaký návrh. Uklidnit je, že nechceme kritizovat, ale pomoct. Nabídnout, že se na zavedení budeme i podílet. Nebo zkusit nejdřív zjistit názor ostatních rodičů, abychom v tom nebyli sami. Možností je několik, ale každá s sebou nese riziko, že si proti sobě poštveme lidi, kterým každý den svěřujeme to nejcennější, co máme.
Stojíme před dilematem. Máme obětovat vlastní komfort pro klid ve vztazích, nebo sebrat odvahu a pokusit se změnit systém, který je sice funkční, ale zoufale zastaralý? Je to jen obyčejná školková aplikace. Ale cesta k ní se zdá být nečekaně složitá.
