Článek
Znáte ten pocit, když se jen tak lehce zeptáte a spustí se lavina? Já ano. A bylo to na třídních schůzkách mého syna, desetiletého Vojty. Se mnou na linku seděla má sousedka a kamarádka Hanka (32), grafička na volné noze. Obě jsme se těšily, že konečně uvidíme paní učitelku Marii Svobodovou a zjistíme, jak se Vojtovi i Hance Aničce daří.
Paní Svobodová (55) je učitelka staré školy. Její vlasy, vždy pevně zafixované a ani vlásku z místa, vyzařují stabilitu. Ještě před schůzkami mi řekla kamarádka Míša (30), personalistka, že paní učitelka už má jen pár let do důchodu. Že je to její celoživotní poslání. Na jednu stranu obdivuhodné, na druhou… no, uvidíte.
Když se otevřela diskuse, zvedla jsem ruku. Chtěla jsem se zeptat na domácí úkoly. Vojta je šikovný kluk, ale někdy prostě nevím, co dřív. Po práci často sedíme i dvě hodiny nad úkoly. Zeptala jsem se, zda by nebylo možné snížit objem, nebo alespoň část dělat dobrovolně. Vždyť dnes je trend spíše bez úkolů.
To jsem neměla dělat. Okamžitě se ozvala paní Novotná. Té mamince mohlo být kolem padesátky, skoro jako paní učitelce. „Vy snad chcete, aby naše děti zůstaly blbé?“ vyhrkla. „Dřív si nikdo nedovolil tohle zpochybňovat! Vy si snad myslíte, že celých devět let nasají jen ve škole?“ Její hlas zněl pevně, plný odhodlání. Ostatní rodiče jen tiše seděli.
Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Jsem samoživitelka. Mám náročnou práci jako projektová manažerka. Každý večer se snažím, abychom měli s Vojtou čas i na něco jiného než jen na úkoly. Sebrala jsem tedy zbytky odvahy. „Jsem na výchovu sama. Vedle mé práce mi domácí úkoly někdy přidají i další dvě hodiny denně,“ řekla jsem.
Pak jsem si neodpustila poznámku. Možná to bylo zbytečné, ale přišlo mi to trefné. „Kdyby se nezasekl systém na zastaralých věcech… Kdybychom neučili matiku, kterou už dávno dělá Excel. Kdyby se děti neučily nazpaměť filozofické směry. Nebo fáze spalovacího motoru, které se už přestávají vyrábět. Možná by se uvolnilo místo na důležitější věci. Na praktické dovednosti.“
Měla jsem v hlavě další argumenty. Pár vtipných přirovnání mi ještě blesklo hlavou. Ale pak jsem si vzpomněla, jak drahé je školné v sousední soukromé škole. A Vojta se tu cítí dobře, má tu kamarády. Zastavila jsem se.
Ticho po mých slovech bylo skoro hmatatelné. Paní učitelka i paní Novotná na mě jen civěly. Bylo mi jasné, že jsem teď „ta problémová“. Ale nevadí. Zkusila jsem to.
Jak to máte vy? Je pro vás škola hlavním pilířem života vašich dětí? Nebo vnímáte, že moderní a rychle se měnící doba už vyžaduje jinou průpravu? Řekněte mi svůj názor. Jsem zvědavá.
