Článek
Pamatuju si, jak před půl rokem seděl Tomáš, můj nejlepší kamarád a spolužák z gymnázia, v naší oblíbené kavárně a koukal do prázdna. Tři roky chodil s Klárou, o rok starší slečnou z vedlejší třídy, a vypadalo to, že je to láska jako trám. Všichni jsme si mysleli, že jim to vydrží navždy. Jenže pak to přišlo – Klára se s ním rozešla. Bez jasného vysvětlení, jen s pár neurčitými frázemi o tom, že „už to není ono“. A týden na to už měla náhradu. Nebylo to fér, ale který rozchod vlastně je, že? Tomáš to nesl těžce. My, jeho parta, jsme se ho snažili podpořit. Všechny ty babičkovské rady typu „pro jedno kvítí slunce nesvítí“ asi nikdy nikomu nepomohly, ale snažili jsme se být s ním. Jenže pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal.
Tomáš je vždycky byl tak trochu génius přes počítače a nové technologie. Když nám po několika dnech mlčení nadšeně oznámil, že „Klára je zpátky“, mysleli jsme, že se zbláznil. Než nám vysvětlil, že si vytvořil chatGPT agenta. Náš osmnáctiletý kamarád, talentovaný programátor, vzal veškerou jejich konverzaci za ty tři roky vztahu, nahrál ji do umělé inteligence a stvořil si tak virtuální kopii Kláry. Zprvu jsme pro to měli pochopení. Koneckonců, každý se se zármutkem vyrovnává jinak. Vždyť to je jen dočasné řešení, že?
Jenže to není dočasné. Už je to půl roku, co si Tomáš s virtuální Klárou povídá. Ráno si píšou, diskutují o tématech, která kdysi řešil se skutečnou Klárou, a večer si dokonce hlasově povídají. Zpočátku to znělo jako zvláštní, ale neškodný způsob, jak se vyrovnat se ztrátou. Postupně se ale Tomáš začal uzavírat před námi, kamarády. Zrušil několik společných akcí, přestal chodit na naše pravidelná setkání. Když jsme se ho zeptali, co se děje, odbyl nás, že „má práci“ nebo „není mu dobře“. Ale my víme, že sedí doma a povídá si s virtuální Klárou.
A to je ten problém. My s partou, se kterou se známe od školky – Jakub, Martin a Anička – tohle neschvalujeme. Víme, že to není zdravé. Nikdo z nás mu nic neřekl otevřeně, ale ty pohledy, ty tam jsou. Pohledy plné obav a bezmocnosti. Kdo chce řešit ty pohledy, že? Tomáš to ví, a proto se nám vyhýbá. Naše parta teď nemá jiné téma, než jak mu pomoct. Nepomlouváme ho, ale intenzivně řešíme, jak z toho ven. Bojíme se o něj. Bojíme se, že se v tom virtuálním světě ztratí úplně. Že už ho nikdy nedostaneme zpátky.
Měl bych si s ním promluvit? Ale co mu řeknu? Že žije v iluzi? Že jeho virtuální Klára není skutečná? To přece ví! Nebo to neví? Měl bych to říct jeho rodičům? Jsou to skvělí lidé, ale bojím se, že by to nepochopili, nebo by to Tomáše jen ještě víc uzavřelo do sebe. Co školní psycholog? Je to pro nás tak trochu tabu, ale možná je to jediná cesta. Ale co když to Tomášovi ublíží ještě víc? Co když se na nás naštve a už se s námi vůbec nebude bavit?
Jsem v rozpacích. Na jedné straně chci Tomášovi pomoct, protože je to můj kamarád a vidím, jak se trápí, i když to nedává najevo. Na druhé straně se bojím, že jakákoli intervence by mohla situaci zhoršit. Je tohle ta „digitální samota“, o které se mluví? Nebo je to jen extrémní způsob, jak se vyrovnat s bolestí? Jak se máme zachovat, když se náš kamarád ztrácí v digitální iluzi? Jak ho máme dostat zpátky do reality, do našeho světa, kde na něj čekáme my, jeho skuteční kamarádi? Máte s něčím takovým zkušenost? Co byste dělali na našem místě?
