Článek
Pamatuji si, jak jsem se seznámila s Markem. Bylo to na střední, já v prváku, on v třeťáku. Byl to typický sportovec – vyrýsovaný, plný energie a s úsměvem, který dokázal rozsvítit celou chodbu. Já, Dominika, jsem tenkrát byla jen „docela hezká holka“. Marek mě ale přivedl k fitness a můj život se změnil. Začala jsem cvičit, zpevnila jsem, co se dalo, a najednou jsem se cítila fantasticky. Lidé mi říkali, že vypadám jako „Miss Fitness“, a já si to užívala. Vždyť to není žádná kulturistika, je to o síle, eleganci a zdraví. Kamarádi a rodina se sice trochu strachovali, jestli to není jen povrchní láska založená na vzhledu, ale já jsem jim vždycky říkala: „Ve vztahu nejsou lepší a horší hodnoty, jen jde o to, abychom je oba sdíleli.“ A my jsme je sdíleli. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Po střední jsme se pustili do společného snu – otevřeli jsme si kavárnu. Marek, se svým smyslem pro obchod a marketing, a já, s citem pro estetiku a detaily, jsme vytvořili místo, které si lidé zamilovali. Po pěti letech dřiny se kavárna zaběhla a my jsme si mohli dovolit trochu zvolnit. Všechno šlapalo jako hodinky, a tak jsme se rozhodli, že je čas na další velký krok – dítě. Vždycky jsme si říkali, že bychom chtěli mít rodinu, a já jsem se na to neskutečně těšila. Představa malého človíčka, který bude běhat po bytě, naplňovala mé srdce radostí.
Teď jsem v šestém měsíci. Dítě je zdravé, pokojíček se pomalu rýsuje do konkrétní podoby, peníze nechybí – máme vše, co bychom si mohli přát. Jenže já nejsem šťastná. Nemůžu být. Marek, muž, kterého miluji, který mě naučil milovat své tělo a žít zdravě, se mi vyhýbá. Konkrétně v ložnici. Zpočátku jsem si myslela, že je unavený, nebo že má jen hodně práce. Snažila jsem se ho chápat, být trpělivá. Ale pak mi to řekl. Otevřeně, bez obalu, s takovou upřímností, která mě zranila do hloubky duše. „Dominiko, já vím, že jsi těhotná a že je to krásné. Ale to břicho… prostě se mi nelíbí. Teď si raději pomůžu sám.“
Ty jeho slova mi rezonují v hlavě každý den. „To břicho… prostě se mi nelíbí.“ Cítím se jako věc, jako spotřební zboží, které ztratilo svou atraktivitu, protože se změnilo. Z Miss Fitness, která se Markovi líbila, jsem se proměnila v ženu s břichem, která už není žádoucí. Naplňují se teď ty obavy naší rodiny a přátel? Opravdu je náš vztah tak povrchní, že je založený jen na fyzické přitažlivosti a vypracovaném těle? Miluji Marka a vím, že se na dítě těší. Ale jak se mám srovnat s tím, že mě teď nechce? Že si raději „pomůže sám“?
Každý večer, když jdu spát, ležím vedle něj a přemýšlím. Jak si to Marek vlastně představuje? Že po šestinedělí, po tom všem, co mi řekl, se na něj vrhnu touhou? Že zapomenu na to, jak jsem se cítila ponížená a nemilovaná, když jsem nejvíc potřebovala jeho blízkost a podporu? Že se budu cítit zase jako ta „Miss Fitness“, když jsem teď jenom „máma s břichem“? Tenhle pocit mě dusí. Cítím se osaměle, i když mám vedle sebe partnera. Cítím se zrazená.
Kde je ta naše sdílená hodnota, o které jsem vždycky mluvila? Kde je podpora, intimita, pochopení? Těhotenství je pro ženu obrovská změna, fyzická i psychická. Potřebuji cítit, že jsem milovaná, žádoucí a krásná, i s tím břichem. Nejen proto, že čekám naše dítě, ale proto, že jsem to já. Teď se cítím, jako by se náš vztah rozpadal na dva paralelní světy. On ve svém světě, kde si „pomůže sám“, a já ve svém světě, kde nosím naše dítě a snažím se srovnat s jeho chladem. Bojím se budoucnosti. Bojím se, co bude dál, až se dítě narodí. Nezmění se i náš vztah k němu? Je to jen přechodná fáze, nebo to ukazuje na něco hlubšího v našem vztahu, na co jsem dosud nechtěla vidět? Co byste mi poradili? Setkala jste se některá z vás s něčím podobným? Jak jste to zvládly?
