Hlavní obsah

Po rozhovoru si vyčítáte každé slovo. Druhý z vás přitom může mít mnohem lepší dojem

Foto: University of Michigan School for Environment and Sustainability / Wikimedia Commons, CC BY 2.0; výřez

Ilustrační fotografie rozhovoru v Café Verde v Ann Arbor (2011); nejde o účastníky popsaného výzkumu.

Setkání skončilo a vy znovu přehráváte nepovedený vtip i dlouhou odmlku. Výzkum takzvaného liking gap ukazuje, proč naše představa o dojmu, který jsme zanechali, může být zbytečně přísná.

Článek

Rozloučíte se s novým kolegou a cestou domů si v duchu přepisujete vlastní věty. O dovolené jste mluvili moc dlouho, jeho otázku jste možná pochopili špatně a ten vtip jste si měli raději odpustit. Přitom vám s ním vlastně bylo docela dobře. Jen si nejste jistí, zda to vnímal stejně. V hlavě se vám tak mohou spojit dvě věci: samotný rozhovor se vám líbil, ale máte pocit, že vy osobně jste v něm zrovna nezazářili. Snadno z toho pak vyvodíte, že váš protějšek odcházel méně spokojený. Právě rozdíl mezi naším odhadem a tím, jak setkání hodnotí druhá strana, zaujal vědce.

V roce 2018 tento jev popsali Erica Boothbyová, Gus Cooney, Gillian Sandstromová a Margaret Clarková v časopise Psychological Science jako liking gap. Česky bychom jej mohli popsat jako podceňování toho, nakolik jsme druhým sympatičtí. V prvním experimentu nechali vědci dvojice lidí zhruba pět minut hovořit. Potom se každého zvlášť ptali, nakolik mu byl protějšek sympatický a jak podle něj protějšek hodnotil jeho. Do této části přijali 36 lidí; jednu dvojici vyřadili, protože se ukázalo, že jde o blízké přátele. V průměru dopadlo hodnocení od druhého příznivěji, než účastníci předpokládali. Neměřila se tedy objektivní společenská obratnost. Porovnával se osobní odhad s odpověďmi skutečného partnera v rozhovoru. To je podstatný rozdíl oproti neurčitému ujišťování, že na sebe máme být hodnější.

Představte si seznamování na kurzu. U kávovaru se dáte do řeči s člověkem, který seděl vedle vás. Zeptá se, co vás sem přivedlo, a vy začnete vysvětlovat změnu práce. V půlce odpovědi hledáte slovo, sáhnete po hrnku a na chvíli ztratíte nit. Protějšek mezitím přikývne a položí doplňující otázku. Je možné, že ho vaše zkušenost opravdu zajímá. Vy si však jeho reakci můžete vyložit jen jako zdvořilost, protože se v duchu stále zabýváte předchozím zaváháním. Když na situaci později vzpomínáte, vybaví se vám hlavně ticho uprostřed věty. Doplňující otázka se do pomyslného hodnocení skoro nedostane. Tato scéna je ilustrace, nikoli záznam některého účastníka studie. Ukazuje ale, v čem se mohou oba pohledy míjet: vy hodnotíte také to, co jste chtěli říct a nepovedlo se, zatímco druhý tuhle dokonalejší verzi rozhovoru vůbec nezná. Až se u stejného kávovaru potkáte příště, možná zůstanete jen u pozdravu. A to kvůli dojmu, jehož správnost jste si neověřili. O tom, co si myslel on, zatím nemáte jasno.

Badatelé zkoumali i možné vysvětlení tohoto rozdílu. Pozorovatelé videozáznamů dokázali zachytit projevy sympatií, které účastníci ve svých odhadech dostatečně nezohlednili. V další části výzkumu souvisely negativnější představy o vlastním vystupování s větším podceněním sympatií. To podporuje vysvětlení, že soustředění na vlastní chyby může zakrývat zájem druhého; samotná souvislost ale neurčuje jedinou příčinu. Soubor zahrnoval také seznamovací workshopy v Británii a sledování studentů sdílejících ubytování. Nešlo jen o jednu laboratorní pětiminutovku. Ani pestřejší soubor situací ovšem není reprezentativním průzkumem všech lidí a kultur. Výsledek neříká, že každý rozhovor dopadne dobře nebo že konkrétní odmítnutí je omyl. Popisuje průměrnou chybu odhadu v těchto zkoumaných setkáních.

Co si z toho vzít, až se podobné přehrávání rozběhne znovu? Zkuste nejprve oddělit pozorování od domněnky. Víte, že jste se na chvíli odmlčeli. Nevíte, že to druhému vadilo. Můžete si připomenout i jeho otázky nebo to, že v hovoru sám pokračoval, aniž byste z jediného úsměvu vyvozovali jistotu přátelství. Jestli vám bylo dobře, můžete při příštím setkání navázat na společné téma nebo nabídnout další kávu a ponechat druhému prostor odmítnout. To je praktický návrh, ne postup, jehož účinnost tato studie prokázala. Smyslem není přemluvit se, že vás každý musí mít rád. Spíš nedělat za druhého konečné rozhodnutí dřív, než máte víc než vlastní rozpačitý pocit. Jeho skutečná reakce vám může dát další informaci.

Po příštím příjemném rozhovoru si tedy můžete položit užší otázku: co druhý opravdu udělal a co jste si k tomu teprve doplnili cestou domů?

Článek vznikl s pomocí nástrojů umělé inteligence ChatGPT a Gemini.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje

Boothbyová a kol.: The Liking Gap in Conversations, Psychological Science (2018), plný text

Yale News: At first meeting, people like you more than you think

Fotografie: Understanding environmental behavior (2011), University of Michigan School for Environment and Sustainability / Wikimedia Commons; CC BY 2.0. Použit výřez. Ilustrační fotografie; nezachycuje účastníky popsaného výzkumu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz