Článek
Jsem Jana, je mi 45 a s Jiřím (50) jsme oba podruhé v manželství. To první nám nevyšlo právě proto, že nás tehdejší partneři podváděli. Řekli jsme si proto, že kdyby se to někdy mělo opakovat, raději o tom nebudeme mluvit. Mělo to zůstat tabu. Nikdy mě ale nenapadlo, že to bude trvat rok a že nepůjde jen o jednorázovou aférku.
Zjistila jsem to před půl rokem úplně náhodou. Najednou to všechno začalo dávat smysl. Pozdní příchody, nová vůně, záhadné SMSky. Od té chvíle se ve mně všechno pere. Představa, že je s jinou a pak se večer vrátí domů, mi trhá duši na kusy. Nejhorší je, že když se mnou pak jednou za měsíc spí, cítím se zvláštně ponížená a zároveň nadšená. Protože ať už je to cokoliv, náš sex nikdy nebyl lepší. Vlastně už dlouho za moc nestál – děti, únava, stereotyp.
Ale teď? Teď je to najednou jiné. Vášeň, jako by z něj vytryskla po všech těch letech znovu a naplno. Těžko říct, jestli je to kvůli ní, nebo kvůli pocitu viny, který snad někde hluboko cítí. A já se cítím jako úplně nová žena – alespoň tu jednu noc v měsíci.
Neumím říct, jestli je lepší vědět nebo žít v blažené nevědomosti. Těžké je hlavně to, že už nemůžu dělat, že nic nevím. Občas mám chuť mu to říct, vyčíst, vykřičet. Ale co když tím zničím tu poslední věc, co mezi námi funguje? Tak mlčím. A dál se v tom topím.
