Článek
Jmenuji se Janka a dnes vím, že jsme se s Pavlem pořádně poznali až po svatbě. Naše první setkání na akci pro mladé křesťany bylo plné romantiky a zakázaného ovoce. Bylo mi osmnáct, Pavlovi dvacet. Moji rodiče byli dost konzervativní, takže možností potkat kluka jsem moc neměla. Pavel působil jako vysvobození – psali jsme si tajně, randili jsme potají, a ano, i nějaké ty intimnosti byly. Ale opravdu první společnou noc jsme si nechali až po svatbě.
Brali jsme se brzo, možná moc rychle. Lákalo nás všechno, co manželství nabízí – společné bydlení, intimita, vlastní domácnost. Jenže po svatbě se Pavel rychle změnil. Když jsme se přestěhovali kvůli jeho práci v automobilce do malého domku, jeho zájem o mě začal rychle klesat.
Najednou jsem byla na druhé koleji – za jeho koníčky, focením, počítačovými hrami a hlavně partičkou místních teenagerů, kteří ho obdivovali jako nějakého venkovského rappera. Myslela jsem, že dítě náš vztah zachrání. Ale těhotenství nás od sebe oddělilo ještě víc.
Já jsem byla doma s miminkem a Pavel si kromě nové práce našel taky novou kolegyni. Zjistila jsem to úplnou náhodou. Následoval rychlý rozvod. Jen tři roky po naší vysněné svatbě jsem byla sama s malým synem. Pavel posílá alimenty, ale od rozvodu se ani jednou neukázal.
Dnes jsem vlastně ráda, že je pryč. Jen mě děsí, až se malý začne v pubertě ptát na tátu. Zatím jsem odhodlaná mu lhát, že prostě odjel někam hodně daleko. Pravda je zatím příliš bolestivá – pro mě i pro něj.
