Článek
Nikdy nezapomenu na její výraz, když seděla naproti mně v kavárně a prsty nervózně klepala do stolu. Byly jsme kamarádky od základky, znala jsem ji lépe než kdokoliv jiný. Věděla jsem, že její manželství není ideální – byl milý, spolehlivý, ale zároveň příliš předvídatelný. Takový ten člověk, který vám nikdy nerozbuší srdce, i když vás nikdy nezklame.
„Už to nevydržím,“ řekla mi tehdy. „Zamilovala jsem se. A je to žena.“
Nešlo jen o překvapení. Šlo o pocit, jako by v tom malém tichém bytě, kde žila posledních deset let, najednou vybuchla bomba. Cítila jsem se jako svědek na místě činu. Chtěla jsem být ta dobrá kamarádka, ta, která chápe, nesoudí, podporuje. Ale uvnitř jsem váhala.
„Jsi si jistá?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem nechtěla nést odpovědnost za její rozhodnutí.
Jenže ona potřebovala slyšet něco jiného. Potřebovala povolení, impuls, znamení, že může opustit všechno, co dosud znala. A já jí ho dala: „Pokud víš, že tohle už není život, který chceš žít, tak odejdi.“
Dny po našem rozhovoru byly rychlé, chaotické, plné emocí. Rozvod byl bolestivý, děti plakaly, manžel nerozuměl. Měla jsem výčitky, protože jsem se bála, že jsem možná byla tím jazýčkem na vahách, který rozhodl.
Pak ale přišel další zvrat. Milenka byla jen epizodou, intenzivní, ale krátkou. Nakonec si našla nového partnera – znovu muže. Dnes se směje, vypadá šťastně a konečně žije život, který jí sedí.
Jenže ve mně to pořád vrtá. Měla bych být ráda. Ale pořád mě budí otázka: Co kdybych jí tehdy řekla, ať zůstane? Rozpadlo by se její manželství stejně? Nebo jsem jí pomohla právě tím, že jsem neudělala krok zpátky a nehrála na jistotu?
Možná, že přátelství je právě o tomhle – být uprostřed bouře a držet toho druhého za ruku, i když netušíš, kam ho vedeš.
