Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu hlavním živitelem rodiny. Vždycky jsme to s Honzou brali tak, že jsme rovnocenní. Pak přišla jeho ztráta zaměstnání a najednou bylo všechno jinak.
První měsíce jsme to brali jako dočasnou věc. „Něco si brzo najdu“ říkával. Jenže týdny se sčítaly v měsíce a ty se měnily v roky. Jeho hledání se smrsklo na občasné brouzdání na internetu. Měla jsem dvě práce, on doma občas uvařil, občas ani to ne. Věčně unavený, rozladěný, ale jednou za týden nebo dva byl úplně zlatý. Jako by mi po chtěl dát tu a tam ochutnat kousek toho muže, do kterého jsem se kdysi zamilovala. A já se toho kousku držela jako tonoucí stébla.
Zlom přišel nenápadně. Z ničeho nic začal chodit častěji ven. Běhat, se psem, pochůzky, pohovory. Měl najednou ráno energii, začal řešit jak vypadá. Dlouho chodil doma v županu a najednou jsem měla k žehlení koš plný košil. Když jsem se zeptala, co se děje, usmál se: „Možná se něco rýsuje. Ale nechci to zakřiknout.“
Pak jednoho pondělí nepřišel domů. Nedostupný mobil, prázdná skříň. Zmizel. Sbalil si svých pět švestek, ale nezanechal ani vzkaz. Na jeho mobil se nedalo dovolat a kamarádi a příbuzní nevěděli, nebo dělali že nevědí.
Zanedlouho jsem na nákupu potkala jeho sestru. Pracuje prý v jiném městě. Dobře placené místo. Žije s novou partnerkou, ale to jsem prý musela tušit, když jsem si sama našla milence a rozešla se s ním.
A já? Mám zachraňovat svou pověst před kamarády a bývalou rodinou? Asi mi to za to nestojí, když uvěřili těmhle blábolům, do mého života už nepatří. Tak dál chodím do práce, ale už jen do jedné. Skládám si pomalu nový život. A učím se, že láska není o tom, jak pevně se někoho držíte, ale zda vedle vás kráčí, i když ho na chvíli pustíte.
