Článek
Ačkoliv se téměř každý z Čechů dokáže vcítit do pozice experta na aktuální témata, ať už jde o sport, počasí nebo politiku, názor máme vždy jasný a vyhraněný. Mnohdy neváháme se o svoji pravdu pohádat s rodinou, přáteli nebo náhodnými lidmi někde v hospodě. Ať už zastáváme jakoukoliv pozici k dané problematice, mnohdy začínáme a zároveň končíme pouze řečmi.
Když totiž dostaneme možnost se zapojit, nebo dokonce něco změnit, většině z nás se nechce. Nejvíce je to vidět na politice, kterou můžeme přímo ovlivnit svým hlasem, ale když na to přijde, skutek utek. A přitom je to právě politická situace, se kterou je řada z nás nespokojená.
Letošní volby nepatří mezi ty nejpopulárnější. Na jaře jsme volili naše zástupce v Evropském parlamentu a minulý víkend krajské zastupitele a třetinu senátorů. Volební místnosti zely prázdnotou. Sotva přišla třetina oprávněných voličů. Otázkou zůstává, kde jsou voliči?
Konkrétně k evropským volbám přišlo 36,45 % voličů. Nedávné krajské volby zažily účast pouze 32,91 %. Ty senátní přilákaly v průměru 30,47 %, ale místy se pohybovaly i kolem pouhých 25 % a žádný okrsek nedosáhl více než 35 %. Pro srovnání, ty prezidentské nebo sněmovní se obvykle pohybují kolem 65 %.
Podle průzkumů popularity naší vlády je vidět, že jsou lidé s vládou velmi nespokojení. S jejím programem je úplně nebo částečně spokojeno 24 % obyvatel a 64 % je spíše nebo úplně nespokojených. Se samostatnými vládními politiky sympatizuje pouze 19 % a 76 % s nimi spokojeno není.
Evropské ani krajské volby sice nijak nesouvisí s vládou, ale pokud je tu takto enormní poptávka po změně, lidé by měli využít příležitost začít změny takříkajíc odspodu. Očividně problém představují strany i jednotliví politici, jejichž vliv prosakuje do všech pater politiky. A jelikož žijeme v demokratické zemi, máme jedinečný nástroj na omezení vlivu politiků, kteří nám nevyhovují, a tím jsou volby.
Apatie voličů
Velký problém je v tom, že ačkoliv dokážeme přesně určit, kdo z politiků dělá jaké chyby a kdo nám vadí, nedokážeme se rozhodnout, kdo bude vhodnější. Často roli při rozhodování hraje marketing stran, které lákají voliče na nejrůznější reklamní předměty nebo svačiny typu koblihy či zmrzliny.
Jenže mediální kampaň nebo charismatický lídr většinou nezaručují kvalitní program nebo schopnost prosazovat změny. Několik posledních let se tedy řada voličů setkává s tím, že volí toho nejsympatičtějšího politika, který jim během kampaně něco hmatatelného dal.
Jenže ti je potom následně většinou zklamou. A tak se stává, že jsou voliči stále více a více frustrovaní. Navíc jsme velmi citliví na chyby na úkor úspěchů. Příkladem může být Ivan Bartoš, který je kritizován za zpackanou digitalizaci stavebního řízení, ale o jiných úspěších digitalizace, jako je elektronický občanský průkaz a tak podobně, nikdo příliš nemluví.
Absolutní nezájem o dění
Mnoho občanů nemá příliš času na zjišťování volebních programů a volí tedy často tak, jak jim radí intuice a přátelé. Jenže v kombinaci s frustrací z neustálého volení nekompetentních politiků mnoho lidí na volby postupně zanevřelo. Raději stráví volný čas něčím příjemnějším než studováním volebních programů.
Je to smutnou vizitkou naší politiky, kdy většinou zvítězí ten, kdo má více peněz na kampaň, nebo ten, který nejvíce vyděsí lidi. A obzvláště strašení je velký problém naší politiky. Vládní politici neustále straší Andrejem Babišem a nástupem extremismu, a opozice neustále straší válkou nebo imigranty.
Povinnost nebo právo volby?
Jenže jak přesvědčit lidi, aby brali osud naší země vážně? Jednoduché řešení je udělat volby povinné. V historii našeho samostatného státu jsme to již dvakrát zažili. Mnozí starší lidé mají stále v paměti, kdy museli povinně chodit volit komunistickou stranu a tím legalizovat totalitu.
Málokdo však ví, že volby byly povinné i v období naší první republiky. O této době by jistě nikdo nemohl říct, že to nebylo demokratické období. Proto by nebylo na škodu zvážit opětovné zavedení povinné účasti ve volbách. Výsledky by potom odrážely vůli většího počtu voličů a korespondovaly s tím, co lidé opravdu chtějí.
Na počátku naší demokracie v Československu před 2. světovou válkou bylo povinné, aby se lidé k volbám dostavili. Jedinou výjimku měli lidé důchodového věku nebo vážně nemocní, kteří si mohli vybrat, zda dorazí. Ostatní, kteří se k hlasování nedostavili, čekala symbolická pokuta.
V současnosti by to motivovalo mnohem více lidí k tomu, aby šli vyjádřit svůj názor. Samozřejmě, již za dob prezidentů Masaryka a Beneše se našli voliči, kteří nedokázali dát hlas žádné z kandidujících stran. Pro ty existovala možnost vhození bílého lístku, kterým vyjádřili odpor ke všem kandidujícím subjektům.
Anketa
Zdroje:
