Článek
Stát dnes fakticky rozhoduje o tom, že člověk musí dál snášet utrpení, i když už pro něj neexistuje lékařská naděje.Představte si člověka, který už měsíce nebo roky žije s nevyléčitelnou nemocí. Lékaři vyčerpali všechny možnosti léčby, bolest tlumí jen silné léky a každý další den znamená další utrpení. Nejde už o boj o život, ale o boj o důstojnost. Přesto mu stát říká: musíš pokračovat, ať je tvé utrpení jakkoli velké.
Paliativní péče, tedy péče zaměřená na zmírňování utrpení pacientů s nevyléčitelnými nemocemi, je u nás běžně dostupná, není však všemocná. Navíc v mnoha případech se nebavíme o lidech, kteří budou trpět „pouze“ několik hodin nebo dní. Bohužel některé nevyléčitelné stavy mohou způsobovat bolesti dlouhé týdny nebo roky. Existují také onemocnění, která vedou k úplné ztrátě soběstačnosti, komunikace a kontroly nad vlastním tělem.
Právě zde začíná debata o eutanazii. Nejde o to, zda si života vážíme, ale o otázku, zda má člověk právo rozhodovat o svém vlastním konci ve chvíli, kdy mu medicína již nedokáže pomoci a kdy další existence znamená pouze bolest, ztrátu soběstačnosti a postupnou degradaci lidské důstojnosti bez vyhlídky na zlepšení.
Moderní společnosti stojí na principu osobní svobody. Člověk si může zvolit své povolání, náboženství, partnera i způsob léčby. Pokud dospělý, svéprávný člověk může odmítnout život zachraňující léčbu, proč by nemohl rozhodnout také o tom, že nechce pokračovat v nesnesitelném utrpení nebo ztratit veškerou lidskou důstojnost?
Legalizace eutanazie neznamená povinnost ji podstoupit. Znamená pouze možnost volby pro ty, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci a čelí utrpení, které již nelze rozumně zmírnit. Nikomu nebere právo bojovat do posledního okamžiku. Naopak dává právo rozhodnout těm, kteří již další boj nechtějí nebo nemohou podstupovat.
Mnoho lidí se nebojí samotné smrti. Bojí se toho, co jí předchází. Strach z úplné závislosti na okolí, ztráty kontroly nad vlastním tělem, neustálé bolesti nebo stavu, kdy člověk přestává poznávat své nejbližší. Pro některé pacienty je právě tato ztráta důstojnosti horší než samotná smrt.
Příběhy lidí s pokročilou rakovinou, amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) nebo jinými nevyléčitelnými nemocemi ukazují, že ne vždy lze utrpení dostatečně zmírnit. Paliativní péče dokáže pomoci mnoha pacientům a její rozvoj je nezbytný. Existují však případy, kdy ani nejlepší péče nedokáže odstranit veškerou bolest nebo psychické utrpení spojené s neodvratným koncem.
Odpůrci často tvrdí, že legalizace eutanazie představuje nebezpečný experiment. Ve skutečnosti však nejde o neznámou oblast.
Eutanazie nebo asistované umírání jsou v různých formách legální například v Nizozemsku, Belgii, Kanadě, Španělsku, Novém Zélandu nebo ve vybraných státech Spojených států amerických.
Tyto země během let vytvořily přísné kontrolní mechanismy: opakované potvrzení vůle pacienta, posouzení více lékaři, psychologické vyšetření v případě pochybností a důsledný dohled nad celým procesem. Legalizace tedy neznamená nekontrolované rozhodování o životě a smrti, ale jasně definovaný právní rámec, který zamezuje zneužití ze stranytřetích osob.
Zkušenosti navíc ukazují, že samotná možnost asistovaného odchodu přináší mnoha pacientům psychickou úlevu. Někteří lidé po schválení eutanazie nakonec této možnosti ani nevyužijí. Důležité pro ně je vědomí, že mají kontrolu nad svým osudem a v případě nesnesitelného utrpení existuje východisko.
Česká společnost patří v této otázce dlouhodobě mezi nejliberálnější v Evropě. Průzkumy ukazují, že legalizaci eutanazie podporují přibližně tři čtvrtiny až více než čtyři pětiny obyvatel České republiky. Podpora navíc v posledních letech roste.
Přesto se politici tématu často vyhýbají. Debata se opakovaně odkládá, přestože se týká tisíců rodin, které každoročně čelí nevyléčitelným nemocem svých blízkých, které musí sledovat utrpení svých blízkých, jejich dlouhodobé bolesti nebo postupnou ztrátu soběstačnosti, komunikace a důstojnosti.
Každý, kdo někdy seděl u lůžka umírajícího člověka, ví, že některé situace nemají jednoduché řešení. Když člověk prosí o konec utrpení a jeho rodina bezmocně přihlíží, nejde o politickou ani ideologickou otázku. Jde o lidskost.
Soucit neznamená vzdát se boje za život. Znamená uznat, že existují situace, kdy další prodlužování utrpení nepřináší naději, ale pouze bolest.
Vyspělá společnost se nepozná podle toho, jak dlouho dokáže život prodlužovat za každou cenu. Pozná se podle toho, zda dokáže respektovat důstojnost člověka i v jeho posledních dnech. A právě proto by měla Česká republika otevřít cestu k legalizaci eutanazie.
Anketa
Zdroje:
