Článek
I když bylo Německo ve 2. světové válce poraženo konvenčními prostředky, všichni klíčoví aktéři se snažili vytvořit vlastní atomovou zbraň. Adolf Hitler měl veškeré prostředky, aby jeho vědci mohli zkoumání atomové bomby urychlit. Vůdce však raději naslouchal okultistům, kteří mu slibovali ještě úžasnější věci než srovnávání celých měst se zemí.
Na jaře roku 1945 politické vedení nacistického Německa vědělo, že válka je téměř prohraná. Měli však poslední naději. Tou bylo, že by se jejich vědcům podařilo sestrojit funkční atomovou bombu. Doufali, že díky ní by mohli donutit spojenecké armády ke kapitulaci.
Právě obava z této zbraně byla pro Sověty i Američany hnacím motorem. Nikdo si totiž nebyl jistý, v jaké fázi vývoje by mohli Němci být. Jediné, čeho si byli vědomi, byla skutečnost, že měli oproti spojencům značný náskok. Fyzik německé národnosti Werner Heisenberg byl totiž již v roce 1942 schopný provést řetězovou reakci.
Strach z německé bomby
Strach z potencionálně funkční bomby, kterou by zařadilo do své výzbroje Německo, byl obrovský. Nejspíše by již na začátku roku 1945 nebylo Německo schopné zvrátit nevyhnutelný vývoj. To hlavně z důvodu, že by bomb nemohlo sestrojit dostatek ve státě, který kolaboval. Kdyby se jim však podařilo zprovoznit byť jedinou jadernou bombu, tak by mohli srovnat se zemí město, například Londýn, a tím zabít miliony lidí.
Obavy panovaly až do samotného konce války v Evropě. Rozplynuly se až 3. května 1945, když se americkému komandu podařilo zatknout Němce schopného dokončit tento výzkum. Byl jím Heisenberg, kterého zadrželi v jižním Bavorsku u jezera Walchensee.
Až po vyslechnutí zadrženého vědce si mohli spojenci oddechnout. Němci neměli šanci mít vlastní atomovou bombu. Na vině nebyl nedostatek zdrojů ani výzkumných kapacit. Měli dostatek uranu, který ukořistili při obsazení Belgie. Vědecký potenciál představoval právě Heisenberg, který byl nejmladším laureátem Nobelovy ceny a byl považován za jednoho z nejlepších kvantových fyziků své doby. Jenže nebyla vůle.
I když nebyl Heisenberg nacistou, byl německým vlastencem a jako jeden z mála významných vědců se rozhodl neodejít do zahraničí po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Stal se tak potencionálním trumfem, který Němci měli.
Vůdce v bombu nevěřil
Hitler sám sebe považoval za strategického génia. Byl to však sebeklam, díky kterému se dopustil řady chyb, které ovlivnily vývoj války. Jedním z těch výraznějších omylů byl jeho skeptický pohled na vývoj atomové bomby.
Německý diktátor neměl vědce rád. Mnohem raději naslouchal okultistům, kterými se obklopoval i ve vedení státu. Nejrůznější pseudovědecké skupiny mu tvrdily, že vědecké výzkumy jsou nesmyslné a finance by měly být vynaloženy spíše na hledání magických předmětů v různých koutech světa.
Hřebíčkem do rakve německého vědeckého úsilí byla nehoda, která se stala při jednom experimentu. Tehdy došlo k výbuchu reaktoru. Exploze byla natolik silná, že celou laboratoř zničila. Škody se sice daly rychle nahradit, protože existovaly záznamy o veškerém vybavení, jenže by to stálo peníze, které již Hitler nebyl ochotný vědcům poskytnout.
Spojenci chtěli Heisenberga zabít
Na konci roku 1944 vyrazil Heisenberg do Švýcarska, aby zde přednášel malé skupině vědců. To byla příležitost pro jeho likvidaci. Byl vyslán agent mluvící plynně německy, aby se přednášky účastnil. Tím byl bývalý hráč baseballového týmu Red Socks, který měl zbraň a jasné rozkazy.
Zadání znělo, že pokud s bombou vědec pokročil, má být zlikvidován. Vyzvídání agenta bylo úspěšné a Heisenberg se na semináři opravdu rozhovořil o atomové bombě. Vylíčil ji, jako ničivou zbraň, která nemá obdoby. Jenže zároveň si postěžoval, že nacisté výzkum nechápou a nechtějí ho financovat. To stačilo k tomu, aby byl vědcův život ušetřen.
Američané stejnou chybu neudělali
Výzkum jaderné bomby probíhal i v USA pod vedením vědce Roberta Oppenheimera. Po zjištění, že německý vývoj stagnuje, bylo rozhodnuto ještě více zvýšit financování výroby této zbraně.
Zpočátku si Američané uvědomovali náskok Němců a od roku 1942 vzniklo výzkumné centrum Los Alamos v Novém Mexiku. Zde se výzkumníci dnem i nocí snažili, aby byla bomba k dispozici co nejdříve. Nejdříve byly problémy hlavně s materiálem. Oppenheimer měl dostatek uranu pouze na výrobu jedné bomby a bylo nutné začít vyrábět plutonium v reaktorech.
Toto úsilí se ovšem vyplatilo a v polovině roku 1945 měli vyrobeny hned 3 bomby. Jednu z uranu a dvě z plutonia. Bomby s plutoniem bylo nutné vyzkoušet. Test proběhl 16. července a změnil svět. Lidstvo vstoupilo do jaderného věku, kdy je možné jedinou bombou zabít miliony lidí. O tři týdny později po prvním testu došlo k útokům na japonská města Hirošimu a Nagasaki a donutilo to Japonsko ke kapitulaci. 2. světová válka tímto skončila.
Zdroje:
