Článek
Běžně si mumifikaci spojujeme s Egyptem, kde byla takto uchovávána těla zemřelých panovníků a dalších významných představitelů. Ve vědecké komunitě se dlouho předpokládalo, že proces záměrného uchování těla vznikl nejen v Egyptě, ale i v Jižní Americe. Zde nalezené mumie byly i o 2 tisíce let starší než ty z pyramid.
Jenže studie uveřejněná v roce 2022 odhaluje, že se záměrné uchovávání lidských těl datuje ještě mnohem dál do lidské historie. Dokonce překvapivě ho prováděli lidé na evropském kontinentu. Svědčí o tom nález v Portugalsku, kde bylo objeveno tělo, mající známky záměrné mumifikace už 10 tisíc let před naším letopočtem.
Proces mumifikace
Nalezené mumie můžeme rozdělit na dva základní typy. Jedním je přírodní mumifikace a druhým ta záměrná, prováděná lidmi. Přírodní varianta spočívá v tom, že tělo je uloženo na místo s vhodnou vlhkostí a prouděním vzduchu. To může uchovat orgány i pokožku tisíce let, včetně detailů jako jsou zranění nebo tetování. Jde však o velmi vzácný jev.
Záměrná mumifikace lidského těla byla v minulosti náročný a drahý proces, který představoval určitou poctu. Byla tedy využívána na těla významných osobností, kterými mohli být panovníci, představitelé církve nebo významní válečníci. Jejich těla tak byla chráněna před rozkladem stovky a někdy i tisíce let.
I když egyptská mumifikace byla jednou z těch nejmladších, zároveň byla jednou z těch nejvíce propracovaných. Celý proces se postupem let měnil a zdokonaloval. Na samotném vrcholu egyptské říše celá procedura trvala 70 dní, během kterých došlo k řadě úkonů, jež měly zajistit ochranu těla před rozkladem.
Prvním krokem bylo omytí těla vonnými oleji, vínem a vodou. Následně došlo k vyjmutí orgánů, které procházejí přirozenou zkázou jako první. V závislosti na kultuře byly orgány buď zničeny, nebo jako v Egyptě uloženy do nádob se solí, které je měly usušit a uchovat. Egypťané v těle ponechávali pouze srdce, které považovali za centrum mysli a duše.
Následně bylo tělo pokryto solí a ponecháno na suchém místě, kde bylo vystaveno proudění suchého teplého vzduchu. Poté byl proces mumifikace dokončen a tělo mohlo být zabaleno do látky a uloženo na místo posledního odpočinku. Díky tomu se nám dochovala řada informací o způsobu života lidí v jednotlivých epochách, kde byl tento proces běžný.
Portugalský objev přepisuje dějiny
Paradoxně nejstarší mumie nalezená v Portugalsku není žádný nový objev. Nalezena byla již v 60. letech minulého století na místě ukládání ostatků tehdejších lovců a sběračů. Těla byla po objevení zdokumentována a uložena do portugalského národního muzea, kde čekala na své nové objevení až do dnešní doby.
Na stopu významného objevu přivedly vědce fotografie z té doby, a došlo tak k rozhodnutí, že budou těla podrobena novým metodám moderní analýzy. Ta odhalila, že těla stará 8 až 10 tisíc let před naším letopočtem byla vystavena pokročilé metodě mumifikace. Navíc se zdá, že tehdejší proces nebyl ničím neobvyklým pro tehdejší kulturu.
Objev je významný tím, že dosud se jako nejstarší mumie označovaly ty nalezené v Jižní Americe, staré až 7 tisíc let před naším letopočtem. Nová zjištění tak přinášejí další poznatky o evropské kultuře v raných počátcích lidského osídlení. Dosud se totiž předpokládalo, že evropské mumie vznikaly přirozenou cestou bez cizích zásahů.
Nejznámějším příkladem přirozené mumie nalezené na našem kontinentu je mumie zvaná Ötzi. Ta byla nalezena v Alpách a její stáří je datováno na „pouhých“ 3 a půl tisíce let před naším letopočtem. Otázkou tedy zůstává, proč jsme zatím nebyli schopni objevit další mumifikované ostatky, pokud byla tato metoda natolik rozšířená.
Odpovědí může být nedokonalý proces, který nedovolil ostatkům vydržet tisíce let čerstvé. Navíc řada mumií mohla být bez podrobného zkoumání označena za přírodní. Vědci nyní museli použít metodu archeotanatologické analýzy. Ta na základě vzdálenosti kostí v těle od sebe dokáže určit, jak moc bylo s tělem posmrtně manipulováno.
Důležitým vodítkem byla poloha, ve které byla těla nalezena. Šlo totiž o skrčené polohy a mrtvá těla měla nohy ohnuté v kolenou tak, aby mohla být připevněna k tělu. Do této polohy však byla uvedena až nějakou dobu po smrti, což naznačuje, že prošla procesem záměrného vysoušení a balzamování, které udrželo hybnost kloubů.
Na základě všech nových zjištění se zdá, že mrtví byli uchováváni a opečováváni ještě dlouhou dobu po smrti a samotný pohřeb se konal na jiném místě než tam, kde nastala smrt. Z tohoto důvodu se zdá, že těla byla před převozem uvedena do polohy plodu, pro snadnější přesouvání a úsporu místa pro hrob.
Rozšiřuje to naše znalosti o prastarých civilizacích, které dříve obývaly náš kontinent. Dosud se totiž předpokládalo, že probíhalo prosté zakopávání obyčejných těl a významné osobnosti byly většinou spalovány na hranicích. To vznáší nový pohled na přístup Evropanů k mrtvým tělům svých soukmenovců.
Zdroje:
