Článek
Jelikož proběhla naše revoluce v roce 1989 klidně, tak bylo zakazování tehdejších politických stran obtížné. Neproběhla žádná lidová revoluce, která by si do čela státu dosadila nějakého svého vůdce. Ano, vůdce revoluce byl sice Václav Havel, jenže se nedostal k moci tak, že ho tam vynesl lid. Do nejvyššího postu ho zvolili komunisti.
Řada komunistických poslanců se bála, že pokud tlakům nevyjdou vstříc, tak že skončí pověšení někde na pražském veřejném osvětlení. Další si možná ani neuvědomovali, že éra komunismu je u konce. Komunisti se tedy na transformaci režimu nejenom podíleli, ale přímo ji prováděli.
Na klidném předání moci měla největší zásluhu vláda Ladislava Adamce. Tehdejší premiér si naštěstí uvědomoval celosvětové události. Spatřoval konec režimu nejenom v naší zemi, ale i v těch okolních. Plně tedy spolupracoval s představiteli Občanského fóra.
Již v té době řada komunistů stranu opouštěla a přidávala se právě k revolučnímu hnutí. Jedním z nich byl i tehdejší místopředseda vlády a pozdější nástupce Adamce, slovenský politik Marián Čalfa. Jeho role v poklidném předání moci byla klíčová. Byl to politik, který se vypracoval přes úřednické posty. Díky tomu znal dobře schvalovací postupy a mohl efektivně provádět jednu reformu za druhou. Díky němu došlo například ke zrušení vedoucí úlohy komunistické strany v našem státě.
Pět dní po odvolání ústředního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše se v parlamentu hlasovalo právě o zrušení vedoucí úlohy strany. Všichni tehdejší zákonodárci, kteří se dostavili, včetně Jakeše, hlasovali pro zrušení. Nebylo to samozřejmě, protože by náhle prozřeli, ale pouze se báli, aby se Občanské fórum nechovalo, jako se chovali oni v 50. letech.
Kdo mohl rozpustit komunistickou stranu
Na počátku roku 1990 již revoluční nálada opadla a lidé začali myslet spíše na svobodnou budoucnost, než na nějaké vyřizování účtů s komunisty. Když tedy parlamentem procházel zákon o politických stranách, tak v něm byla komunistická strana přímo zmíněna.
Bohužel nedošlo k žádné snaze o narovnání politického prostředí. Komunistická strana měla tedy před ostatními nově vzniklými stranami výraznou výhodu. Ať už to byla členská základna, která byla opravdu velká i v roce 1989, protože se ji komunisté snažili mít velkou, nebo mohlo jít o funkční stranické struktury. V prvních volbách po revoluci přesto nebylo nereálné, aby komunisté vyhráli. Naštěstí k tomu opravdu nedošlo.
Václav Havel byl komunistickou otázkou mnohokrát konfrontován ať už během průběhu prezidentského mandátu nebo po jeho skončení. Jenže on neměl úplně na výběr. Po sametové revoluci dle platné ústavy mohl prezident zákony sice navrhovat, ale proces schvalování měli v rukou poslanci. Ti mohli samotné návrhy pozměňovat.
Jelikož do prvních voleb byli všichni poslanci komunisté, tak nebylo reálné, aby zakázali sami sebe. A vláda vzešlá z prvních voleb měla už jiné starosti s transformací naší země než s otázkami ideologie. Každopádně každá poslanecká sněmovna od revoluce měla možnost komunistickou stranu zakázat.
A kde je tedy ta zmíněná chyba Václava Havla? Sám se na toto téma v prvních letech svého prezidentského mandátu nevyjadřoval nijak radikálně. Sice nebyl fanouškem stranické politiky, ale z doby před a po změně režimu vidíme radikální obrat jeho rétoriky směrem ke komunistické straně.
Byl přece hlavní tváří probíhajících změn a do jisté míry mohl formovat veřejné mínění. Kdyby prezident vytvořil společenský tlak na vládu, tak by si některá z porevolučních vlád určitě našla čas na řešení existence komunistů. Jenže prezident směrem k tomuto poměrně zásadnímu tématu vesměs mlčel.
Bohužel to nebylo způsobeno tím, že by Havlovi byla existence komunistické strany lhostejná. Jenom v okolí prezidenta převládal názor, že časem o veškerou podporu přijdou a upadnou do bezvýznamnosti přirozeně. Navíc v době rozpadu režimu měla KSČ stále přes milion a půl členů a hrozilo, že u části těchto lidí by zrušení strany způsobilo ztrátu důvěry v nový režim, což nikdo nechtěl riskovat.
Trvalo to sice přes 30 let, ale v současnosti nemáme poprvé tuto stranu zastoupenou v parlamentu. Voliči poslali komunistickou stranu mimo sněmovnu. Jenže podle aktuálních průzkumů není nereálné, aby se po dalších volbách do parlamentu vrátili. V současnosti by jejich zákaz již nebyl reálný. V době, kdy opozice stále více mluví o nastupující totalitě, by to bylo akorát přilévání oleje do ohně. Tuto historickou příležitost jsme propásli.
Zákaz by byl možná ještě horší
Samotný zákaz komunistické strany by mohl být v mnoha ohledech negativní pro společnost. Protože je to dnes jednoduché, pokud jste členem komunistické strany, tak jste komunista. Jenže pokud by se nám komunisti rozeběhli do ostatních stran, tak by bylo velmi obtížné určovat, kdo je a kdo není komunista z přesvědčení.
Navíc vidíme, jak takové zákazy dopadají. Jako příklad můžeme mít Dělnickou stranu, která byla několikrát zrušena. A jediné, co se tím způsobilo, bylo, že si členové založili stranu novou s podobným nebo rovnou stejným názvem. To znamená, že jediný způsob, jak se zbavit zločinných ideologií, je porazit je ve volbách a poslat je do propadliště dějin. Nikoliv však do zapomnění, protože zločiny komunistického režimu nesmí být zapomenuty.
Zdroje:
