Článek
Když sledujeme rétoriku dnešních odpůrců pomoci napadené Ukrajině, nelze si nevšimnout, že využívají stejné argumenty a rétoriku, jakou měl před více než 80 lety premiér Velké Británie Neville Chamberlain. Ten nechtěl kvůli tak vzdálenému státu jako bylo Československo prolévat krev svých vojáků.
Německé kraje v Československu by měly být odtrženy a připojeny k Německu. To je bez diskuze spravedlivé řešení, protože nelze najít opodstatnění pro to, aby něco jakoby stát, vzniklé náhodným sešitím východních ras, o nichž nic nevíme, mělo nadvládu nad etnickými Němci. Český stát ve své současné podobě nemůže dál existovat tak jako tak a od Anglie a ostatních zemí by se zajisté nemělo očekávat, že budou prolévat krev jedné generace, jen aby chránily něco, co samo o sobě pro nás není životně důležité, ale co má zásadní význam pro Německo.
Britská vláda se rozhodla, že není v jejím zájmu řešit územní nároky Německa na Rakousko a Československo. Politici se raději starali o lidi místo toho, aby riskovali válku kvůli státům někde ve Střední Evropě. Bez Anglie se však i Francie rozhodla, že nám nepřijde na pomoc. Jediný, kdo viděl chybu, které se politici dopouštějí byl Winston Churchill.
Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.
Jenže v době, kdy budoucí válečný premiér a vítěz 2. světové války pronášel dnes již slavný citát o volbě mezi hanbou a válkou, tak nebyl tolik populární. Byl považován za populistu a opilce, který již má aktivní roky v politice za sebou. Když poznal riziko, které představoval režim Adolfa Hitlera, tak proti němu začal otevřeně varovat.
Jenže za svoji agresivní rétoriku vůči nacistickému Německu sklidil další vlnu kritiky. Byl označován za šílence, který se chce zbytečně angažovat a riskovat válku kvůli nástupnickým státům Rakouska-Uherska. I když byl Churchill a Chamberlain ze stejné strany, tak se v bezpečnostních otázkách rozcházeli.
Význam Sudet a Rakouska
Chamberlain uvěřil Hitlerovu slibu, že po anexi Rakouska je požadování Československého pohraničí posledním územním nárokem. Jenže hladké převzetí tohoto území znamenalo pro Hitlera značné urychlení budování jeho armády, která měla již brzy vyrazit do všech koutů Evropy, aby tam vraždili a zotročovali miliony lidí.
Pro Hitlera bylo velmi výhodné získat zfanatizované německé obyvatelstvo ze Sudet a Rakouska, které by mohl rekrutovat do své armády. V Československu žily 3 miliony Němců. Rakousko zase mělo něco málo přes 6 a půl milionů obyvatel. Samozřejmě nebyli všichni nacisty ani vhodní pro vojenskou službu, ale i přes to zde našel Wehrmacht značnou posilu.
Strategický význam československého území byl klíčový pro rozšíření možností budoucího útoku na Polsko a dále na východ. Také si tím Hitler vytvořil nárazníkovou zónu, která kryla Německé území před potencionálním ostřelováním i leteckými údery z východu.
Rakouské území zase bylo důležité pro pozemní propojení Německa s Itálií, které zajistilo hladký obchod i převoz vojenského materiálu. Umožňovalo to i přepravu posil z jednoho státu do druhého pro případ, kdy by jeden z diktátorů potřeboval pomoc toho druhého. Rakouské hranice také rozšířily potencionální válečnou linii, kterou musela Francie bránit.
Hitler začal okamžitě po připojení nových území využívat zdejší zdroje. Jednalo se nejen o peníze, které zde byly uloženy, ale také o nerostné bohatsví. Díky uhlí a oceli mohli Němci budovat svoji armádu ještě rychleji než plánovali. Obsazené továrny se ihned přestavěly podle potřeb válečné mašinérie.
Hitlera šlo zastavit
Panuje mýtus, že německá armáda měla v době mnichovské zrady několikanásobnou početní převahu, její armáda měla modernější technologie a válka by byla pro Československo marnou a krvavou. Jenže to není úplně pravda.
Po československé mobilizaci jsme měli armádu o velikosti 1,2 milionů vojáků, proti kterým stálo 1,6 milionů Němců. Německo tedy mělo převahu, ale v kombinaci s naším pohraničním opevněním by takto malý rozdíl nehrál významnou roli. Navíc Wehrmacht nebyl modernější než naše armáda. V té době většina armádních přesunů Německa probíhal pomocí koní.
Také se říká, že bychom bojovali sami proti Německu, Polsku i Maďarsku. Francie a Velká Británie nás sice zradila, ale sami jsme nebyli. Zpočátku mnichovské krize Sovětský svaz sliboval dodávky techniky a munice přes území Rumunska a zároveň vyvíjel tlak na Polsko, aby neútočilo. Rumunsko rovněž mobilizovalo a bylo ochotné napadnout Maďarsko, kdyby na nás zaútočilo.
Také se v mnoha zemích Evropy formovaly skupiny důstojníků ochotné vyrazit do Československa bojovat proti Hitlerovi. Bohužel všechny nabídky pomoci padly poté, co západní mocnosti Francie a Anglie podepsaly dohodu o německém nároku na území Sudet, čemuž se vláda Edvarda Beneše podvolila.
Neopakujme stejnou chybu
Od smutných událostí, které předznamenaly 2. světovou válku ještě neuplynulo ani 100 let, ale vypadá to, že mnozí obyvatelé i politici v Evropě chtějí opakovat stejnou chybu, jakou tehdy udělali Francouzi a Angličané. Ukrajina je plná zdrojů a nyní u techniky, kterých by se v případě vítězství Ruské federace zmocnil Vladimír Putin.
Vložit důvěru do Putinových slov, že jeho expanze bude po Ukrajině u konce, by bylo stejnou chybou, jakou byla mnichovská dohoda. Nenechme se zastrašit výhružkami, kterými se nás snaží ruští politici odradit od další pomoci Ukrajině. Každý den na ukrajinském bojišti vidíme, že ruská armáda není tak silná, jak nám bylo prezentováno. Neudělejme stejnou chybu a neustupujme expanzivním režimům.
Zdroje:
