Článek
Sovětský svaz se zapojil do 2. světové války aktivně ještě dříve než jeho budoucí spojenci USA a Velká Británie. Stalin však v prvních letech války nebojoval proti Německu, ale po jeho boku. Vše začalo podpisem paktu Ribbentrop–Molotov, který domluvili ministři zahraničí Sovětského svazu a nacistického Německa. Pro svět to byl šok, protože do této chvíle platily tyto dva státy, v čele s diktátory, jako protipóly.
Spojenectví to však bylo čistě pragmatické. Adolf Hitler se chtěl vyhnout válce na dvou frontách. V tom totiž viděl hlavní neúspěch své země v předchozí válce. Proto si chtěl uvolnit cestu k tažení na západ a až později na východ. Naopak Stalin doufal, že se Německo válkou na západě vyčerpá a Sovětský svaz následně bude moci ovládnout celou Evropu.
Tento svazek nacistické a komunistické diktatury byl tedy oběma diktátory vnímán jako získání času k přípravě na tu skutečnou válku dvou despotů, před kterou si oba totalitní vůdci vytyčí svá území. A přesně k tomu měla sloužit jejich společná dohoda, kterou uzavřeli těsně před válkou.
Pakt Ribbentrop–Molotov
Smlouva, která byla podepsána 23. srpna 1939, znamenala závazek o neútočení a zároveň přátelství mezi oběma zeměmi. Podepsali ji oba ministři v Moskvě a celá dohoda byla uspíšena kvůli jejímu tajnému dodatku. Existovala totiž veřejná i tajná část, která definovala první roky války.
Oba státy se ve veřejné části zavázaly k tomu, že proti sobě nepovedou válku ani žádné agresivní kroky a veškeré neshody budou řešit dialogem, a v nejhorším případě vytvoří komisi, která rozhodne o řešení problému. Navíc, pokud by se jedna ze smluvních stran dostala do války s třetí stranou, druhá strana nebude tu třetí podporovat.
Kromě obecné deklarace spojenectví vznikla i tajná část dohody, která byla konkrétní v tom, jak si Německo a Sovětský svaz rozdělí státy mezi sebou. První obětí se mělo stát Polsko, se kterým měly oba státy společnou hranici. Tu měla tvořit linie řek Narev, Visla a San.
Dále bylo dohodnuto, že pobaltské státy tvořené Finskem, Lotyšskem a Estonskem budou zájmem Sovětského svazu, který bude moci samostatně rozhodnout, co s nimi bude. Linie mezi Sovětským svazem a Německem měla vzniknout na hranici Litvy, která měla připadnout nacistům. Také se tu Hitler zavázal k tomu, že bude respektovat zájem Sovětů v Besarábii.
Operace Barbarossa
Ačkoliv oba diktátoři válku proti sobě očekávali, v roce 1941 byla sice Francie poražena, ale Velká Británie stále odolávala a její pád byl v nedohlednu. Stalin tak očekával, že má ještě minimálně několik let na přípravu útoku Německa, který podle něj stejně neproběhne, protože ho Sovětský svaz uskuteční dříve.
Jenže Adolf Hitler nehodlal čekat, až se Angličané vzdají, a začal shromažďovat útočné jednotky na hranici se svým spojencem. Vše podpořily ruské neúspěchy ve válce s Finskem, které německé velení přikládalo na vrub Stalinovým čistkám ve velení armády, kdy byla část vojenské elity země uvězněna nebo rovnou popravena.
Samotný útok urychlila i skutečnost, že kdyby Sovětský svaz podnikl zradu první, jistě by prvotní úder mířil na německé zdroje ropy v Rumunsku, a německá armáda by tak zůstala bez paliva a neměla by šanci. 22. června 1941 v noci se tedy dal nacistický kolos do pohybu směrem na východ.
Ofenzíva byla rozdělena na tři hlavní směry a byla opět aplikována blesková válka, která spočívala v rychlém postupu motorizovaných brigád, které podporovalo letectvo masivním bombardováním, a to vše následovala pěchota, která rozsáhlá obsazená území dostávala plně pod svou kontrolu.
Severní směr útoku vedl přes Pobaltí směrem na Leningrad. Vojska skupiny střed postupovala na Moskvu. Armáda jižního směru postupovala směrem na Ukrajinu a její hlavní město Kyjev a snažila se získat zdroje v Doněcké oblasti. A zpočátku se vše dařilo, protože Stalin nebyl schopen na situaci reagovat.
Stalin nevěřil, že ho Hitler předběhl
Jsou důkazy, že ve zpravodajském světě se vědělo, že nacistické Německo plánuje útok, a dokonce se vědělo přesné datum. Jenže tyto zprávy, pokud se ke Stalinovi vůbec dostaly, byly jím samotným smeteny ze stolu jako informační kampaň Británie a USA s cílem narušit pakt Ribbentrop–Molotov.
Mezi Stalinovými nejbližšími spolupracovníky se vědělo, že je dobré být tím, kdo přináší dobré zprávy, a být tím, kdo nese špatné, se nevyplácí. Navíc v době útoku Stalin spal a nikdo nechtěl riskovat vzbuzení diktátora s nepříjemnými zprávami. Když už se Stalin dozvěděl o německém útoku, prvně ho považoval za pouhou pohraniční provokaci nějakého generála.
Podle svědectví Nikity Chruščova se Stalin po vstřebání informací o útoku zhroutil a nebyl schopen vydávat rozkazy. Následně se Stalin uchýlil na 10 dní na svou daču a do vedení země a řízení armády se vrátil až 1. července.
Německo již tehdy mělo značné územní zisky a zvrat ve válce nastal až v momentě, kdy Hitler svou pozornost soustředil na Stalingrad namísto Moskvy, což Stalinovi dalo potřebný čas na příchod vojsk ze Sibiře, která následně zvrátila bitvu o Stalingrad ve prospěch Sovětů a následně uskutečnila vítěznou protiofenzívu.
Zdroje:
