Článek
Základní charakteristiky BitcoinGate jsou naprostá nepřehlednost, zmatek, ztráta důvěry a neschopnost odpovědných osob srozumitelně vysvětlit, co se vlastně stalo.
C’est pire qu’un crime, c’est une faute
Je to horší než zločin, je to neuvěřitelná pitomost. Joseph Fouché, Duc d'Otrante, tehdejší ministr policie Napoleona Bonaparteho, pronesl tuto větu po atentátu na vévodu z Enghienu 21. března 1804. Fouchéovo prohlášení vyjadřuje, že politická chyba byla závažnější než chyba zločinného charakteru.
V situaci, kdy svět i Evropa čelí vážným výzvám, kauza „BitcoinGate“ jen posiluje přesvědčení o neprostupnosti a nekomunikovatelnosti české politické scény. Spory se zredukovaly na dvě nesmiřitelné strany, které se již nesnaží přesvědčit oponenty, ale pouze je delegitimizovat. Ti druzí jsou z definice zlí – a nelze s nimi vůbec jednat.
Namísto jasného a srozumitelného vysvětlení nabídla ministryně Decroix to nejhorší, co může postmoderní byrokracie nabídnout: audit auditovaných auditů. Dokonalá byrokratická mlha, ve které se ztratí viníci, odpovědní, ale i samotná pravda. Je to kafkovská tragikomedie řízená Parkinsonovým byrokratickým zákonem o narůstající složitosti, která vede k rozkladu.
A nejde jen o poškození konkrétní strany – byť v tomto případě ODS. Jde o poškození samotné důvěry v politiku jako takovou. Bez důvěry široké veřejnosti tak zůstává i Poslanecká sněmovna, v níž se jednotlivci hádají jako děti na pískovišti o rozšlapané bábovičky.
Ti, kdo se mýlí ve svých politických názorech, bývají nezvoleni. Ti, kdo páchají zločiny, musí být potrestáni. Ale co s těmi, kteří svým jednáním znevažují samotný smysl systému, až se začnou ozývat hlasy, že je potřeba systém změnit, protože ten současný už prostě nedává smysl?
Ironií je, že by možná bylo lepší, kdyby šlo skutečně o zločin. Pak by přišla policie, soud a padly by tresty. To je pro většinu lidí smysluplná reakce, prostředek, jímž se společnost brání podrazům. Jenže co když ani v našem právním řádu neexistuje paragraf, podle kterého by bylo možné někoho v této kauze obvinit?
Debata se totiž od počátku mylně soustředila na zločin a trest. Jenže tohle není Dostojevského drama. Je to absurdní událost balancující na hranici světa Kafky a Havla. Jaké štěstí, že se odehrává právě v Praze.
Celá aféra má navíc jeden zvláštní antropologický rys: nevzniká kolem ní prakticky žádný humor. Vyjma několika vtipů o nekompetenci účastníků kauzy, chybí satira, parodie, memy o problému samotném. Proč? Možná proto, že ani ten nejčernější humor si s ní neví rady. Jak totiž dělat legraci z kauzy, která je tak složitá, prázdná a nepřehledná, že jí patrně nerozumí ani její přímí účastníci?
Ano, politika je lidská činnost jako každá jiná – plná chyb, selhání, často i zákulisních kontaktů s jedinci s velmi rozmanitou minulostí. Ale co se jí stát nesmí nikdy, je ztráta smysluplného narativu. Pokud politici nejsou schopni vysvětlit, co dělají a proč, vyprazdňují samotný pilíř demokracie. A tím ohrožují její konstrukci. A to je opravdu horší než zločin.
Třicet pět let po revoluci si takovou hloupost prostě nemůžeme dovolit.
