Temná cesta do švýcarského domu smrti a odvrácená strana euthanasie

Článek vychází ze zjištění stanice RTS z dokumentu Aide au suicide : les pratiques de Pegasus remises en question, který upozorňuje na kontroverzní praktiky švýcarské organizace Pegasos a příběhy rodin volajících po odpovědnosti.

Judith Hilton žila poklidným životem na okraji Londýna, dokud její syn Alaster neoznámil, že odjíždí do Paříže. Při loučení ji objal jinak než obvykle – pevně, až naléhavě. Tehdy to nepoznala, ale dnes ví, že to byl okamžik, kdy se naposledy dotkla jeho živého těla.

Když se po několika dnech přestal ozývat, Judith cítila jen neurčitý neklid. Ten však brzy vystřídala realita, kterou si žádná matka nedokáže připustit ani v nejtemnějších snech. Alaster nikdy neodletěl do Francie. Místo toho zamířil do Švýcarska, kde zaplatil tisíce franků organizaci Pegasos, aby mu pomohla zemřít. Jeho tělo našli v cizí zemi, v cizí místnosti, mezi cizími lidmi. Bez doprovodu rodiny. Bez vysvětlení.

Jak se ukázalo, Alaster netrpěl nevyléčitelnou nemocí. Měl neurčité bolesti břicha, se kterými si lékaři nevěděli rady, ale nepředstavovaly hrozbu pro život. Nikdo jeho rozhodnutí neověřil dlouhodobě, nikdo nemluvil s rodinou, nikdo nezjišťoval, zda nejde o dočasnou krizi.

Pegasos funguje jinak než většina známých švýcarských organizací. Zatímco ty vyžadují vyčerpávající dokumentaci, posudky a opakované rozhovory, Pegasos podle mnohých rodin nabízí službu, která je až znepokojivě přímočará. Stačí peníze. A datum v kalendáři.

Když Judith viděla na jeho účtu částku zaplacenou Pegasos, připadalo jí to, jako by na smrt existoval ceník.

Podobný příběh vypráví i David, jehož sestra Anne se zhroutila po náhlé ztrátě svého syna. Rodina se domnívala, že její odjezd do Švýcarska je výkřikem žalu, který časem přejde. David věřil, že organizace bude postupovat pomalu, opatrně a s ohledem na její psychický stav. Mýlil se.

Anne dorazila do Švýcarska jednoho rána. Během několika hodin bylo rozhodnuto. Její život skončil tentýž den. Bez rozhovorů s odborníky, bez čekací lhůty, bez snahy rozlišit mezi trvalou depresí a krátkodobým zhroucením matky, která právě přišla o dítě.

David dodnes nechápe, jak se to mohlo stát tak rychle. A proč nikdo nezastavil ženu, která mohla svůj bolestný moment překonat.

Aby novináři pochopili, co se za Pegasos skrývá, vydali se do kantonu Solothurn. Uprostřed tiché vesnice stojí moderní dům se zataženými roletami. Vypadá nenápadně — až příliš nenápadně.

Místní si původně mysleli, že se do domu nastěhuje rodina. Že půjde o obytný dům nebo několik bytů. Teprve dopis od organizace jim odhalil pravdu. Dům není určen pro život, ale pro smrt.

Od té doby panuje ve vesnici zvláštní napětí. Obyvatelé neradi mluví nahlas. Mnozí se bojí, jiní se stydí. Někteří přiznávají, že často vidí přijíždět auta s britskými nebo americkými značkami a že návštěvníci se do domu většinou nevracejí.

Petice proti Pegasos získává podpisy a starosta hledá cestu, jak stavební povolení zrušit. Ale zákon je nejasný – tak nejasný, že se v něm lze snadno ztratit.

Švýcarský trestní zákon je v otázce asistované smrti překvapivě stručný. Zakazuje pouze to, aby byla tato pomoc poskytována z osobních, tedy finančních motivů. Právě tato jediná věta se stala základním kamenem právních bitev rodin, které věří, že Pegasos funguje nejen jako pomoc, ale i jako byznys.

Advokáti upozorňují, že bez transparentních účetních informací se nedá téměř nic dokázat. Rodiny nevědí, kam platby směřují, za co přesně se účtuje, ani jaké jsou reálné náklady. Peníze mizí v mlze. Lidské životy mizí s nimi.

Ve srovnání s jinými švýcarskými organizacemi působí ceny Pegasos o to zarážejícím dojmem. Zatímco v Ženevě stojí asistovaná smrt sto franků a pracovníci jsou dobrovolníci, Pegasos si účtuje desetitisíce.

Rodiny oprávněně kladou otázku: Kdy se z práva na důstojnou smrt stává komerce smrti?

Megan, jejíž matka zemřela v Pegasos jen před pár měsíci, obdržela oznámení o její smrti prostřednictvím krátké zprávy v telefonu. Bylo to několik řádek textu, které působily natolik chladně, že se jí z toho dodnes dělá fyzicky špatně.

Podle pravidel měla být rodina kontaktována předem a měla proběhnout kontrola identity. Místo toho její matka jednoduše podepsala dokumenty pod jménem své dcery a Pegasos to neodhalil. Stačilo jedno videoověření. Jediný telefonát. Nic z toho se nestalo.

Megan od té chvíle žije s pocitem, že její matka zemřela zbytečně. A že organizace, která o sobě tvrdí, že bojuje za lidskou důstojnost, selhala v nejzákladnější lidskosti.

Podle dostupných informací se ročně vydává do Švýcarska zemřít s pomocí Pegasos dvě až tři stovky lidí. Mnozí z nich by přitom podle svých rodin mohli žít ještě měsíce nebo roky. Cestují v předstihu, protože se bojí, že časem nebudou schopni odletět, nebo že přijdou o možnost být přijati.

To znamená, že značná část z těch, kteří do Švýcarska míří „naposledy“, umírá předčasně – nikoliv proto, že by museli, ale proto, že se bojí budoucnosti.

Pegasos na veškeré dotazy reaguje stejně: mlčí. Odmítá rozhovory, odmítá komentáře, odmítá konfrontaci. Na svém webu popisuje ideály a principy. Ale ve skutečných příbězích rodin vystupuje obraz, který s těmito ideály příliš nesouzní.

Za zataženými roletami moderního domu se odehrávají poslední minuty lidí, jejichž příběhy nikdy plně nepoznáme. Jediné, co zůstává, jsou prázdné pokoje, rodiny v šoku – a otázka, která visí ve vzduchu stále naléhavěji.

Judith si někdy sedá k Alasterově fotografii a přemýšlí, jestli by byl dnes naživu, kdyby neexistovala organizace, která mu během několika dní otevřela dveře k předčasnému konci. Její bolest sdílí desítky dalších rodin, které se snaží pochopit, co se stalo za dveřmi domu, do kterého nikdy neměly šanci vstoupit.

Debata o asistované smrti je stará jako lidstvo samo. Ale v příbězích Pegasos se objevuje nová, znepokojivá dimenze. V zemi s jednou z nejliberálnějších legislativ na světě se totiž zrodila organizace, která může být vnímána buď jako hlas práva na poslední svobodné rozhodnutí – nebo jako moderní podnikání na konci lidských životů.

Zdá se, že hranice mezi těmito dvěma světy je tenčí, než bychom si kdy připustili.