Článek
Francie má dluh kolem 3,6 bilionu eur. Rozpočtový deficit se drží hluboko nad evropským limitem a náklady na obsluhu státního dluhu rostou. V takové situaci by člověk čekal, že kandidáti na prezidenta budou především vysvětlovat, kde vezmou peníze na stabilizaci veřejných financí.
Le Penová chce stát ořezat. Mélenchon chce přerozdělovat, zvyšovat daně a výrazně rozšířit veřejné výdaje. Oba slibují, že jejich recept Francii pomůže. Jenže v případě Mélenchona už nejde jen o spor mezi levicí a pravicí. Jde o otázku, zda jeho ekonomický experiment neskončí přesně opačně, než slibuje.
Le Penová: 140 miliard, které se musí skutečně ušetřit
Marine Le Penová představila 6. října plán, podle něhož chce do roku 2032 dosáhnout čistých úspor ve výši 140 miliard eur oproti roku 2026. Plánuje omezit některé sociální výdaje, snížit příspěvky Evropské unii, zeštíhlit státní správu a současně snížit vybrané daně. Její recept je politicky srozumitelný: stát má přestat utrácet tolik, kolik si nemůže dovolit.
Le Penová tak nabízí tvrdý rozpočtový řez, jehož skutečný rozsah teprve musí prokázat. Ale alespoň vychází z předpokladu, že dlouhodobý problém s dluhem vyžaduje omezit výdaje. Mélenchon má mnohem ambicióznější představu.
Mélenchon: 106 miliard vezmeme z kapes bohatých…
Dne 14. října představil Jean-Luc Mélenchonův tábor alternativní rozpočet na rok 2027. Čísla vypadají impozantně: 106 miliard eur dodatečných příjmů, 82 miliard nových výdajů a 25 miliard určených na snížení dluhu.
Mélenchon chce výrazně zvýšit daně z vysokých příjmů a majetku, více zatížit kapitál a velké podniky a omezit některé daňové výhody. Peníze mají financovat vyšší mzdy, veřejné služby, zdravotnictví, školství a další sociální opatření. Jeho argument je jednoduchý: bohatí zaplatí, zaměstnanci získají vyšší kupní sílu, spotřeba poroste a ekonomika se rozjede. Jenže ekonomika není bankomat, do kterého stačí zadat politické přání.
Výsledkem může být kombinace nižších investic, odlivu kapitálu, vyšší inflace a nižších daňových příjmů, než vláda očekává. Pokud by stát současně pokračoval v plánovaných výdajích, vzniklý výpadek by musel pokrýt dalším zadlužením, dodatečným zvýšením daní nebo omezením slíbených opatření.
Ekonomka Charlotte de Montpellierová z ING upozornila na optimistické předpoklady a nedostatečné zohlednění dopadů na inflaci a hospodářskou aktivitu. Mathieu Plane z institutu OFCE varoval před podceněním toho, jak mobilní je kapitál v rámci eurozóny.
A ekonom Alain Trannoy z EHESS vystihl podstatu problému jednou větou: „106 milliards de recettes, c'est sur le papier.“ Sto šest miliard příjmů existuje zatím jen na papíře.
Venezuela jako varování
Přirovnání k Venezuele není jen politická nadávka, kterou lze odbýt jako propagandu pravice. Je to varování před určitým typem hospodářské politiky: před představou, že stát dokáže trvale financovat stále větší výdaje, administrativně přerozdělovat zdroje a ignorovat reakce firem, investorů a trhů.
Venezuelský kolaps měl mnoho příčin. Zásadní roli hrála závislost na ropě, rozklad institucí, politické zásahy do ekonomiky, propad produkce i pozdější měnové a fiskální problémy.
Pokud stát plánuje desítky miliard nových příjmů, musí vysvětlit, proč by zvýšení daňového zatížení neoslabilo investice a proč by se daňová základna nezmenšila. Pokud současně slibuje vyšší výdaje a rychlejší hospodářský růst, musí doložit, jak přesně tohoto růstu dosáhne. A pokud do toho přidá konfrontační přístup ke státnímu dluhu, může zpochybnit i důvěru věřitelů.
Venezuela je tedy relevantní především jako varovný příklad toho, co se může stát, když politické ambice přerostou ekonomickou realitu.
Dvě kampaně, dvě účetní knihy
Le Penová slibuje 140 miliard úspor. Mélenchon 106 miliard dodatečných příjmů. Jedna chce omezit výdaje, druhý zvýšit daně a přerozdělit peníze. U Le Penové je hlavním rizikem, že plánované škrty nepřinesou tolik, kolik slibuje. U Mélenchona je problém dvojí: očekávané příjmy mohou být nadhodnocené a současně může jeho politika zvýšit výdaje i rizikovou přirážku, kterou budou věřitelé od Francie požadovat.
Veřejné finance se totiž nedají zachránit tím, že se do rozpočtu napíše dostatečně velké číslo. A státní bankrot nezačíná ve chvíli, kdy politik přizná problém. Začíná ve chvíli, kdy přestane respektovat jeho skutečné náklady.
Zdroje:
