Článek
Když jsem druhý den odjížděl z Bordeaux do Paříže (předchozí článek zde), věděl jsem, že mě čeká další kapitola francouzských protestů. Měl jsem se setkat s několika přáteli na Sorbonně. Zajímalo mě, co se odehrává na univerzitách a jak současnou situaci vnímají ti, kterých se bezprostředně týká.
Paříž mě přivítala městem, v němž se politické napětí nedalo přehlédnout. Zatímco v Bordeaux a Toulouse se protesty mísily s blokádami škol, pouličními střety a občas až performativními scénami destrukce, v Paříži nabývaly události mnohem širšího rozměru. Demonstrace se odehrávaly v několika částech města, průvody mířily přes významná náměstí a doprava v centrálních částech metropole byla na řadě míst ochromena.
V okolí Bastily a Place de la Nation vznikaly blokády a další pochodové trasy směřovaly z jihovýchodní části města směrem k Invalidovně. Některými stanicemi metra soupravy pouze projížděly. Běžný pohyb městem se změnil v hledání průchodů mezi demonstracemi, policejními opatřeními a uzavřenými úseky ulic.
Na Porte de Vincennes jsem si všiml skupin mladých lidí, kteří si připravovali materiál na zátarasy. Vedle plastových odpadkových nádob a kartonových krabic se mezi překážkami objevovala i městská kola.
Znovu mě zaujal věk některých účastníků. Znovu jsem měl pocit, že část mladých lidí bere demonstraci nejen jako možnost vyjádřit politický názor, ale také jako událost, v níž se hraje o to, kdo se odváží zajít nejdál.
Černé oblečení, kefíje a palestinské vlajky
Průvodům dominovali mladí muži a ženy, z nichž mnozí měli zakryté tváře. Někteří nosili běžné roušky, jiní tradiční arabské šátky – kefíje –, které používali také k zakrytí obličeje. Převládalo tmavé oblečení. Nad hlavami se objevovaly transparenty, několik francouzských vlajek a především velké množství palestinských.
Univerzita zavřená před vlastními studenty
Sorbonne představuje mnohem víc než jen jednu z pařížských univerzit. Je symbolem francouzského vzdělávání, intelektuální tradice a představy, že vzdělání umožňuje člověku překonat sociální původ a vybudovat si vlastní budoucnost. Jenže v polovině října 2026 se část tohoto univerzitního světa ocitla v nezvyklé situaci.
Podle oznámení univerzitního odborového svazu SNESUP z 15. října zůstávaly pro studenty kvůli blokádám nepřístupné budovy Univerzity Paris 1 Panthéon-Sorbonne, včetně historického centra Sorbonne, Panthéonu a několika dalších pracovišť. Sorbonne Nouvelle navíc administrativně uzavřela kampus Nation.
Ukazuje to, jak hluboko se protesty dostaly do akademického prostředí. Studenti, kteří požadují změnu, blokují prostory, v nichž se má učit a diskutovat. V určitém okamžiku se tak protest proti nefunkčnímu systému dostává do paradoxní situace: omezuje právě tu činnost, o jejíž zlepšení údajně usiluje.
Samotná blokáda však nevypovídá o všech studentech. Mnozí chtějí pokračovat ve výuce, jiní podporují protesty, ale nesouhlasí s násilím. A další se aktivně zapojují do organizace blokád. Přesto je otázka zásadní: kdo dnes určuje, zda má univerzita zůstat místem vzdělávání, nebo se stát dalším prostorem pouličního a politického střetu?
Nájem, budoucnost a frustrace, kterou nelze odbýt
Pro vysokoškoláky v Paříži je jedním z největších problémů bydlení. Nájem malého studia dokáže spotřebovat významnou část měsíčního rozpočtu. Levnější studentské koleje nemají dostatečnou kapacitu a řada mladých lidí zůstává závislá na finanční pomoci rodičů. Ti, kteří takovou podporu nemají, musejí vedle studia pracovat nebo omezovat běžné výdaje.
Nájem je ovšem jen nejviditelnějším symbolem hlubšího problému. Francouzská republika tradičně staví vzdělání do role nástroje sociálního vzestupu. Člověk má studovat, získat kvalifikaci a díky vlastním schopnostem si vybudovat lepší život. Mladí lidé ale stále častěji pochybují, zda tento příslib ještě platí.
Ani vysokoškolský titul jim totiž automaticky nezaručuje dostupné bydlení, ekonomickou nezávislost nebo stejné šance jako vrstevníkům z bohatších rodin. K tomu se přidávají obavy z přeplněných studijních programů, přijímacího systému Parcoursup a nedostatečného financování veřejného školství. Právě zde je třeba brát současné protesty vážně. Frustrace nevzniká pouze z ideologie. Má velmi konkrétní ekonomický a sociální základ.
Od sociální nespokojenosti k politickému projektu
Macronovo prezidentství se potýká s hlubokou nedůvěrou části mladé generace. Z jejich pohledu zůstaly otázky dostupného bydlení, sociální mobility, financování veřejných služeb a budoucnosti školství nedostatečně vyřešeny. Vláda sice na současnou mobilizaci reagovala mimo jiné příslibem nasadit tisíce dalších kvalifikovaných učitelů, ale pro část protestujících jde pouze o první a nedostatečný krok.
Právě do tohoto prostoru vstupuje La France insoumise. Jean-Luc Mélenchon a jeho strana se snaží oslovit mladé lidi, spojovat studentské požadavky s kritikou současné vlády a prezentovat je jako součást širšího požadavku na změnu politického a ekonomického systému. Už nejde pouze o jednotlivé požadavky středoškoláků nebo studentů vysokých škol. Začíná se formovat širší politické hnutí, které se snaží propojit ekonomickou frustraci, kritiku institucí a radikální levicový program.
Část levicových studentských skupin otevřeně vyjadřuje podporu Mélenchonovi a jeho politické linii. Univerzitní prostředí tak k pouliční mobilizaci přidává další rozměr: politickou a ideologickou reflexi, která může protestům dodat širší rámec a dlouhodobější ambice. Právě zde bychom měli být ostražití. Politické hnutí, které slibuje dát mladým lidem hlas, může zároveň využívat jejich frustraci k prosazování vlastních mocenských cílů.
Revoluční potenciál a francouzská předvolební atmosféra
Francie zná podobné chvíle. Stačí vzpomenout na hnutí žlutých vest, které před několika lety vyvolalo celostátní krizi a odhalilo hlubokou nespokojenost části společnosti s náklady na život, sociální nerovností a odtržeností politických elit.
Dnešní protesty mají jiný původ i jinou skladbu účastníků. Přesto je v nich potenciál, který může daleko přesáhnout samotné školství. Jejich síla spočívá právě v tom, že nespokojenost není úplně vymyšlená. Je založena na skutečných problémech: drahém bydlení, nejisté ekonomické budoucnosti, nedostatku učitelů a pocitu, že mladí lidé musejí o své místo ve společnosti bojovat stále tvrději.
To ale zároveň vytváří prostor pro manipulaci. Politické slogany dokážou složitou realitu zjednodušit na několik snadno srozumitelných vět. V kombinaci s pocitem nespravedlnosti, sociálními sítěmi a pouliční mobilizací může vzniknout hnutí, jehož vývoj už nebude možné snadno kontrolovat.
Macron musí odpovědět. A levice musí nést odpovědnost
Francie se ocitá v okamžiku, kdy se skutečná sociální nespokojenost prolíná s ostrým politickým bojem. Pokud stát nenabídne srozumitelná a důvěryhodná řešení, může se frustrace dále prohlubovat. A pokud radikální politické proudy přesvědčí mladé lidi, že destrukce je jedinou cestou ke změně, bude stále obtížnější vrátit debatu zpět k věcným požadavkům.
Ve chvíli, kdy se univerzita zavírá před vlastními studenty a ulice přestávají patřit běžnému životu, už nejde jen o školství. Jde o to, jakou podobu bude mít Francie a s ní i celá Evropa v příštích letech. A právě na tuto otázku by měla Francie začít odpovídat dříve, než bude pozdě.
Zdroje:
