Článek
Nejprve bych rád předeslal, že zcela odsuzuji vraždu Charlese Kirka. Bez „ale“. Velice mě ovšem znepokojuje, že v demokratickém světě dochází k vraždám názorových oponentů. Toto se nesmí dít! Vražda pana Kirka je důkazem, že šíření nenávisti plodí násilí. A už není velký rozdíl v tom, zda šiřitel nenávisti inspiruje své posluchače k násilí (jako v případě Donalda Trumpa a útoku na Kapitol), nebo zda inspiruje své oponenty k násilí vůči němu samému. Aby však nedošlo k omylu, neříkám tím, že si za to Charles Kirk mohl sám. Ani náhodou! Za jeho smrt nese odpovědnost pouze vrah. Do jeho vraždy jsem Kirka neznal a to, co jsem o něm zjistil z různých médií poté, by mi ani nestálo za pozornost. Jednalo se mimo jiné o šiřitele konspiračních teorií všeho druhu a nenávisti vůči Afroameričanům, imigrantům, ženám, muslimům atd. Byl velmi extrémní i v rámci konzervatismu. Ale! Násilí v jakékoliv podobě není adekvátní odpovědí na slova, byť nenávistná. Na slovo, názor či argument existuje pouze jedna adekvátní odpověď, a tou je opět slovo, názor či argument. Násilí vůči názorovému oponentovi je známkou slabosti.
Bohužel, na vraždě pana Kirka se rozhodla přiživit celá řada lidí napříč politickým i náboženským spektrem. Jedním z nich je i kardinál Duka, který se rozhodl sloužit v Týnském chrámu zádušní mši za oběť tohoto hrozného atentátu. Kardinál zneužil vraždu Charlese Kirka, zneužil náboženský obřad, a tím pádem zneužil i Boha, aby Jeho jménem označil Kirkův pohled na svět a společnost za ten správný a Bohem požehnaný. Jinými slovy: to, co Charles Kirk říkal a reprezentoval, je Boží vůle pro tento svět.
Než se dostanu k tomu, proč si to myslím, zpomalme a vyjasněme si pojmy. I pro mě jako nekatolíka je to velmi důležité, protože my evangelíci nesloužíme zádušní mše. Sloužíme tzv. vzpomínkové bohoslužby, během kterých děkujeme Bohu za život zemřelé osoby. Součástí těchto bohoslužeb je vzpomínka na zemřelou osobu, děkovná modlitba za její život, prosebná modlitba za pozůstalé a kázání zaměřené na naději věčného života u Boha. Tuto bohoslužbu obvykle slouží faráři a farářky nebo výpomocní kazatelé a kazatelky a její součástí nebývá večeře Páně (eucharistie), ale po domluvě s pozůstalými být může.
V Římskokatolické církvi se za zemřelou osobu slouží zádušní mše, kterou může sloužit kněz či biskup. Její součástí bývá eucharistie neboli obřad, při kterém je ve své podstatě přítomen Ježíš Kristus v hostii a vínu. Dále se při mši čtou úryvky z Písma, které se vážou ke vzkříšení. Nedílnou součástí jsou přímluvné modlitby za pozůstalé a především za zemřelého, aby mu Bůh odpustil hříchy a tím mu usnadnil proces očišťování v očistci. To je duchovní prostor mezi nebem a zemí, kde se duše očišťuje od hříchů, než plně vstoupí do Boží přítomnosti. (Evangelíci v očistec nevěří, jelikož o něm v Bibli nic nenacházíme. Věříme, že člověk je po smrti přímo v Božích rukách v nebeském království.) Podle kanonického práva lze zádušní mši také odepřít. Zde cituji kanonické právo:
Kánon 1184
§ 1. Jestliže před smrtí neprojevili žádné známky kajícnosti, pak jsou zbaveni práva na církevní pohřeb:
notoricky známí odpadlíci, bludaři a schizmatici;
ti, kdo si zvolili kremaci z důvodů odporujících křesťanské víře;
jiní veřejní hříšníci, jimž nelze dovolit křesťanský pohřeb pro veřejné pohoršení věřících.
Zda kardinál porušil kanonické právo, nechme na církevních právnících, ale dalo by se uvažovat o posledním bodě „veřejný hříšník“. Šíření nenávisti je nepochybně hříchem, kterým Charles Kirk pohoršoval věřící i nevěřící.
Každopádně zádušní mše je běžný náboženský obřad, jehož obsahem je konec pozemského lidského života a začátek života posmrtného. Ovšem v případě Charlese Kirka se jednalo o zcela jiný obřad. Formálně samozřejmě proběhlo vše jako každá jiná zádušní mše, ale její veřejné sdělení bylo zcela jiné: „Já, kardinál Duka, svými postoji plně stojím za Charlesem Kirkem. A když za ním stojím já, kardinál, stojí za ním i Bůh.“ Proč si to myslím? Protože za jiné oběti atentátu kardinál Duka mše nesloužil. Nebo se pletu? Sloužil kardinál zádušní mši v roce 2016 za britskou poslankyni Jo Cox, kterou zavraždil pravicový extremista kvůli jejím názorům na brexit? Nebo sloužil o rok později zádušní mši za maltskou investigativní novinářku Daphne Caruanu Galizii, která se věnovala korupci v nejvyšších patrech politiky? Sloužil kardinál zádušní mši za Jána Kuciaka a Martinu Kušnírovou v roce 2018? Mohl bych se ptát dál, odpověď by však byla stejná. Ne, nesloužil. Jednalo se o vraždy, které také zasáhly svět, ale kardinál v těchto případech žádnou mši nesloužil.
Je mi líto, ale kardinál opět ukázal, že sice slouží bohu, ale jinému, než by měl. Slouží bohu moci, politiky, nenávisti a malosti. Ne Bohu smíření. Kdyby sloužil Bohu smíření, o kterém svědčí Bible, a chtěl veřejnosti vyslat skutečný signál, mohl například uspořádat ekumenickou bohoslužbu. V ní by apeloval na spolupráci, komunikaci a respekt k názorům druhých a zároveň by se vymezil vůči šíření nenávisti a násilí. Další promarněná šance.
