Článek
Měli jsme v plánu ještě spoustu věcí, tolik práce bylo před námi. A ženě praskla voda…
Zatmělo se mi před očima. Chvíli jsem měl pocit, že nemůžu dýchat a že to nedám. Porod, rodičovství, nic. Musel jsem to rozdýchat. Viděl jsem tu hromadu práce před námi a ten čas, který už prakticky nebyl. To byl takový první náznak toho, že musím trošku snížit svá očekávání, prostě se smířit s tím, že vše nemusí být dokonalé, ale postačí dostačující.
Auto už jsme sice měli, ale já ještě neměl hotový řidičák. Naštěstí u nás zrovna byla kamarádka, která nám pomáhala s prací na domě, takže nás rovnou odvezla do porodnice. Porod byl fakt porod. Nekonečno hodin čekání, zoufalého přihlížení na to utrpení mé ženy bez možnosti jí pomoci. Ale pak se narodil náš syn a mně připadalo, že se změnil celý svět. A v tu chvilku jsem se mimochodem rozhodl, že na vždycky upřednostním svou rodinu před prací.
Přijel jsem domů a měl jsem 3 dny na to dát alespoň v ložnici vše do pořádku a vše sám dodělat. (Po nocích, protože přes den jsem byl s ženou a synem v porodnici.)
Bylo potřeba donahodit omítku, položit lino, sestavit nábytek, aby až žena přijede s miminkem domů, aby mi s pláčem neutekli pryč.
Peněz na rozhazování jsme moc neměli, ale měl jsem motivaci to dotáhnout, tak jsem se do toho pustil. A po 3 hodinách spánku denně po dobu celých tří dnů jsem to nakonec zvládl. Nebylo to dokonalé, ale bylo to více než dostatečné.
Spadl mi kámen ze srdce a v duchu jsem si jen říkal: „ještě že jsem nezačal dávat do kupy i tu kuchyň, kterou jsem chtěl dělat postupně už při dokončování ložnice“ (když už má být všude prach a nepořádek, ať je koncentrován do co nejmenšího časového úseku).
S bolestí hlavy (z nedostatku spánku), kofeinem místo krve, ale hřejivým pocitem, jsem už od rána čekal na chvíli, kdy se mi rodinka vrátí domů.
