Podolský most byl svědkem děsivých válečných zločinů rudoarmějců

Byl květen, nacistické Německo kapitulovalo a snad všem už bylo jasné, že válka je pro Třetí říši prohraná. „Němečtí muži a ženy, vojáci německého wehrmachtu. Náš vůdce Adolf Hitler padl,“ oznamoval velkoadmirál a Hitlerův nástupce Karl Dönitz. V Praze probíhaly oslavy, lidé jásali, zdravili své osvoboditele a dívky s šeříky v rukou vítaly vojáky. Češi si mysleli, že pro ně dosavadní válečné útrapy skončily. Přitom ale netušili, že sovětské osvobození je spíše další okupací.

Pro statisíce Němců však bylo na oslavy příliš brzy. Pro některé z nich měl totiž boj o život teprve začít. Šířily se zvěsti o tom, jaké zvěrstva páchá v zaslepení pomsty Rudá armáda. Všichni tak měli stejný cíl – západní okupační zónu, která zaručovala alespoň částečnou záruku lidského zacházení. Zdaleka ne všichni přitom byli zastánci nacistické ideologie. V tu dobu spíše už jen malá hrstka. Zejména ženy a děti s neměly s politikou nic společného. Přesto měli trpět.

Touha dostat se na západ

Podle informací, které se dostaly k Němcům, měla Vltavou vést vytoužená hranice mezi okupační zónou Sovětů a Západních spojenců. Proto sem mířily tisíce uprchlíků. Na most však byla vyslána posádka americké armády, která dostala rozkaz nepouštět další uprchlíky dál a čekat na příchod rudoarmějců. Američané nakonec čekali čtrnáct dní.

Silnice přes Podolí byla klíčová po staletí

Silnice mezi Táborem a Pískem, na které se nachází Podolský most, byla velmi významnou tepnou už ve středověku. Původně zde byl pouze brod, poté přibyl přívoz a od roku 1848 první kamenný most. Nový most, který na místě stojí dosud a hraje smutnou roli v tomto příběhu, pochází z roku 1942. Zbytky původního mostu z 19. století dnes skrývá hladina vodní nádrže Orlík.

Mezi uprchlíky zavládlo zoufalství

Ne všichni se však chtěli vzdát svého cíle. Snažili se tak Vltavu překonat za každou cenu. Někteří se snažili řeku přeplavat, jiní zase zoufale zkoušeli koupit loďku nebo cokoliv jiného, na čem by se dalo dostat přes vodu. Uprostřed zmatku vjelo do Vltavy nákladní auto plné žen a dětí. Všichni se utopili. Vodou plula těla a k pohledu z mostu dolů našel odvahu jen málokdo. Většina lidí by si myslela, že nic horšího už ani přijít nemůže. Šeredně se však mýlili. Nezadržitelně se totiž blížili Sověti.

Rudoarmějci rozpoutali peklo na zemi

Když Rudá armáda dorazila, začalo teprve to pravé peklo. I dosud přítomní američtí vojáci byli zdrcení mírou násilí vůči německým civilistům, ženám a dívkám, kteří se nijak neprovinili, snad jen tím, že byli Němci. Špinaví a zanedbaní rudoarmějci s východním vzezřením začali okamžitě oddělovat ženy od mužů. Zatímco bezbranné německé muže soustředili stranou, strhli ženy a dívky k zemi, servali jim šaty z těla a znásilnili je před očima všech ostatních. Muži byli zcela bezmocní. I když je tato scéna doslova drásala, nemohli dělat vůbec nic. Američané na svých vozidlech jen nevěřícně kroutili hlavami. Nemohli uvěřit svým očím.

Dvěma z dívek se podařilo uniknout. Téměř nahé běžely k Američanům a snažily se ze všech sil vyšplhat k nim do vozu. Ti je duchaplně vtáhli k sobě do kabiny. Rusové začali v rozhořčení okamžitě střílet do vzduchu, křičeli a šli proti americkým nákladním autům. Vojáci US Army raději rychle nastartovali a ujeli. Sověti se pak opět vrhli na německé ženy, pro které pokračovaly dlouhé hodiny utrpení.

Důležité svědectví

Mezi utečenci byl čirou náhodou i slavný letec Luftwaffe Erich Hartmann. V tu dobu mohl být už dávno na západě v britském zajetí. Odmítl však splnit rozkaz k leteckému přesunu z východní zóny. Nedokázal v nejtěžších chvílích opustit své spolubojovníky, jejich rodiny i velké množství dalších uprchlíků a nechat je napospas Sovětům. Proto se s nimi vydal na dlouhou a strastiplnou cestu do neznáma. Právě jemu také vděčíme za to, že se hrůzné události u Podolského mostu neztratily v propadlišti dějin.

Sověti neušetřili ani děti

Mladá Němka, asi třicetiletá matka dvanáctileté dcerky, klekla před jedním ruským poddůstojníkem a prosila, aby si vojáci vzali ji a dcerku ušetřili. Její prosbu nevyslyšeli. Po tvářích jí stékaly slzy, ale stále prosila. Němečtí muži, ohrožovaní zbraněmi, museli jen mlčky přihlížet. Jeden z vojáků kopl ženu vší silou do žaludku. „Ty zatracená fašistická svině!,“ řval. Mladá žena, lapající po dechu, upadla na zem. Voják ji pak jediným úderem pažbou do hlavy zabil.

Dvanáctiletou dcerku zavražděné vrah odvlekl za tank. K němu se připojili další rudoarmějci. O půl hodiny později se zneužité dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudržela se na nohou a zhroutila se jako zničená dětská panenka. Bezmocní Němci naléhali na strážné, aby směli děvčátku pomoci. S napřaženými zbraněmi drželi muže v šachu a k dítěti pustili pouze jednoho německého zdravotníka, aby mu pomohl. Pomoc však byla marná, dítě za hodinu zemřelo. Hartmann sice za celou válku viděl už mnoho, ale teď se musel přemáhat, aby nezvracel.

Celé rodiny raději páchaly sebevraždy

Otřesné zneužívání žen pokračovalo celou noc, kdy se z improvizovaného zajateckého tábora ozývalo naříkání, křik mísící se s pláčem a nahodilé výstřely. Když se Hartmann druhý den ráno probudil, viděl vedle sebe mrtvého vojáka i s jeho rodinou. Ten nejdříve podřezal manželku a dceru, aby už nemusely snášet další muka a poté i proťal žíly i sám sobě. Jiní muži své ženy a děti uškrtili a pak se sami oběsili na bocích aut. Smrt si zvolili jako vysvobození.

Násilí učinil přítrž až sovětský generál

Nekonečný kolotoč zrůdností skončil až příští den. Tak náhle, jako začal. Objevil se totiž sovětský generál. Když zjistil, co se stalo, rozhodl se viníky potrestat. Jedna z týraných žen pak dostala za úkol z nastoupených vojáků vybrat ty, kteří ji znásilnili. Poznala z nich tři vojáky. Nekonal se žádný soud, žádný výslech. Svázali jim ruce telefonním drátem a okamžitě je veřejně pověsili před očima všech přihlížejících.

Podobné události jako tato u Podolského mostu však nebyly u Rudé armády ojedinělou záležitostí. Počet zabitých německých civilistů v důsledku sovětských válečných zločinů ve východní Evropě je odhadován na 270 000. Západní odhady celkového počtu obětí znásilnění jsou až dva miliony žen. Docházelo k masovému znásilňování Sověty ve všech větších městech dobytých Rudou armádou. Ženy byly masově znásilňovány gangy několika desítek vojáků při osvobozování Polska. V některých případech byly oběti, které se celý den neskrývaly ve sklepích, znásilněny až 15krát. Sovětští vojáci po dobytí Berlína v roce 1945 znásilňovali i dívky ve věku osmi let.

Událost je zapotřebí připomínat

Dnes už místo tragédie u Podolí z konce války téměř nic nepřipomíná. Pouze u Podolského mostu je malá a nekonkrétní pamětní deska. Jako kdybychom se styděli přiznat, co zde naši rádoby osvoboditelé páchali. Nebýt vzpomínek Ericha Hartmanna, možná by celá hrůzná událost upadla v zapomnění. Jediný důkaz v oficiálních archivech totiž pochází z hlášení místní stanice SNB Podolí I o válečných hrobech cizích státních příslušníků. Pochází ze 17. června 1949. V roce 2011 byla část obětí exhumována německou vládní organizací Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V.

Zdroje:

https://www.jcted.cz/co-se-delo-u-podolskeho-mostu-na-konci-druhe-svetove-valky/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Podolsk%C3%BD_most

https://cs.wikipedia.org/wiki/Erich_Hartmann

https://www.stream.cz/desiva-mista/hranice-ktera-neexistovala-64714141

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sov%C4%9Btsk%C3%A9_v%C3%A1le%C4%8Dn%C3%A9_zlo%C4%8Diny