Co je v sázce v prezidentských volbách na Slovensku?

Z Česka velmi dobře známe notorickou frázi, která se opakuje téměř v každé předvolební kampani. A sice že nejdůležitější volby v historii země jsou právě ty nadcházející. O pravdivosti tohoto tvrzení by šlo často polemizovat, nicméně nerad bych snižoval relevanci voleb a nabízím tak řečnickou otázku: Které volby nejsou důležité? Důležitost nadcházejícího finále prezidentských voleb umocňuje i turbulentní období, kterým si Slovensko od parlamentních voleb prochází.

Z mého pohledu se jeví prezidentské volby jako pokračování voleb parlamentních. Buď se většina společnosti usnese na tom, že rozvrat státu a odklon od Západu pod taktovkou Roberta Fica za servilní asistence Petera Pellegriniho akceptuje, nebo se pokusí zatáhnout alespoň částečně za záchrannou brzdu, kterou představuje prozápadně orientovaný a liberální demokracii respektující Ivan Korčok.

Jistě, ať už volby dopadnou jakkoliv, není všem dnům konec. Členství Slovenska v Evropské unii nebo Severoatlantické alianci nezpochybňuje ani Robert Fico. Případné vítězství Ivana Korčkova však může mírnit nebezpečný kurz, který Slovensko nabralo. Co je tedy v banku slovenské volební hry, kterou voliči sehrají již tuto sobotu?

Pravomoci slovenského prezidenta jsou obdobné těm, kterým se těší prezident český. Zkrátka se nejedná o nezbytného politického hráče a v nadsázce lze říci, že kdyby se funkce prezidenta v Česku a na Slovensku zrušila, nic tragického by se nestalo. V čem však spočívá síla prezidenta, je zejména neformální vliv na politickou situaci a na veřejnou debatu.

To, jak svého vlivu využít, předvedl český prezident Petr Pavel ve svém novoročním projevu, kdy nasvítil světla reflektorů na do té doby spíše „spící“ otázku přijetí eura. Šlo o mistrovský příklad toho, jak může prezident ovlivňovat veřejnou debatu, kterou si za svou vzal například ministr Martin Dvořák tak intenzivně, až ho v jedné z jeho iniciativ musel krotit sám premiér Petr Fiala.

Pokud by do prezidentského úřadu usedl Ivan Korčok, mohl by silně přispět veřejné debatě a k aktivizaci občanské společnosti, o což se nyní obdivuhodně snaží Michal Šimečka a jeho Progresivné Slovensko. Již několikrát se aktivní občanská společnost ukázala jako klíčový instrument při obranně demokratických hodnot. Vždyť vzpomeňme, že to byla zejména aktivní veřejnost, která před několika lety z premiérského křesla vyhnala alespoň na nějaký čas Roberta Fica.

Rychlost, s jakou se z našeho nejbližšího souseda stává černá ovce Evropy, je v poslední době až děsivá. Vždyť tenze, která se linula posledním jednáním V4 v Praze, si musel snad všimnout každý. Není se co divit – destrukce právního státu, šíření kremelské propagandy a narušování evropských partnerství. Korunu všemu nasadil slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár, jehož fotografie s ministrem zahraničí země, která Evropě vyhrožuje jadernou válkou, oběhla internet a zvedla vlnu pobouření. Samozřejmě tuto fotografii Rusko využilo pro svoji propagandu. Co si o této schůzce asi pomysleli prozápadní evropští politici, nechám na domyšlení každému z vás.

Cesta slovenské vlády ve šlépějích Maďarska se zkrátka zdá být více než pravděpodobná. Obdobného směřování se však není obávat v případě Ivana Korčoka, který si velmi dobře uvědomuje, že místo Slovenska je ve středu Evropské unie a v NATO po boku spojenců a není pochyb o tom, že by v jeho osobě měly země Evropy partnera.

Naproti tomu stojí Pellegrini, který v televizní debatě přiznal, že by nedostál svým závazkům v Severoatlantické alianci a nepomohl spojencům při obraně. Očekával bych, že člověk, co si dovolí něco takového vážně pronést, se stáhne z politického života a již o něm nikdy neuslyšíme, protože takto přímé zpochybnění článku 5 NATO, představuje pro Slovensko bezpečnostní riziko. Namísto toho je tento člověk favoritem na zisk prezidentského křesla. Nad absurditou se zamyslete sami… a představce si, jak pozdvižená obočí musel mít zbytek Severoatlantické aliance.

Poté, co si Slovensko zvolí prezidenta, začnou hodiny odpočítávat čas do dalších voleb „prvního řádu“. Pointa je v tom, že toto odpočítávání poběží 3 a půl roku, než přijdou na řadu parlamentní volby. Samozřejmě pokud se nestane něco nepředvídatelného. Vítězství Petera Pellegriniho by znamenalo, že opoziční část společnosti by neměla na nejvyšší úrovni jakékoliv zastání a stát by kompletně ovládl polomafián Robert Fico se svým „podržtaškou“ Pellegrinim. Již jsem se pozastavoval nad tím, jakou spoušť dokázal napáchat Robert Fico a jeho věrní za pouhého půl roku ve funkci, i přes to, že se jejich praktikám snaží čelit dosluhující prezidentka Zuzana Čaputová. V Pellegrinim na pozici prezidenta by získala Ficova struktura přímo svého věrného člověka a jako bonus moře času.

Na dlouhou dobu by to tak znamenalo obrovskou frustraci pro prozápadní a liberální část slovenské společnosti. Nelze vyloučit ani to, že by došlo k zesílení již tak značného odlivu mladých lidí a inteligence. S Pellegrinim nemusí být zkrátka představa Slovenska jako lidským kapitálem vyprázdněného skanzenu, který je řízen polomafiánskou strukturou, příliš nereálná. Navíc skanzenem, kde bude muset kousat prohru a obří zklamání velké množství voličů, jelikož poslední průzkumy ukazují, že podpora obou kandidátů je v zásadě 50 na 50.

Veřejným prostorem již proběhla celá řada spekulací, kdo všechno může rozhodnout volby. Může to být maďarská menšina, mohou to být voliči neúspěšného Štefana Harabina, ale také Slováci, kteří žijí v zahraničí, zejména pak studenti, o jejichž zájmu na směřování vlastní země mám však silné pochyby.

Uvědomuji si, že tento text může působit možná až příliš hystericky. Jako volba mezi rájem a spálenou zemí. To samozřejmě není pravda. I v nedělním povolebním ránu budou na Slovensku stále k dostání drahé a nekvalitní brambory, vlaky budou mít stále stejné zpoždění a podle odhadů meteorologů by i v neděli mělo vyjít slunce. To vše bez ohledu na to, komu odevzdají voliči svůj hlas. Jakým směrem se bude ubírat jejich země a s jakou reputací, to už však závisí plně na jejich rozhodnutí.