Článek
Promarněná příležitost mlčet
V posledních dnech rozehrál slovenský premiér Robert Fico vysokou politickou hru a jako bank vložil reputaci Slovenska v očích partnerů z Evropské unie. Zatímco v podstatě všichni evropští státníci u příležitosti dvouletého výročí zahájení ruské agrese na Ukrajinu vyjadřují slova solidarity s napadeným státem a odsuzují neomluvitelnou ruskou agresi, šéf slovenské vlády svými vyjádřeními, relativizujícími kroky agresora, šokoval nejen českou politickou reprezentaci, ale i například polského premiéra Donalda Tuska.
Již jsme si mohli zvyknout, že se Fico ve svých vyjádřeních opakovaně staví do opozice k zemím, které pomáhají Ukrajině se bránit proti ruskému vpádu, stejně tak že relativizuje viníka konfliktu. Tentokrát však vytáhl těžší kalibr, když nejen že vyčetl Západu, že znemožnil Ukrajině dosáhnout míru s Ruskem, ale dokonce obvinil Západ z „falešného démonizování prezidenta Putina“, který už třetím rokem vede největší vojenský konflikt na území Evropy od konce 2. světové války a otevřeně likviduje své protivníky, jak to předvedl u opozičníka Alexeje Navalného.
Chceme mír, ale chystejme válku
V Česku máme spoustu případů, kdy se různí lidé halí do pláště míru a vyčítají ostatním, že oni mluví o zlé válce. V naprosto teatrální podobě to například předvedl při prezidentské volbě Andrej Babiš, který, na rozdíl od Fica, přišel alespoň s návrhem mírového summitu. Stranou nechme naprostou absurditu tohoto nápadu. Fico však nepředstavil žádné řešení, pouze hovoří o tom, že chce mír a že by se o míru mělo jednat, a tak dodávky vojenské pomoci Ukrajině ze strany Slovenska nepřipadají v úvahu. Zřejmě tak k Ficovi nedoneslo, že k jednání jsou třeba dvě strany a pokud jedna strana neopustí zdi Kremlu, je jednání jaksi nemožné, ale nedělám si iluze, že by Fico přemýšlel takto do hloubky. A mezitím z Ruska rakety létají dál.
V souvislosti s požadavky míru mi dovolte řečnickou otázku - je tady v republice někdo, kdo nechce mír a chce válku? Je však třeba si uvědomit, že o míru a válce nerozhodujeme sami. Nepochybuji, že v roce 1939 chtělo Polsko mír, ale co naplat když Německo chtělo válku. Nejhorší, co se může stát, je strkat hlavu do písku a ukazovat případnému agresorovi slabost a v duchu mírového řešení svoji neochotu se bránit. Míru dosáhneme nejlépe tak, že dáme jasně najevo, že jakýchkoliv válečných aktivit by agresor hořce litoval a tvrdě by za ně zaplatil, ať už by se jednalo o kohokoliv.
Kam se Slovenskem dál?
Po představení Fica by se na první dobrou chtělo říct, že jednosměrnou letenkou do náruče Ruska a není se co divit, když Fico ve své rétorice překonal i maďarského lídra Viktora Orbána. Pro mě osobně je znepokojivé, když se nejbližší partner Česka stále více posouvá směrem od Evropy, bohužel směrem k Rusku, pro které představuje Česko nepřátelskou zemi, a které opakovaně naznačuje, že je ochotno sáhnout k použití jaderných zbraní.
Je dost dobře možné, že se situace vyřeší sama a se Slovenskem se jednoduše přestane Evropa bavit. Upřímně, kdo by se chtěl bavit s někým, kdo opakuje kremelskou propagandu a lži. Nadto se žel musíme začít ptát, zda pro nás Robert Fico nepředstavuje bezpečnostní riziko.
Ze strany Evropy se nabízí stejný scénář, jako v případě Maďarska, tedy zastavení finančních prostředků proudících z Evropské unie. Věřme však také, že si občanská společnost na Slovensku uvědomí, do jakého průšvihu se jejich stát řítí a ve velkém se aktivizuje. Upřímně v to mám velké pochybnosti, byť část obyvatel, podporující opoziční strany, se snaží.
Před parlamentními volbami na Slovensku jsem psal, že „Slováci neinvestují do své země. A dost možná již zanedlouho sklidí hořké plody své pasivity“. Bohužel se mi nezdá, že by došlo k zásadnímu posunu, zatímco hořké plody již sklízejí ve velkém.
