Článek
Státe, otřes se!
Jistě si všichni vzpomínáme na první polovinu roku 2020 a na naše první setkání s pandemií covidu. Tehdy se stalo něco, co si do té doby nikdo nedokázal představit. Zavřely se obchody, restaurace a celá ekonomika se v podstatě zastavila. Někteří z nás tak nemohli nadále chodit do zaměstnání nebo provozovat svoje podnikání. A to byl důvod, proč stát přišel s kompenzacemi. Tehdy to dávalo smysl, když sám stát musel ekonomiku více či méně zavřít.
A tehdy se pravděpodobně začal ve společnosti odehrávat odklon od tržní ekonomiky k nárokové ekonomice. Společnost začala mít pocit, že má neustále nárok na státu. Kdykoliv se tak někomu nedaří, má tu být přece stát, aby všechny problémy vyřešil. Dorovnal ztrátu z podnikání, doplatil mzdu nebo zaplatil škodu. Vždyť to není dotyčného chyba, když třeba na horách nesněží nebo zrovna v Řecku vypukl požár.
Stát nemá jiné peníze než ty naše
Možná si i vy leckdy postěžujete, že by vám měl stát více pomoci. Tak si udělejme jednoduché cvičení. Odkud stát bere peníze, kterými pomáhá lidem? Přeci od lidí samotných. Jiné peníze stát nemá. A když se tedy stát rozhodne, že ponese například podnikatelské riziko, půjdou na to prostředky nás všech a o to méně nám všem zůstane v peněžence.
A korunu tomuto zvrácenému přístupu dodává něco, čemu se říká socializace ztrát a privatizace zisků. Dám vám příklad, aby to pochopil každý. Jsem výrobce zmrzliny a provozuji svůj podnik. Díky velmi horkému létu mám rekordní zisky, za což jsem rád. A stát ať se ani neopovažuje na můj zisk jakkoliv sáhnout, protože neodevzdám ani korunu navíc. Ale jakmile na podzim přijde tornádo a zničí mi provozovnu, ihned půjdu za státem, aby mi zaplatil škodu. Vždyť jsem přeci nemohl za to, že mi podnik zničilo tornádo. Ale to, že jsem díky jinému extrému v počasí, horku, vydělal dvakrát více než předešlá léta, to už mě nezajímá. Dva odlišné extrémy počasí, ani na jeden jsem neměl vliv, ale ten negativní má automaticky kompenzovat stát (tedy my všichni), zatímco zisky si chci nechat bezezbytku pro sebe.
Každému podle jeho potřeb
Tento přístup začíná připomínat princip pojištění. Kdykoliv se stane nepříjemná událost, obracíme se na stát, aby situaci napravil a zaplatil. Zní to jako zajímavý systém. Stát ale jednak není pojišťovna, jednak státu neodvádíme pro tyto účely žádné pojistné. Natož aby stát nesl podnikatelská rizika. Ovšem pouze rizika, nikoliv výnosy.
Stát není garantem toho, aby se měli všichni lidé dobře. Stát je tu od toho, aby garantoval základní mantinely našeho chování, garantoval rovné šance všem, případně se tedy postaral o osoby, které se o sebe skutečně nemohou postarat samy. Ale rozhodně není povinností státu zajistit, abych se měl stejně dobře, jako se má můj soused.
Čím nejrychleji si jako společnost uvědomíme, že máme plnou zodpovědnost za sebe sama, tím rychleji se oprostíme od příklonu k nárokové ekonomice. Nejen, že máme pocit, že stát je zde v pozici řešitele veškerých problémů, ale také je tu od toho, aby se o nás postaral tak, abychom se měli dobře. Samozřejmě, pokud člověka postihne taková tragédie, že se není schopen o sebe postarat sám, je na místě mu pomoci. Ale člověk, který je zdravý a nebrání mu opravdu závažné důvody, je povinen se o sebe postarat sám.
Princip státu, který se stará o své občany, nedává smysl. V konečném důsledku si vše zaplatíme sami, protože pomoc od státu jde z peněz, které mu sami odevzdáme. Jakmile vám budou politici před volbami tvrdit, že se o vás postarají, hodně rychle zbystřete. Tuto péči si v lepším případě zaplatíte sami, v horším případě vám ji bude i s úroky splácet další generace. A pokud to takto půjde dál, budeme mít všichni spoustu nároků. Nezbyde ale nikdo, kdo by naše nároky zaplatil.
