Barcelona trochu jinak: na otočku pracovně i nepracovně

Pavla je moje kolegyně a moje žena. Jako kolegyně se mnou sdílí všechny slasti i strasti soukromých konzultantů pro chytrá města a moderní dopravu. Jako manželka mne občas inspiruje tak, že nakonec nestačím zírat.

Bylo tomu i letos začátkem listopadu, kdy v Barceloně proběhl třináctý ročník veletrhu chytrých měst Smart City Expo. Krátce před ním přišla Pavla, že by bylo užitečné i zajímavé se tam podívat. To, že na celou cestu máme k dispozici ne víc, jak dva dny, není přece na škodu – určitě to zvládneme i s nějakým tím nepracovním programem. A tak se i stalo.

Tato cesta byla moje vůbec první do Barcelony a také první se společností Ryanair, jejíž nabídka jako jediná vyhovovala našemu požadavku, být jeden den v poledne na místě a další den do půlnoci doma. Z médií i z jeho vlastních internetových stránek jsem si udělal o Ryanairu obrázek jako o aerolince, která v podstatě nenávidí své cestující, a drží si je tudíž pěkně od těla. Potvrdil mi to i proces elektronické rezervace a odbavení.

Vzal jsem na vědomí, že rezervaci míst si musíme zaplatit zvlášť. Ostatně, odměnou nám za to byl (kromě toho, že jsme seděli vedle sebe) úchvatný pohled z okénka na prosluněné Alpy.

Nevadilo ani, že v ceně letenky je pouze malé příruční zavazadlo pod sedadlo. Přestože rozdíl teplot mezi Prahou a Barcelonou byl v těch dnech dvacet stupňů, do takto normovaných „byznys“ batůžků se nám kromě dalšího hravě vešlo i tenké a skladné oblečení, které tento rozdíl bezpečně překonalo.

Nicméně rezervační systém Ryanairu na mne neustále dorážel, ať si připlatím nemalou částku za kabinové zavazadlo do přihrádky nad hlavou a za přednostní odbavení. Činil tak podobně, jako kdysi dávno rodiče, stylem: Dělej si, jak chceš, ale běda, jestli neposlechneš, tak uvidíš! Nakonec jsem došel k závěru, že k Ryanairu je třeba přistupovat stejně, jako on k nám, to jest asertivně: Pracovat s informacemi a ignorovat skryté i zjevné výhrůžky.

Od sedadel nízkonákladovky jsem nečekal kdovíjaký komfort, a tudíž mne ani nepohoršilo, když jsem ho nenašel. Letový řád Ryanair s přijatelnou tolerancí dodržoval, přestože ještě den předtím v Barceloně zuřily lijáky. Jen ta letuška cestou do Barcelony se snad mohla trochu usmívat, a ne se celou dobu tvářit jak kakabus. Přece jen, i low cost cestující je zákazník – nebo ne?

Z pohledu naší profese i zájmu o moderní techniku bylo pro nás v Barceloně velkým (možná největším) zážitkem setkání s barcelonským metrem, především pak s bezobslužnou linkou metra 9.

Barcelonské metro tvoří síť dvanácti linek o celkové délce skoro 170 km a oproti tomu našemu má některé technické i organizační zajímavosti.

Zatímco to naše je napájeno ze třetí kolejnice napětím 750 V DC, to barcelonské si odebírá napětí dvojnásobné, tedy 1500 V DC, z kolejnice u stropu tunelu, případně z klasické troleje. (Poznámka: DC je běžně zaužívaná anglická zkratka pro stejnosměrný proud, podobně jako AC pro střídavý proud. Odtud si i název oné rockové skupiny AC/DC vykládám jako „hrajeme elektricky na jakýkoli proud“.)

Další technickou zajímavostí barcelonského metra jsou tři různé rozchody kolejí: Většina z nich má, stejně jako u nás, normální rozchod 1435 mm. Najdeme tu však také široký rozchod 1668 mm, shodný s rozchodem většiny španělských a portugalských železnic, nebo úzký rozchod 1000 mm.

A konečně organizační zajímavostí je rozdělení metra mezi dva dopravce: Téměř 90 % tratí metra v Barceloně provozuje barcelonský dopravní podnik TMB, zatímco na čtyřech, převážně kratších linkách 6, 7, 8 a 12 jezdí vlaky Katalánských vládních drah (FGC). Některé z těchto linek sdílejí tratě příměstských železnic.

My jsme se ovšem těšili zejména na barcelonské metro bez strojvedoucích na lince 9, prozatím rozdělené na severní a jižní část (střední část je plánována dobudovat v roce 2030). Jižní část, označovaná jako L9S, nás vozila mezi letištěm a výstavištěm, přičemž jedna cesta trvala zhruba půlhodinu. Kromě bezobslužného provozu nás zaujala i hloubka této linky, sahající místy desítky metrů pod povrchem.

Na lince 9 jezdí automatické vlaky řízené technologií CBTC, která se předpokládá v budoucnu mimo jiné také pro linku C a nově budovanou linku D pražského metra. Blíže o ní píšu v mém samostatném článku o osobní dopravě bez řidiče.

Také linka 9 v Barceloně má (podobně jako tomu bude na zmíněných linkách v Praze) nástupiště vybavená průhlednými stěnami s dveřmi.

Ještě pro úplnost: Městem se kromě toho proplétá rovněž automatická linka 10, sdílející s linkou 9 částečně trať, a bezobslužně jezdí také krátká linka 11.

Jen ty nejlepší. Přesné, spolehlivé, přátelské k cestujícím, čisté, s hustým vlakovým spojením a hustým pokrytím města linkovým vedením. Nebrali jsme na lehkou váhu varování před kapesními zloději, a tudíž nás tu žádné podobné neštěstí nepotkalo. Dvoudenní jízdenku Hola Barcelona (Ahoj Barcelono) jsme zužitkovali dokonale.

Zvláštním zážitkem pak byla jízda u průhledného čela soupravy automatického metra, z něhož lze sledovat výškovou a směrovou rozmanitost vedení tratě linky 9. Jen nám stále nějak vrtá hlavou, k čemu že slouží podzemnímu metru bez strojvedoucího stěrač na předním skle.

„Náš“ veletrh chytrých měst se konal v areálu barcelonského výstaviště Gran Via. Nemíním zde čtenáře zatěžovat jeho podrobnostmi. Jen snad pro ty, koho by tam někdy zavály pracovní povinnosti, pár postřehů:

Samo výstaviště se nachází v centru města. Je moderní, prostorné, přívětivé a snadno dostupné již zmíněnou linkou 9.

Veletrh byl pro návštěvníky otevřený od 9 do 19 hodin (vystavovatelé nejsou vyháněni, ani když přetáhnou), v poslední den do 17 hodin. Pokud si ale někdo chtěl koupit u stánku jídlo nebo pití po čtvrté odpoledne, měl smůlu. Stánkaři vše hbitě sklízeli a byli jsme rádi za vodu bez bublinek. Toalet se tento „stánkový socialismus“ netýkal. Naštěstí.

Barcelona není právě levné místo k přespávání a na rezervačních systémech se člověk hravě dostane k noclehu na společné ubytovně daleko od centra za několik tisíc. Pavle se ale nějakým zázrakem, jak to umí jen ona, podařilo na poslední chvíli sehnat útulný hotelový pokoj s vlastním příslušenstvím v té nejbarcelonovatější Barceloně: na ulici Bulvár (tedy La Rambla), a to za cenu přesahující bez snídaně jen maličko přes čtyři tisícovky.

Na příjemně omšelé secesní (snad) budově hotelu nás zaujala okna, nepropouštějící hluk. Celá La Rambla byla v době našeho pobytu po jedné straně rozkopaná a od samého rána se zde činily rozmanité zemní stroje. To jsme ovšem poznali, až když jsme otevřeli okno. Takže nás vlastně jen pobavil přes zamčené spojovací dveře hlas Američana odvedle, svým zabarvením neodbytně připomínající nějakou postavičku z disneyovek.

Po neúspěšných pokusech o nasycení u stánku na výstavišti jsme byli rádi za ne úplně levnou (pro oba přes třicet eur), zato dobrou a vydatnou paellu v jedné ze zdejších hospůdek v pozdně večerních hodinách. Stejně tolik jsme si pak připlatili druhý den za nečekaně skromnou hotelovou snídani. Aha, poučení. Příště tedy raději jídlo na ulici, však příležitostí je tu dost.

Jedete do Barcelony? Tak to musíte vidět Sagradu Famílii od Gaudího. Tak zněl jasný pokyn od naší dospělé dcery, nepřipouštějící námitky. Bylo jasné, že tuhle vyhlášenou stavbu tedy musíme vidět alespoň za tmy a zvenčí, ale prostě musíme.

Sagrada Família, plným španělským jménem Templo Expiatorio de la Sagrada Familia, tedy Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině, je opravdu monumentální. Říká se, že je to nejvýznamnější stavba katalánského architekta Antonia Gaudího. Stavební práce na něm začaly v roce 1882 a stále trvají. Sám Gaudí prý zahynul při dopravní nehodě ve dvacátých letech minulého století a od třicátých do padesátých let byla stavba přerušena. To vysvětluje i dnešní, velmi nezvyklý pohled na něj.

Pro nás to nakonec vůbec nebylo špatné. Spolehlivé metro nás i po desáté večerní bleskurychle odvezlo až před sám chrámový komplex. Ve tmě, s vnějším nasvícením a s barevnými vitrážemi prosvícenými zevnitř působil neskutečně. Ten výjev proti nočnímu nebi nám připomínal velkou, prostorem naplněnou scénu z nějaké vydařené fantasy, spíše než realitu. Hodně dlouho jsme jej v zamyšlení obcházeli a pozorovali.

Do reality nás svým způsobem vrátila tabulka s cenami vstupného u dávno zavřeného vchodu. Takhle to asi bylo nejlepší. Krásně se na to vzpomíná.

Než nás druhý den zase pohltilo barcelonské „veletržiště“, vyrazili jsme pěšky (teď už víme, proč jen s batůžky pod sedadlo) po La Rambla dolů k moři. Sluníčko svítilo a atmosféra lákala k nasávání a užívání si středomořského pozdního babího léta. Z La Rambla jsme přitom občas nakoukli do malebných postranních uliček nebo náměstíček.

S tím jsme došli až do přístavu. Přívětivá a trochu netradiční dřevěná plocha nás dovedla na druhou stranu maríny s kotvícími historickými plachetnicemi.

Nakonec se před námi objevila městská pláž s kavárničkou a šuměním vln. Káva, sluníčko…čas se na chvíli zastavil.

Také moři nešlo odolat. Boty a ponožky do rukou, vyhrnout nohavice a jen tak se brouzdat vlnami, nechat je dopadat na nohy unavené pobíháním po městě a po výstavišti a trochu se zasnít…

Celý den bychom tam takhle mohli strávit, kdyby nás povinnosti nevolaly zpět do reality pracovní cesty. Naštěstí k pláži patřila i sprcha. I tak jsme pronesli bezpečnostní kontrolou na letišti v botách a ponožkách poctivou porci mořského písku. Nikomu to nevadilo, ani nám ne.

Tohle je tedy pro nás Barcelona: Historie, moře a moderní technika na jednom místě.

Zpáteční cesta vedla do Prahy s přestupem na milánském letišti Bergamo. Ačkoli Ryanair drží filosofii „na nic a na nikoho se nečeká“, vše proběhlo hladce. Pro případ zmeškání přípoje jsme měli i jakési připojištění, které naštěstí nebylo třeba využít. Nevím (a nechci vědět), jak bychom v takovém případě pochodili.

Samostatným zážitkem bylo v úvodu zmíněné přednostní odbavení. V praxi vypadalo tak, že my nepřednostní jsme v klidu seděli, dopíjeli kávu a čekali, až na nás ve frontě dojde řada. Ti přednostní zatím stáli v pozoru na ploše, než je pustí do letadla. Nastoupili jsme všichni.

Italsky mluvící letušky na obou spojích se tentokrát usmívaly.

Tak tedy arrivederci, milé dámy! Nebo vlastně: Adéu, Barcelona! (To je katalánsky.)