Léto s vůní manga po roce: Co nám dala Afrika

U naší „naší velké africké rodiny“ v Mosambiku jsme strávili předloňské Vánoce a většinu loňského ledna.

Můj padesátý, tedy vlastně půlstý, článek na Médiu je, myslím, dost dobrý důvod k ohlédnutí, co nám naše africká zkušenost dala. Nebylo toho málo a díky čilé korespondenci s našimi adoptivními příbuznými v Mosambiku ten příběh není uzavřený. Věci na obou stranách naší polokoule se stále dějí, je co sledovat a co srovnávat.

Nedávno jsme třeba s mojí ženou Pavlou, která na našich afrických příbězích má svůj více než poctivý díl, viděli fotografie z jakési zaneřáděné východoslovenské vesnice. Doprovázel je patřičně pesimistický komentář o všudypřítomné bídě. V něčem nám ty fotografie maličko připomínaly mosambickou chudobu. Při pozorném prohlédnutí a přečtení těch komentářů nám tu ale cosi nehrálo.

V Mosambiku jsme viděli chudobu ve městě i na venkově. Domy nebyly omítnuté a vnitřek byl opravdu chudý, jídelní stůl pamatoval ještě Portugalce. Kostel, kde jsem promlouval k věřícím, byla půlka jaksi rozestavěné budovy. Ale bylo tam všude čisto. Venkovský dvorek byl vždycky umetený. Před jídlem obejde hospodyně všechny přítomné s umyvadlem a konví teplé vody na umytí rukou. V kostele na záchodě desinfekce.

Popravdě, někdy jsme se s Pavlou až zastyděli. Když jsem u rodinného stolu pohladil Lalu, tu potvoru chlupatou neodolatelnou, hned jsem byl zahnán si umýt ruce. To tak, u jídla sahat na zvíře, byť to byl psí člen rodiny. Hned jsem to šel provinile napravit.

A mimochodem: Na tom domku u zmíněné východoslovenské takřečené chudiny jsme si všimli antén pro příjem ze satelitů. Na mosambickém venkově byly na domě (nebo na konstrukci vedle něj) fotovoltaické panely dávající elektřinu vodnímu čerpadlu, a tím i čistou vodu z vrtané studně, protože rozvod elektřiny končí kdesi daleko v civilizaci. Když mezi šestou a sedmou nastane tma, zbývají jen baterie, občas prapodivně ukutěné snad ze starých autobaterií. Anebo – v těch nejzapadlejších obydlích – jen světlo hvězd.

Kdykoli tedy vidíme fotografie nepořádku a k nim komentáře zjevně či skrytě nabádající k soucitu s chudobou, myslíme si své: Bída je bída a binec je binec. To není bída, to je kultura.

Kdykoli kupujeme pro naši nedávno narozenou vnučku oblečení (což je nekonečný příběh, protože roste jak z vody a věčně nemá co na sebe – prostě ženská), svádí nás to k potisku s obrázky žiraf. Vzpomínáme přitom na volně se pasoucí žirafy v jednom mosambickém národním parku – dost necivilizovaném a o to autentičtějším.

Co jsou všechny obrázky a všechny výběhy v zoologických zahradách proti pohledu na tahle majestátní zvířata v jejich domácím prostředí. Pohledu z patřičné vzdálenosti, a přesto tak úchvatném, že na něj nejde zapomenout.

A ano, taky si přitom vzpomeneme na celkem nedávnou zprávu o oné influencerce, co si s žirafou chtěla vyfotit selfie a žirafa jí svojí vznešenou nohou s ostrým kopýtkem jasně naznačila, že tohle asi nepůjde. Nemohu si pomoci, nějak mám od té doby v hlavě rovnici: influencer = ňouma. Ale třeba jim to influencování vynáší, quem sabe… (portugalsky: kdo ví).

Když jsme se vrátili z Mosambiku, zdáli se nám lidé kolem na českých ulicích – hm, račte prominout, ale jiné slovo mne nenapadá – jacísi přinaštvaní.

V Mosambiku bylo běžné se usmívat. Ne úplně vždycky, pochopitelně, ale ten úsměv jakoby byl jakési základní nastavení. Usmívali jsme se na sebe s našimi adoptivními příbuznými i s úplně cizími lidmi. Usmívali se na nás prodavači, i když jsme nic nekoupili. Usmíval se na nás pan ministr dopravy, kterého jsme tam také navštívili, a neztratil tím nic na své důležitosti. Usmívaly se na nás děti, i když je vzal do náruče jakýsi bílý hromotluk s dlouhými žlutými vlasy.

Myslím si, že je potřeba se usmívat. Svět tím člověk nenapraví, ale sám sobě udělá pohodu a možná vyprovokuje k úsměvu i ty okolo. Nebo aspoň pozlobí ty permanentně „přinaštvané“.

Od té doby, co jsme se odlepili od maputské ranveje, se mnohé změnilo tady i tam.

Mosambické prezidentské a parlamentní volby loni na podzim měly bouřlivou dohru v ulicích (kdepak jsou naše pokojné demonstrace). Úplně nevinně přitom zahynul i jeden z našich adoptivních příbuzných, jen protože převezl na motorce člověka. Toho „nesprávného“. Snad se tam už konečně zase život zklidní. Moc bychom jim to přáli. V podobných situacích to totiž nejvíc odnášejí obyčejní lidé – tam jako tady.

Krátce předtím přišla na svět naše vnučka. Ani o tom ještě neví, ale hned se stala právoplatnou členkou naší velké česko-mosambické rodiny. Pro její maminku, zpočátku poněkud nervózní z neznámé mateřské zkušenosti, jsme měli po ruce uklidňující africkou moudrost od naší „švagrové“. Naši Mosambičané žijí s námi, tak jako my žijeme s nimi, s jejich radostmi i starostmi, jako v každé rodině. Zvlášť, když už víme, jak to tam vypadá, jak to u nich chodí a kdo je kdo. To je to největší bohatství, co jsme si z Afriky přivezli.

I my jsme tam ostatně nechali stopu. Rodina se teď scházívá u stolu, což prý se dříve moc nestávalo. Vzpomínají na nás, hovoří o nás.

Vnučce v náručí vyprávím a zpívám o jedné velké zemi pod rovníkem, kam se možná jednou podívá. A také o Amelii neboli Amálce, o necelý rok starší, kterou jsme tam chovali v náručí a taky jí něco povídali. Třeba se holky někdy potkají. Nic není nemožné a svět je malý.

Tak si ho dělejme pěkný.