Léto s vůní manga: Vesničko má mosambická, kostelíčku náš

Farma uprostřed savany

Náš první výlet na venkov začal v Bilene, kde jsme společně trávili naše „vánoční prázdniny“.

Jedeme přes městečko Macia, vzdáleného z Bilene asi třicet kilometrů. Zde máme objednanou snídani u jedněch z Manuelových příbuzných (jak již dříve řečeno, pamatovat si jeho všechny příbuzné a příbuzenské vazby je prostě nad naše síly).

Cestou kupujeme rýži jako dárek venkovským příbuzným a ovšem, kapulanu pro Pavlu. Té tu, holka, neujdeš, i když máš na sobě gatě a je horko. Chceš-li zde na vsi ženou býti, máš přes sebe vždy kapulanu míti, i kdyby ses v ní měla uvařiti. (O kapulaně a o všem, k čemu slouží, jsme si říkali hned po příjezdu.)

Zpropadené podnebné pásy. Ten, kdo kdy vymýšlel zvyky a tradice, nejspíš nepočítal s budoucím globalizovaným světem. Anebo to byl mužský, který takovéhle věci prostě neřešil. Pro nás muže tu totiž žádný tradiční dress code neplatí, my si vesele chodíme v džínách a tričku na africkém venkově, stejně jako v Praze. Což je ostatně patrno i na Manuelovi, který si tu s folklórem nebo s módní policií věru hlavu neláme a nic podobného se (zaplaťpánbůh) neočekává ani ode mne.

Ale zpátky na cestu.

Zastavujeme u moderně vyhlížejícího domku. Uvnitř je prostřeno, z velkoplošné televize se ozývá známý zvuk animovaného pořadu pro děti, u televize sedí čokoládově hnědá holčička a halasící dospělí ji evidentně nezajímají. Ano, děti jsou opravdu všude na světě stejné.

Voda je opět krásně čistá a dobrá. Zdejší vrt zásobí kromě majitelů ještě sto šedesát ostatních domácností, a pro svého majitele je tak zdrojem obživy.

Na stole se objeví – světe, div se – úplně normální česká bábovka, jen oproti našim zvyklostem servírovaná „vzhůru nohama“. Nemyslíme si, že by se ji tu někdo naučil péct speciálně kvůli nám. Prostě shodou okolností se stejný druh domácího pečiva peče tady, tak jako tisíce kilometrů odtud. Nebo že by snad nějaké společné kořeny s portugalskými osadníky…? Quem sabe. (Kdo ví.)

Na další cestu přibíráme příbuznou, která bude našim hostitelům na venkově pomáhat s přípravou oběda. Na zadním sedadle Manuelova Forda tak sedíme čtyři i s vytáhlým Carlosem, vdaná příbuzná i v tom malém prostoru v patřičném odstupu ode mne – ženatého pána. Inu, zvyklost.

Vydáváme se na cestu ke strýčkovi, zajímavému pro nás mimo jiné tím, že má dvě manželky – sestry. Podle zákona je to sice zakázané, ale zvyk je zvyk. Jednu si prý vzal před úřady, druhou podle domorodého rituálu. Každá z manželek má prý na strýčkově farmě svůj vlastní domek. Kde přebývá strýček, to jsme nestačili zjistit.

S Pavlou se tomu nijak nedivíme – když jde o místní zvyky a tradice, už je bereme prostě jako fakt a neptáme se jak a proč. Ovšem Madalena s Manuelem o tom dlouze diskutují – přece jen, tohle je pro ně trochu silná káva.

Na můj prostořeký dotaz reaguje Manuel potutelnou poznámkou o tropickém slunci, které prý dává mužnou sílu. Hm, podle početnosti afrických rodin na tom možná něco bude. Quem sabe.

Jedeme asi dvacet kilometrů po asfaltované hlavní silnici, poté z ní odbočujeme a čeká nás čtrnáct kilometrů, ve skutečnosti dobré dvě hodiny, po „měsíční krajině“ prašných a písčitých venkovských cest. Chvíli sledujeme vedení veřejné elektrické sítě, které v jedné z vesnic končí. Dál už je to africká savana s roztroušenými farmami. Tady už zbývají jen fotovoltaické panely nebo rozmanité baterie, třeba ty olověné z aut.

Elektřina tu přitom dává nejen energii pro světlo a rozmanité domácí spotřebiče. Je potřebná také pro zásobování farmy vodou. Elektrické čerpadlo ji dopraví z vrtané studně do vyvýšeného vodojemu, odkud se rozlévá do kohoutků i do závlah na políčkách. Úplně stejně, jako doma v Marracuene.

Najednou se před námi rozestoupí nekonečná savana a objeví se farma jednoho ze strýčků. Uvítání je velkolepé. Všichni z farmy se přišli podívat na své příbuzné z hlavního města a jejich přátele z dálky předaleké. Na stolku je rozprostřeno všechno to rozmanité ovoce, co africká příroda umí dát. Vedle jsou na ukázku nástroje, které mosambičtí venkované používají. Mezi nimi nechybí ani obyčejný luk a nebezpečné šípy, jakými se tu loví třeba králíci.

(Poznámka: Běží-li v Africe přes cestu divoký králík, je prý dobré mít se na pozoru. Často totiž utíká před hadem, kterému by se lidská přítomnost vůbec nemusela líbit.)

Shodou okolností máme v příbuzenstvu úřadující mistryni světa v lukostřelbě, což vzbudí velký ohlas a mnoho pozdravů jedné moc šikovné slečně tam do dalekého Česka. Obráceně, když fotku toho luku a šípů posílám domů, je to komentováno s úsměvem: Kdoví, jestli by ta naše medailistka taky něco ulovila. Mezi námi: Jak ji znám, jsem si jist, že jo.

Oběd je velkolepý. Maso, rýže, matapa, spousta další zeleniny, čerstvá papája jako zdravý a přírodní dezert. Obědváme ve společnosti zdejší drůbeže, která se tu volně prochází. Nocuje prý v korunách stromů, aby ji na zemi neobtěžovala všeliká havěť. Tomu se říká africký drůbeží komfort – žádné kuny, žádní ptáci-dravci.

Už pokolikáté nás překvapuje čistotnost Mosambičanů. Před každým jídlem obejde hospodyně přítomné s konvicí teplé vody, kterou nám nalévá na ruce, škopíkem, mýdlem a ručníkem. To patří k příjemným zdejším zvyklostem, dávno, dávno před koronavirovou pandemií.

Malá vsuvka: Ještě před cestou nás nabádala naše cestovní lékařka, abychom dobře sledovali, kdo nám vaří a nosí jídlo a nejlépe se jim pozorně dívali na nehty, zda jsou čisté. Skoro se za tu vzpomínku na milou paní doktorku stydíme. Zásluhou života v poněkud zjednodušeném a prašném prostředí naší chatrčky v Bilene si zde totiž musíme s Pavlou sebekriticky přiznat, že nejšpinavější nehty tu z celé společnosti máme v tuto chvíli spolehlivě my dva.

A když jsme tedy u toho: I záchody jsme na venkově zažili až na pár výjimek velmi civilizované, někdy splachovací, jindy s kyblíkem.

Po obědě společně vyrážíme na obhlídku hospodářství. V ohradě vidíme krásný čistý hovězí dobytek s hrozivými rohy, který směruje drobný kluk úspornými pohyby. Cestou míjíme i káru, do které se v případě potřeby ten dobytek zapřáhne. Auto na farmě nemají. Co nedoveze živá síla, to přiveze minibus veřejné dopravy, který se překvapivě dokáže popasovat se zdejší měsíční krajinou a který tu funguje i jako kurýrní služba.

Celou dobu je slyšet mobilní telefony. Kdybych měl namalovat portrét mosambického rolníka, bude mít přes rameno motyku a u ucha mobil. Jo, kamaráde, tvoje zásluha. Zdali pak to ti vaši příbuzní vlastně vědí. (Naši čtenáři se dovědí, jak to vlastně bylo, v závěrečném příběhu.)

Povídáme si o životě afrických rolníků. Jsou pracovití, ale potřebovali by větší odbyt pro svoji produkci. Cesta na trh ovšem vede po měsíční krajině. Ach ta vláda… Bavíme se i o fotovoltaikách, které místní lidé neumějí udržovat. Jejich životnost se tak výrazně krátí. Což je malér, pokud na fotovoltaice závisí například místní nemocnice.

Čím nám můžete pomoci? Tuhle otázku slýcháme v Mosambiku několikrát a přivádí nás vždy trochu do rozpaků. Co na tohle říct třeba právě majitelům prosperující farmy, byť africké? Za ta léta tady zjevně vznikl značně zkreslený stereotyp, že Evropan rovná se bohatý sponzor chudých Afričanů. Těžko vysvětlovat, že pro nás živnostníky je chlebíček stejně tvrdý v té naší bájné Evropě jako tady v Africe a my stejně jako oni se musíme jaksepatří otáčet, aby na něj bylo (a koneckonců, i na tu cestu sem). Věci umějí být zkrátka velmi relativní.

Prohlídku zakončujeme u primitivního, ale účinného aparátu na výrobu pálenky z masaly. Plody masaly (anglicky se jí někdy říká monkey orange, tedy opičí pomeranč) jsou koule s tvrdou slupkou, pod níž se nachází sladkokyselá rosolovitá hmota s jádry. Když ten rosol zkvasí, dvakrát se destiluje. Tomu prvnímu hrubému destilátu se tu melodicky říká thonthontho. Po jeho dalším vydestilování vznikne čistá a chutná pálenka, které jsme dali jméno masalovice podle naší slivovice. Má trochu ovocnou a trochu smolnou chuť a vůni a nejlépe chutná s medem. Velmi se osvědčila jako lék na následky kakany – ale o té za chvíli.

Drobná vsuvka: Včely se v Mosambiku pěstují různým způsobem. Například na jihu země se k tomu používá vhodně tvarované dřevo, hliněné hrnce nebo sklenice, do nichž včely ukládají med a v každém následujícím období se zde rodí nová včelí královna. Ta se pak přesadí do dalšího takového „úlu“, čímž se včelstvo rozmnožuje. Mosambičtí včelaři používají různé druhy svých primitivních úlů v různých podmínkách a ti, kdo na to mají, si pořizují i konvenční úly, jaké známe od nás. Lahve s medem přírodní vůně a konzistence sirupu tu lze koupit na ulici i v supermarketu, obojí je moc dobré.

Loučíme se za hluboké noci po vydatné večeři. Tak mílí příbuzní, kanymámbo. Bylo nám tu s vámi moc pěkně.

Jen světlo hvězd

Další návštěva na venkově se odehrává za podvečera a hluboké noci.

I zde přichází ke slovu večeře, při níž ochutnáváme kakanu. Má zubaté listy s houževnatým stonkem, na talíři to vypadá jako vařené sekané pampelišky a chutná jako vařené sekané pampelišky. Jsme ujišťováni, že je zdraví velmi prospěšná. Později se ale od našich Afričanů dovídáme, že může mít i jaksi, hm, projímavé účinky. Ty se naštěstí nedostaví, protože to by byl opravdu problém.

Čeká nás totiž ještě cesta se starou tetou do jejího domku, kde žije se svojí starou příbuznou uprostřed savany, bez elektřiny a dalších civilizačních vymožeností. Tahle teta bývala vedoucí komunity a je to znát – Manuelovi prostě oznámí, že ji odvezeme. Tečka.

Teta zasedací pořádek na zadním sedadle neřeší, svoji poctivou postavu si odloží těsně vedle mne. Kdo by také na stará kolena dbal na takové malichernosti. Neplánovaně se tedy kodrcáme ztemnělou pustinou po měsíční krajině, dvě hodiny tam a dvě hodiny zpět, zatímco kakana v našich útrobách působí trochu jako převalující se štěrk. Naštěstí nic horšího.

U malého domku uprostřed pustiny už nás vítá stará paní, která se těší na svoji spolubydlící. Útrapy cesty jsou náhle tytam. Vnímáme vůni přírody a s dojetím posloucháme, že civilizace u příbuzných je krásná věc, ale tady jsou tyto dvě babičky opravdu doma.

Když Manuel na chvíli zhasne žhnoucí reflektory našeho Forda, rozprostře se nad námi tmavé nebe se svými nekonečnými dálavami plnými zářících hvězd. Tak za tohle představení to trmácení stálo. Nikdy jsme nic podobného neviděli a nejspíš už neuvidíme. Ano, rozumíme, že tahle krása umí být domovem – trochu drsným snad, ale domovem.

Naplnění tím dojmem se vracíme zpět. Už ani nevnímáme rozkymácenou jízdu po měsíční krajině a téměř dojatě hledíme na mihotající světýlka rozprostřená v noční buši. Za každým z nich si představujeme malou farmu plné pracovitých rolníků. Tak ať se vám daří, dobří lidé.

A protože konec dobrý – všechno dobré, převalující se kakanu v našich útrobách nám ten večer před spaním řádně umravnila výše zmíněná masalovice. Saúde!

Dvě poznámky botanické a jedna astronomická

Z patřičných internetových zdrojů po návratu domů zjišťuji, že kakana (momordica balsamina, česky momordika balsamka), respektive šťáva z ní, se prý někde v Africe používá také jako náhražka mýdla, jako prostředek na čištění kovů a její plody jako přísada do šípových jedů nebo taky k proklínání nepřátel. Hm, i kdyby jen polovina z toho byla pravda (příslušné informační zdroje to prezentují velmi opatrně), bude to rostlina velmi všestranná. S odstupem si gratulujeme, jak jsme si touhle delikatesou poradili.

Z podobných zdrojů dále zjišťuji, že masala, z níž se vyrábí ta výborná masalovice, je jedním z mnoha druhů rostliny hrozivého rodového jména Strychnos, česky kulčiba. Tyhle rostliny jsou až na výjimky jedovaté. Například Strychnos nux-vomica (česky kulčiba dávivá) je zdrojem známého jedu strychninu. Jednou z těch nemnoha výjimek je právě naše masala (Strychnos spinosa). V domorodé medicíně se kulčiba údajně používá jako prostředek na kdeco, od hadích uštknutí, přes pohlavní choroby až po úlevu kojícím ženám.

Nám docela stačila ta úleva od kakany. Každopádně jsme vše zvládli bez újmy na životech, zdraví i důstojnosti.

Astronomická poznámka se týká Jižního kříže. Jako správní Češi a romantici z mládí jsme se těšili, až na jižní polokouli uvidíme tohle písněmi opředené souhvězdí. Jenže Jižní kříž tu měl své zádrhele. Ve městě to byl (v Africe stejně jako u nás v Evropě) světelný smog, který pozorování hvězd dost komplikoval, ne-li znemožňoval. A když jsme pohlédli na tmavé hvězdné nebe na venkově, pro změnu jsme hvězdných seskupení připomínajících podle obrázků Jižní kříž našli několik. Sami jsme si vyhlédli dva kandidáty na Jižní kříž, rozhodnout mezi nimi už jsme nestačili. Jeden z nich to ale určitě byl!

Maniok na oběd

Další návštěva na venkově je u Manuelovy sestry a jejího manžela. Oba už známe.

Sestra Amália je ta rázná farářka, co poprosila o ochranu nás hostů Všemohoucího tak, že si netroufnul odporovat. A babička malé Amálky, kterou už také známe.

Její manžel Domingo je přesně ten typ šlachovitého rolníka, co neudělá jediný pohyb zbytečně a na konci dne po něm zůstane neuvěřitelná spousta práce. Na rozdíl od většiny mosambických rolníků kromě toho vládne velmi slušnou angličtinou. Tou, jak je zvykem těchto lidí, občas tak něco připodotkne, a vždy velice k věci.

Tihle dva postarší lidé přebývají o víkendu u svých dětí, kde se starají o vnoučata. Od pondělka do pátku pracují na svém políčku, kde pilně pěstují kukuřici, burské oříšky, maniok a další plodiny, aby zásobili svoji rodinu čerstvou úrodou. Kdepak české natažené dlaně a nároky na sociální jistoty ve stylu „my chudinky máme právo“. Tady chce být každý užitečný a má k tomu dost příležitosti. Tohle se nám opravdu líbí.

Dnes je máme odvézt do Maputa k dětem i s úrodou. Také pro nás se tu najde poctivá výslužka z manioku a kukuřice. Domingo nás se širokým úsměvem učí sklízet střapaté listy manioku, které se – jak už víme – pak rozdrtí, dusí s burskými oříšky nebo s kokosem a podávají jako příloha pod místním názvem matapa.

Ovšem musí to být ty správné listy utržené tím správným způsobem. To, co se zdá být jednoduché, tak úplně zas jednoduché není. To už tak v životě bývá.

I tady se Manuel snaží přimět Pavlu, aby se z důvodu venkovských tradic omotala i v tom vedru přes kalhoty kapulanou. To už ale zareaguje Pavlina horká krev, zděděná po maďarských předcích, navíc ještě přiživená tropickým sluncem. Stručně, jasně a bez obalu vysvětlí spolužákovi Manuelovi, že zvyky a tradice ano, ale „ocuď až pocuď“. A Manuel moudře pochopí.

Kdo je nejvíc v klidu a v pohodě, jsou naši milí venkované. Jsou nám tím ještě sympatičtější. Ano, zvyky a tradice jsou krásná věc, ale obyčejný zdravý rozum také občas není k zahození. Je dobré umět používat obojí.

O tom se ostatně přesvědčíme při jednom návratu z venkova, když v dálce vidíme hořet buš. Jsme z toho znepokojení, ale Manuel nás uklidňuje. To je normální přírodní požár z náhodného ohýnku a ještě nikdy se nestalo, aby venkovanům shořela farma. To, co nesmí shořet, je totiž dobře ohraničeno pískovými cestami, přes které oheň neprojde ani za větru. A to, co shořet může, prostě shoří a příroda zase brzy obnoví.

Vida, moudrost generací.

Hospodaření u agronoma

Naše poslední venkovské zastavení je na kraji města Manhiça u bývalého státního úředníka jménem Milagre, česky Zázrak. A to jméno nemá nadarmo.

Tenhle člověk má agronomické vzdělání a praktické myšlení. S jedním pomocníkem vybudoval a provozuje rozsáhlou plantáž s rozmanitými africkými plodinami s důmyslným systémem závlah a skleníky na rajčata. O závlahy se zde stará vrtaná studna s vodojemem, jako všude jinde na osamělých farmách.

Milagre to tu má vychytané. Například stromy kešu, které jinak rostou do výšky až dvanácti metrů značně komplikující sklizeň, pěstuje jako keře.

Takhle se tu tedy provozuje zemědělství vědecky, ne tradičně.

Drobná vsuvka: Oříšky kešu, jak je u nás známe, rostou ve skořápce jako přívěšky velkých šťavnatých plodů s nevýraznou chutí, které se pak používají třeba jako krmivo pro dobytek. Pod jedním takovým „jablkem“ se nachází jeden oříšek. Jejich sklizeň tedy zdaleka není jednoduchá. Vzpomeneme si na to, kdykoli si z pytlíku nabereme hrst kešu.

Milagre má i další plány, jak v místě vybudovat netradiční penzion a nabízet zde lidem z města nebo zahraničním hostům nezvyklé ubytování uprostřed průhledných stěn obehnaných tropickou vegetací. Protože není připojený k veřejné rozvodné síti, pochopitelně by jeho podnikání velmi prospěl systém fotovoltaických zdrojů, stejně promyšlený jako jeho systém zemědělství.

I tohle je Afrika – Afrika hledící do zítřka.

Živá voda Mosambiku

Cestou po hlavní silnici sledujeme elektrické vedení a vidíme, jak přispívá k osidlování venkova. Tam, kde je přívod elektřiny, nakupují lidé pozemky. Elektřina, z převážné většiny vyrobená ve zdejších hydroelektrárnách, jim pomáhá je zabydlet a také osvítit, čímž je chrání před zloději. Z osamělých farem vzniká osada. Osada roste a vzkvétá.

Jinde vidíme, jak nad divokou savanou vedou dráty vysokého napětí zavěšené na moderních rozložitých sloupech z železné konstrukce – přesně takových, jaké známe od nás. Od vysokého napětí se pak někde v dálce rozběhne vedení nízkého napětí, aby zásobovalo další vesnice a další farmy a dávalo jim světlo, bezpečí, pohodlí i vodu z vrtaných studní.

Ano, elektřina je živou vodou této rozlehlé země. Zvyklosti a tradice jsou jejím kořením.

V kostele

Kapitolu o venkově a zvycích nelze zakončit jinak než vyprávěním o naší (jediné) návštěvě místního kostela. Pro úplnost dodejme, že to nebylo tentokrát na vesnici, ale na okraji Maputa.

Kostel, nebo vlastně modlitebna, se nachází v polootevřené nedokončené přízemní stavbě. Tahle církev patří prý spíš k těm chudším, a asi na tom něco je.

I zde se velmi dbá na čistotu. Chceme-li si před bohoslužbou odskočit, je tu čistá toaleta, teplá voda na umytí a pro jistotu také desinfekce.

Už před začátkem bohoslužby tu věřícím krásně zpívá pravý africký sbor s pravým africkým rytmem a naprosto čistým vokálem. Nádhera. Snad jen zdejší aparatura tu muziku zbytečně zesiluje, možná je úplně nadbytečná. Není myslím nezbytné chválit Boha s hlasitostí startující rakety a tihle skvělí Afričané by to se svými plnými hlasy jistě utáhli i bez mikrofonů.

Usedáme nakonec aspoň trochu v akustickém stínu. I tak je zvuk na nás dost nahlas, ale už snesitelný.

Na scénu vstupuje pastor, který káže portugalsky, a vedle něj tlumočník do místní řeči ronga. Pastor se k nám obrací, vítá nás a říká, jak si váží toho, že návštěva z takového daleka poctila jejich chudý boží stánek svojí účastí. Postupně se pastor při kázání rozohňuje, přičemž se rozohňuje i tlumočník, takže to chvílemi vypadá, jakoby se ti dva strašlivě hádali. Působí to skoro hrozivě, ale to je pouhé zdání.

Za námi sedí obětavý věřící, který nám vše potichu překládá do angličtiny. Velmi si toho vážíme, i když nám jde po chvíli ze všeho hlava kolem a nevnímali bychom jakýkoli jazyk světa, češtinu nevyjímaje. Nicméně s obsahem lze nanejvýš souhlasit. Pastor nabádá k poctivému jednání, které je imperativem všech a bez něj to nejde před Bohem ani mezi lidmi.

V téhle zemi totiž někdy chudoba mlčky ospravedlňuje zločin. Poctivost je pro bohaté, chudák si musí pomoci, jak umí. Výsledkem jsou krádeže, přepadení. Také rodiče, co ve městě opouštějí své děti a ponechávají je o žebrotě. V některých místech Maputa se nedoporučuje držet mobilní telefon ani v autě u pootevřeného okénka. A nemusíte být jen bílý – takto ho v nestřeženém okamžiku ukradli i tmavému Manuelově synovci.

Pak je takovýto apel na poctivost bez rozdílu majetku a postavení nanejvýš záslužný. Kéž padne na úrodnou půdu.

Ani déšť nevadí. Když se spustí, ochrání jen hudebníci své nástroje před přívaly vody a mluvená i zpívaná bohoslužba pokračuje naplno.

Teď je ale potřeba se zpřítomnit a soustředit. Jak bylo předem domluveno, pastor mě vyzývá, abych řekl přítomným stručně svůj životní příběh. Mluvím anglicky a dělám přestávky, aby náš ochotný věřící vše v klidu přeložil do portugalštiny. Vyprávím svůj příběh člověka narozeného s velice poškozeným zrakem, který se rozhodl místo živobytí na sociálních dávkách vystudovat dvě vysoké školy a nakonec zvolil nejistou, ale svobodnou existenci specialisty na volné noze. Vyprávím o tom, jak si nenaříkám na osud, ale snažím se co nejlépe pracovat s tím, co mu pánbůh nadělil – od dobré fyzické kondice až po skvělou manželku. Končím českým příslovím: Přičiň se a Bůh ti pomůže.

Ohlas je bouřlivý. Potlesk, jásot, komentáře o tom, že moje několikaminutová prezentace vydala za celé kázání. Mám radost. Ne z toho, jak jsem se tu předvedl. Mám upřímnou radost z toho, že se mi snad podařilo dodat těm lidem aspoň trochu optimismu a víry v sebe sama. Pokud tomu tak bylo, budu spokojený. Už jen za tohle ta naše mosambická cesta rozhodně stála.

Protože máme toho dne další poslání a úkoly, odcházíme o něco dřív než ostatní. Upřímně se s námi všichni loučí a přejí nám jen to dobré. My vám taky, milí lidé. Pánbůh vás ochraňuj.

Jak je to se zvyky a tradicemi včetně té nešťastné kapulany – drží se jen na venkově nebo taky ve městech?

Na venkově jsou zvyky hodně zakořeněné a nejde jen o kapulanu. Platí třeba, že návštěva nemůže sedět na zemi, když jsou v domě židle. Proto taky Pavla seděla na židli, zatímco starší žena vedle ní seděla na zemi, i když Pavle samotné to přišlo hloupé. Nebo když si žena na venkově sedá, neměla by mít vidět obnažená kolena. Prostě jiná kultura.

Ve městě jsou samozřejmě tyhle zvyky uvolněnější, ale na venkově se na ně pořád ještě dost dbá. Proto také třeba sociální pracovnice z měst nebo z různých cizích neziskovek je na venkově striktně dodržují. Říkají tím: Jsem jedna z vás.

Pochopitelně na hosty z dalekých krajů jsou jiná měřítka. To co by místní ženě neprošlo, se Evropance samozřejmě dovolí. Ale zase to, podle mého, nebude ten úplně otevřený kontakt.

Znamená to, že na ženy jsou tu jiná měřítka a zvyky, než jaké známe z Evropy?

To rozhodně, někdy i dost. V mém etniku to na venkově před desítkami let chodilo tak, že žena sloužila muži tím, že chodila po kolenou, aby mu dala najevo svoji lásku a podřízenost. Já jsem to zažil u prarodičů. Moje maminka už nesloužila otci na kolenou, ale u stolu s námi sedávala málokdy. V Madalenině etniku naproti tomu takový zvyk nebyl. A jak sám vidíš, v naší rodině žijeme ve městě a všichni sedíme společně u stolu.

Díky globalizaci se v naší kultuře hodně věcí mění. Globalizace je faktor invazivní, v pozitivním slova smyslu. Mladá generace sleduje v televizi pořady z jiných kultur a bere si z nich inspiraci v tom, co je nové a přitom příjemné. Mizí zvyklosti i tradiční oblečení. Věřím tomu, že v budoucnu tu nebude nic tak, jako dnes. Africká kultura a kultury dalších národů v rozvinutém světě se budou prolínat a navzájem harmonizovat.

Nelze přehlédnout, že Mosambičané jsou velmi duchovně založení.

Ano, víra v Boha a náboženství jsou tu velice silné – silnější, než jak jsem je poznal tam u vás. Snad je to tím, že náš život je plný nejistot, víc než u vás. Pak nezbývá, než spolehnout se na Všemohoucího a věřit, že to s námi myslí dobře, i když to tak někdy nevypadá.

Pastor tu, jak jsem sledoval, kolikrát plní i úlohu sociálního pracovníka.

Přesně tak. Mívá větší autoritu než lidé z neziskovek. Co zazní v kostele, to lidé neberou na lehkou váhu. Proto i tvůj vstup měl takový ohlas.

A jak je to tu s církvemi?

Jsou tu rozšířené různé protestantské církve.

Silně katoličtí Portugalci sem přišli se svojí vírou a se svojí církevní organizací. Sám jsem v dětství dělal ministranta jednomu katolickému faráři. Byl na nás velmi milý. Když jsem o něm ale řekl tátovi, najednou zvážněl. Vyprávěl mi, jak tenhle kněz kdysi krutě bil své černé otroky. Otroctví tu sice bylo formálně zrušené už v devatenáctém století, ale neformálně přetrvávalo mnohem déle. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že katolická církev se tu stala symbolem koloniálního útlaku.

Některé bohaté církve tu pro změnu mají značný vliv v politice a v různých institucích. Z toho se pak pro ně stává výnosný byznys. Říkají: Když se dáš k naší církvi a přispěješ nám finančně, pomůžeme ti k dobře placenému zaměstnání nebo ke kariéře. Stačí si dát členství v naší vlivné církvi do životopisu.

A kamže se poděla ta víra, že.

Přesně tak. Já sám jsem velmi věřící, ale církve s okázale nataženou dlaní ke své víře nepotřebuji.