Léto s vůní manga: Na chalupě u moře

Naše milá „chatrčka“ v Bilene

Na Silvestra a prvních pár lednových dnů si s Manuelem, Madalenou a malým Carlosem uděláme prázdniny v Bilene, odkud se přitom podíváme i do provinčního hlavního města Xai-Xai. Bilene je populární přímořské letovisko s jedinečným prostředím – za chvíli se dovíme, proč. Naši hostitelé se tam rozhodli postavit dům k vlastním prázdninám nebo k pronájmu. Nebude to ostatně zdaleka Manuelův první dům. Postavil už dům bratrovi, sobě v Maputu a v Marracuene.

Ten v Bilene však zatím není dokončený, proto společně přebýváme v sousedním stavebnickém domku, takové roztomilé chaloupce.

Od nás z Marracuene je to do Bilene nějakých sto osmdesát kilometrů. Protože na takový výlet je potřeba pořádně nakoupit a zabalit (a taky, protože v Africe nic nejde hned), vyrážíme nakonec za tmy.

Cesta trvá dobré tři hodiny. Jedeme po hlavní mosambické silnici N1. Ta je sice asfaltovaná, příliš velkou čest zdejším silničářům však nedělá. U krajnice míjíme auta s koly pochroumanými od děr v asfaltce. Sám Manuel zručně kličkuje mezi děrami jak na minovém poli. Člověk by řekl, že si zavzpomínal na tu dobrodružnou poválečnou cestu do Xai-Xai. Do toho naplno burácí muzika z reproduktorů našeho Forda, a my si najednou připadáme jak parta mladých v nějakém hodně bláznivém filmu.

Nakonec ale přece jen sjedeme z hlavní silnice na místní cestu a za chvíli jsme u cíle, hodinu před půlnocí. Naše „chaloupka“ je spíš jakási betonová chatrč se střechou z vlnitého eternitu. Stačí ale málo, a je z ní skutečná chaloupka se dvěma místnostmi vybavenými postelemi a moskytiérami a s třetí místností se sprchou a záchodem evropského typu. Jídelna je pod košatým stromem. Co víc si od chalupy přát. A protože co je malé, to je milé, něžně tomuhle prázdninovému obydlí říkáme s Pavlou „chatrčka“.

Jen voda tu prý pitná není. Ale té si vezeme zásoby s sebou a není problém ji balenou v lahvích dokoupit.

Ani případné pivní abstinence se tady nemusíme obávat. Místní krámek, ne nepodobný venkovským „Jednotám“ z našich dětských let, ho má dostatek. Ochotní sousedé zase disponují ledničkou a rádi hostům zdaleka přenechají část jejího drahocenného prostoru.

Na chatrče nás čeká pomocník Jorge, jeden z Manuelových příležitostných zaměstnanců. A ovšem také značně podrážděná cikáda, kterou jsme probudili v koupelně. Vypadá jako zmenšený netopýr a rámus dělá jak řehtačka. Těžko říct, kdo je z koho vylekanější.

Než se stačíme vzpamatovat z toho až příliš blízkého setkání, je připravena slavnostní tabule pod hvězdnatým nebem před lampami přisvícenou chatrčkou. Tak na toho Silvestra, co nám právě začal!

Rána a večery na chatrčce

Ráno se s námi vítá zdejší drůbež, která se tu mezi námi venku prochází. Hlavně tedy kohout, který si tu střeží své smetiště. Neustále nás přitom přesvědčuje, kdo je na tomhle dvorku pánem, ačkoli se s ním o to nikdo nehádá.

Vůbec tu žijeme tak pospolitě s přírodou. Když v našem pokojíčku s mocným plesknutím spadne ze stropu na zem jakýsi obrovský brouk, Pavla ho jen něžně vymete ze dveří. Nech brouka žít. Nakonec ale skončil špatně. Afričance Madaleně se ten brouk pranic nelíbil, a protože nikdy neviděla Trhák (a taky prý z obav o nás), udělala s ním krátký proces. Tady se příroda s nikým nemazlí.

Jídelnu s báječnou snídaní (a později i s teplým obědem a večeří) nám poskytuje stín stromu a rozestavěného domu. Podle něj si posunujeme skládací stůl, plastové židle a další „chalupářský nábytek“ improvizovaný z tvárnic a prken.

Vaří se zde elektricky. Protože jsme si ale uprostřed všeho shonu nevzali s sebou vlastní vařič, musíme spolehnout na spotřebič, který tu používá Jorge. Což je jedna plotýnka s holými elektrickými dráty zasunutými do zásuvky. Zatím mu to prý takhle funguje a dosud se mu nic nestalo. Obzvlášť Pavla, která se svým vzděláním chová velký respekt ke všemu elektrickému, je z toho dost zděšená. Radši se nedívat – učíme se tu po africku neřešit neřešitelné. Jakže se to dává první pomoc při úrazu elektrickým proudem?

Ženy, tedy Madalena s Pavlou, ovšem i v těchto primitivních podmínkách dbají o naše zdraví. Když si třeba Manuel dopřeje trochu více cukru do vločkové kaše, vyhrknou obě jednohlasně káravým tónem: „Tolik!“ Hm, ještě že vás, my mužští, máme.

Čekání na jídlo nám zpestřuje činorodý Carlos tím, že kreslí do písku naše portréty. A jsme si podobní. Tenhle veselý kluk má talent na leccos. Jsme zvědaví, kam ho jednou život zanese.

A takových rán a večerů jsme na chatrčce prožili rovných šest.

Termální lázně v laguně a Silvestr na ulici

Hned druhý den po příjezdu do Bilene se vypravíme okusit rozkoše vodních vln, jak praví klasik.

Bilene leží na břehu jedinečné laguny, jakéhosi protáhlého jezera, do nějž z jedné strany přitékají řeky se svojí sladkou vodou, z druhé strany je úzkým kanálem propojena s Indickým oceánem. Výsledkem je mělké koupaliště s mírně slanou vodou, asi jako v Baltu, ovšem díky tropickému slunci teplou jak z termálních pramenů. To vše je zarámováno do bělostného písku a výhledu do kopců na protější straně laguny, s bárkami tu a tam na pobřeží. Neskutečně krásné.

Termální bazén v Bilene si užijeme během prázdnin několikrát, ale tohohle kouzla se nepřesytíme.

Manuel a Madalena, jako většina dospělých Afričanů, mají ke koupání v moři rezervovaný přístup. Manuel sice plavat umí a jednou se nechal i vyprovokovat. Většinou ale raději sedí oba ve stínu a vychutnávají si krásy okolí.

Z nás dvou se při koupání zase stávají velké děti, které mají na starost mladšího sourozence, tedy Carlose. Ukazujeme mu, jak se plave a on se to od nás postupně učí. A protože s jídlem roste chuť a protože se od nás už trochu přiučil anglicky, volá na nás každou chvíli zvesela anglicko-portugalsky: „Let’s go! Lá!“ (Lá znamená tam). Když ho po čase portugalsky upozorním, že je čas vrátit se zpět k rodičům, neprotestuje a s tisíci úsměvy nás následuje. Tenhle jedenáctiletý kluk je prostě neskutečný.

Jako správní „starší sourozenci“ také pečlivě dbáme s Pavlou na to, aby měl Carlos co pít a co v horku na hlavu. I tmavý Afričan může dostat úpal, ne že ne. A v nás Carlos vždycky vzbudí všechny naše rodičovské a prarodičovské instinkty.

Jelikož však všechno na světě má svoji stinnou stránku, přitahuje tahle přírodní atrakce až příliš blbečky na pronajatých hlučných čtyřkolkách. Ti si to na nich patřičně užívají, obzvlášť o prázdninách kolem Silvestra. Prý se tu také různým hlukem snaží místní lidé opepřit život těm proklatým lufťákům z Maputa, co si o sobě myslí, že jsou kdovíco. Opravdu jsme v Africe?

Po prvním, silvestrovském, koupání v laguně a šťastném návratu na „chatrčku“ upadáme pod moskytiérou do dřímoty. Nakonec se všichni probouzíme krátce před půlnocí. Z úmyslu přivítat nový rok na pláži nás brzy vyvede neskutečný mazec v ulicích. Auta a čtyřkolky, kam se podíváš, práskání a dým domácí pyrotechniky, hudba z reproduktorů. Nakonec nás půlnoc zastihne na chodníku a vůbec nám nevadí, když se obrátíme zpět.

Tady, v bezpečí našeho prázdninového příbytku, si konečně jaksepatří připijeme na nový rok. Ať se nám v něm daří a ať jsme zdraví! Saúde! (Na zdraví!)

Později se dovídáme ještě dvojí epilog k uplynulému Silvestru.

Ten první je od našeho pomocníka Jorge: Místní špitál byl na Nový rok plný lidí, co se vybourali v autech, když řídili opilí.

Ten druhý je na dálku od Belinhy: Chlapi (tedy bráchové a jejich přátelé) slavili Silvestra a ženská (tedy Belinha) jim musela vyvářet.

Opravdu jsme v Africe?

Naštěstí i o vodních radovánkách v Bilene platí, že konec dobrý – všechno dobré. Jak řečeno, těch koupání ve zdejší laguně bylo o těchhle prázdninách víc a nakonec jsme – jaká slast – našli i místo bez čtyřkolek. Dno tam bylo zkraje porostlé vodními rostlinami, což nejspíš odrazovalo zpovykané hosty zdejších ubytovacích zařízení, a následně i blbečky na čtyřkolkách s jejich potřebou se předvádět. Nám to ale pranic nevadilo, zvlášť když jsme dál od břehu našli kus neporostlého dna, jak stvořeného pro nás. Tak tedy let’s go lá! Příroda opravdu umí divy.

Ve vlnách oceánu

V Mosambiku jsme zažili i jiná koupání a plavání, přímo v Indickém oceánu. To první a nejpůsobivější bylo poblíž Xai-Xai, hlavního města mosambické provincie Gaza. To už známe z Manuelova vyprávění a my jsme sem z Bilene vyrazili cestou na venkov (o různých cestách na venkov a setkání s venkovskou částí našich mosambických přátel si povyprávíme v samostatné kapitole).

Xai-Xai má přes sto tisíc obyvatel, tedy jako české krajské město. Historickou architekturu zděděnou po Portugalcích zde reprezentuje radnice a kostel. Xai-Xai se rozkládá kolem již známé hlavní mosambické silnice N1 a kolem vedlejší silnice směřující k turistickým resortům na pláži Indického oceánu, které jsou hlavní zdejší atrakci. Po ní se vydáme i my.

Naše cesta k Indickému oceánu je ovšem velkolepá. Aby zvýšil působivost toho okamžiku, pouští Manuel z přehrávače na plno staré nahrávky Karla Gotta. Za zvuku písně Jdi za štěstím, šumění vln, pofukování mořského větru a Carlosových nadšených výkřiků se před námi otevírá neskutečný prostor oceánu s bílým pískem na pobřeží, bílými vlnami až do daleké dálky a modrým nebem nad nimi.

Režie dokonalá, všechna čest. A vůbec nevadí ani to, že božský Karel není tak úplně náš šálek čaje.

Ovšem nebyl by to lehce poťouchlý Manuel, aby předtím Pavlu drobet nevystrašil řečmi o žralocích. Odvahu jí ostatně nepřidá ani velká cedule nedoporučující koupání kvůli nebezpečí, dále podrobněji nespecifikovanému. Vzhledem k hrázi z kamení na dohled a mělkému pobřeží před ní hádám spíš na hrozící nesnáze s neustále se přesouvajícím dnem u břehu než na žraloky. Ti by se tu nejspíš uplácali k smrti.

Nakonec se vydáváme do vln o kus dál. Tam vesele dovádí skupina Afričanů, takže vidět, že tam žádný žralok-žrout určitě není. Koupání v teplých vlnách Indického oceánu (kam se hrabe Jadran) je opět neskutečné. Tentokrát o to víc, že slyšíme jen velkolepé šumění vln, na které si pochopitelně musíme dát pozor. Oceán není rybník, víme.

V Indickém oceánu jsme pak ještě několikrát plavali nebo se v něm brodili a pokaždé to bylo nádherné. Na to první setkání ale budeme vzpomínat asi navždycky.

U sousedů

K chalupářskému životu patří také návštěva u místních sousedů v rámci utužování vztahů. Je to potřeba i proto, že sousedi po očku hlídají Manuelův pozemek a zasáhli by, kdyby ho snad chtěl někdo vykrást. Jak už víme, v Mosambiku je spousta policistů, ale když dojde k věci, spoléhá se tu spíše na sousedskou výpomoc.

Madalena přichází k sousedům v kapulaně omotané přes džíny. Musí v tom být pekelné vedro, ale zde to prý patří k bontonu – však to čeká i Pavlu, až pojedeme na venkov. (S kapulanou a se vším, k čemu slouží, jsme se seznámili hned po příjezdu.)

Uctivě zdravíme „Ališéne“ a děkujeme „Kanymámbo“, čímž jsme hotoví se svojí slovní zásobou šangana. Ne tak naši Afričané. Obřadně nás, hosty, usazují do kruhu na plastové židle, Na židle usedají i muži od sousedů, zatímco jejich ženy sedí na rohožích na zemi. Jako evropský gentleman (a dávný táborník zvyklý na nepohodlí) si přitom připadám trochu hloupě, ale jiný kraj – jiný mrav. Manuel vede dlouhou řeč v šangana, nejspíš nás představuje a vypráví, co je nového. Nerozumíme ani slovo, ale atmosféra zdá se býti velmi srdečná. (O jazycích, jimž se tu mluví, jsme si povyprávěli v článku o zdejším běžném životě.)

Stejně obřadně se po nějaké chvíli loučíme (my anglicky a portugalsky, jinak to neumíme) a pořizujeme společnou fotografii. Tak přátelé, boa tarde. (Dobré odpoledne, nebo taky Na shledanou).

Mezi tím Jorge stihl zapálit naše smetiště a nechává ho hořet. Nejspíš je to tu tak zvykem, ovšem všudypřítomný štiplavý dým, táhnoucí se přes ploty a zahrady, ohrožuje Manuelovu sousedskou diplomacii, což se mu ani trochu nelíbí. Inu, tihle zaměstnanci…nechte je chvíli bez dozoru. Ale co dělat, nejbezpečnější je stejně nakonec nechat smetiště dohořet.

I tohle tedy patří k naší africké mozaice.

Asi jako jeden z menšiny Afričanů umíš plavat. Jak ses to naučil?

To mi bylo dvanáct let a bylo to trochu dramatické. Ale ne tak docela mojí zásluhou.

Dováděli jsme jako malí s kamarády v zatopené pískovně u řeky, šaty jsme nechali na břehu. Najednou pode mnou ujelo rozmáčené dno, jakoby se tam udělala díra. V tu chvíli jsem ztratil půdu pod nohama a začal jsem všelijak máchat rukama, abych se udržel na hladině. Přitom jsem zjistil, že to jde zůstat na hladině a nějak se tam pohybovat. A to byl můj první krok k tomu, abych se naučil plavat.

U toho už ale mí kamarádi nebyli. Jak jsem máchal rukama nad hladinou a zase se nořil do vody, dostali veliký strach, že mě pod vodou napadl krokodýl. To není legrace, tady jsou krokodýli ve většině řek. Místo aby se mi snažili pomoci nebo pomoc přivolali, rozběhli se s křikem domů a všude hlásili, že mě sežral krokodýl.

Já jsem se nakonec doplácal na břeh a bez šatů jsem se dostal až domů. Tam už byl nářek a pozdvižení. Když mě dospělí viděli, dostali ze samého rozčilení zlost a nepřej si vědět, kolik jsem jich tenkrát schytal. Ale plavat od té doby umím.

A co prázdniny u vody na studiích v Československu?

To víš, že byly, a ne jednou. Pavla ti určitě vyprávěla o tom, jak jsem pobavil osazenstvo u rybníka tam u nich doma. Byli jsme tam na návštěvě ještě s jedním kamarádem a s Pavlou jsme šli k vodě. Měla s sebou malého černého, velice živého pejska.

Ano, říkali mu Zuzanka.

Na břehu jsem mu začal házet klacek, který rád aportoval. No, a přitom jsem dostal takový nápad. Hodil jsem pejskovi klacek, rozběhl jsem se za ním a klacek jsem chytil a sebral dřív, než k němu ten pejsek doběhl. A znova. A znova. Tos měl vidět ten udivený psí pohled. Teprve za chvíli jsem si uvědomil, jak se všichni okolo baví. Takhle se předhánět s pejskem by je asi v životě nenapadlo.

To tedy určitě ne. Od Pavly vím i další stránku toho příběhu. Malé české městečko, kde nikdy předtím neviděli živého Afričana. A najednou jim tam atletický černý mládenec v barevných plavkách předvede takové představení. To opravdu muselo vyvolat pěknou směs údivu a veselí.

To nejspíš ano. Legrace jsme si na studiích užili požehnaně. Koneckonců, Pavla a ostatní spolužáci byli moje druhá rodina a Československo byla moje druhá vlast. Tak jsem se bavil jako doma mezi svými a občas jsem jim přitom přichystal nějaké to africké překvapení. Rád na to vzpomínám.