Léto s vůní manga: Doma v Marracuene

Dobré ráno!

„Bom dia!“ „Bom dia, como estás?“ „Muito bem, obrigado.“ (Portugalsky: Dobré ráno, jak se máš? Moc dobře, díky.)

„Good morning, how are you? Did you sleep well?“ „Good morning. Very well, thank you.“

Tak začalo v mosambickém Marracuene naše první ráno po příjezdu.

A tak začínala i všechna ta ostatní krásná rána, které jsme tam prožili. Vždycky s úsměvem, rádi, že se vidíme.

Na pozadí těch milých slov na uvítanou do nového dne běží v obýváku televize, obvykle s pořady pro děti, nám dospělým stejně nepochopitelnými, jako jsou ty české. V prosinci a v lednu tu mají školáci letní prázdniny, a jedenáctiletý Carlos si je užívá.

Do školy se tu začíná chodit v šesti letech, jako u nás, a školní docházka je povinná sedm let. Tenhle chytrý kluk ale určitě míří dál, jak ostatně svědčí výsledky jeho školních testů. Jedenáctiletý žáček tady například musí vědět, jakým způsobem se přenáší tuberkulóza, vzteklina nebo střevní parazity. Také třeba, co je to recyklace odpadu a jaké druhy odpadu škodí lidskému zdraví. Jeho diktát z portugalštiny (stejně záludný, jako ten český) nebo testy z matematiky mě nepříjemně živě vracejí o půlstoletí zpět. I s tou zlověstnou červenou propiskou, kterou učitelé používají nejspíš všude na světě, a tedy i v Mosambiku.

Epa! Zase radši rychle do současného Marracuene.

Slyšet je tu i další pestrá směsice zvuků, od kokrhání kohouta a psího štěkotu, přes zpěv a křik spousty exotických ptáků až po rádio od sousedů. Jako tam u nás, tedy až na to exotické ptactvo.

Přicházíme do jídelny ke stolu, kde už bývá vše připraveno na snídani. Každému, co má kdo rád. Pro nás Evropany bílý chleba, sýr, máslo – tedy nám dobře známý margarín Flora, z čehož je vidět, jak globalizace doputovala až na pulty mosambických obchodů. Pro Afričany jsou tu sladké brambory různých tvarů, chutí a barev, od žluté, přes oranžovou až po (k našemu údivu) jedovatě fialovou. Taky si je dáme (ty jedovatě fialové jsou nejlepší), stejně jako vařené ovesné vločky s medem. Samozřejmě mango přímo ze zahrádky – velké, zralé, prostně neodolatelné. A ovšem taky trochu zrádné díky tajemným přitažlivým silám mezi jeho hustou šťávou a naším šatstvem…ale co, jsme v Africe.

K pití je tu čaj, také přímo ze zahrádky. Můžeme si vybrat mezi listy eukalyptu, máty nebo citrónovníku, před chvíli utrženými, omytými a vonícími. Stačí trochu natrhat a…kam se hrabou všechny naše ovocné a bylinkové čaje.

Nechybí ani to, čemu tu říkají džus. Ve skutečnosti jsou to jen tak rozmixované banány, ananas a mango. U nás bychom tomu možná říkali smoothie a je to nesmírně lahodné – jídlo, pití a multivitamín v jednom. Mimochodem, ananas se i tady jmenuje ananas. Jen se to vyslovuje jako ananáš. Naší malé praneteři by se tahle výslovnost určitě zamlouvala.

Sedmičlenná rodina se průběžně schází ke snídani a později i k obědu a k večeři. Časem se dovídáme, že je to kvůli nám – jinak tu platí, stejně jako v mnoha českých rodinách, ono známé „co si kdo vezme“.

Po jídle je čas na zažití a poklábosení. Tady se v létě nespěchá. Nehledě na to, že počínání našich hostitelů neustále přerušují zvonící mobilní telefony nebo pípající textové zprávy. A světe, div se: S mobilními telefony v dlaních uvidíme během našeho pobytu lidi po městě i venkovany v poli. A za to hodně může můj mosambický „brácha“. Jen počkejte, i na to časem dojde řeč.

Jak se mluví u nás v Marracuene

Kdo všechno tu tedy s námi marracuenském domě vlastně bydlí a jak se spolu dorozumíváme.

Carlos je nejmladším Manuelovým a Madaleniným potomkem. Bavíme se s ním tou naší trochou portugalštiny, on se od nás přiučuje anglicky.

Pak jsou tu další čtyři "děti": urostlí mládenci João a Pedro a spolu s nimi roztomilé slečny Luísa a její mladší sestra Isabel, které se tu ale říká Belinha, tedy česky Belinka.

Všichni studují vysokou školu, nebo se na ni právě chystají. Je tu budoucí lékař, architektka, stavební inženýrka a inženýr ekonom. Ne, tihle mladí lidé se v životě neztratí. Všichni s námi mluví krásnou angličtinou, my to prokládáme občas trochou portugalštiny, aby se neřeklo.

Anglicky a trochu portugalsky mluvíme i s Madalenou, diplomovanou sociální pracovnicí, toho času na plný úvazek v rodině. Už se přiučuje taky česky.

A samozřejmě „brácha“ Manuel se svojí roztomilou směsí češtiny a angličtiny, která dokáže ještě podtrhnout jeho neodolatelný humor. Když Pavla jednou sebrala na venkově dvě obrovské šnečí ulity a brala si je s sebou do kabiny auta, Manuel ji nabádal, ať je dá dozadu na korbu: „To je dangerous. Vyleze z toho something, ty uděláš Uááá! a já jako driver se leknu.“

Ono je tedy vůbec zajímavé sledovat vztah těch dvou. I když léta plynou a první šediny se objevují, pro Manuela je Pavla pořád ta mladší spolužačka, fajn holka, trochu bláznivá. A něco podobného platí i obráceně. Je pěkné, když tam uvnitř ta léta zas tolik neplynou – pořád je, čím se bavit.

A abych nezapomněl, česky si povídáme i se zdejšími čtyřnohými přáteli – psí smečkou, s níž jsme se brzy skamarádili. Obzvlášť fenka Lala nás fascinuje tím, jak dlouho dokáže hypnotizovat ještěrku sedící na stěně – snad v naději, že jí ta potvora spadne před chtivý čumák.

Mezi sebou a zvlášť pak s ostatními příbuznými mluví někdy Manuel a Madalena rodným jazykem šangana. Před první cestou na venkov (o těchto pozoruhodných výletech bude řeč později) se z něj naučíme pár výrazů: Ališéne (Dobrý den), Kanymámbo (Děkuji) nebo Hojo hojo (Vítejte). Taky se dovídáme, že tenhle jazyk má hlásku ř. Konečně je nám jasné, proč s ní Manuel neměl na českých studiích problém. Řařana je například teta a čtyři znamená v šangana (divte se) pracovník. Inu, svět je malý a o náhody v něm není nouze.

Manuelovy děti šangana nepoužívají a vlastně ani neumí. Luísa a Belinha prý byly kdysi na prázdninách za babičkou mluvící pouze šangana, aby se od ní naučily jazyk svých předků. Jak to dopadlo, asi tušíte. Babička se od vnuček naučila základy portugalštiny, zatímco vnučky šangana trochu rozumí, ale nemluví s ní.

Snaha vlády zavézt šangana nebo jiné místní jazyky do škol narazila na neřešitelný problém: Těch jazyků je mnoho a jejich mluvčí žijí v různých oblastech Mosambiku. Staré jazyky se tak zákonitě stávají zvolna pouze folklórem.

Jak to chodí během dne, když jsme doma

Manuelův „dům snů“ je velký a prostorný. Na rozdíl od mnoha shánčlivých Čechů, zaplňujících si své příbytky věcmi až po střechu, jsou naši mosambičtí přátelé v tomto směru spíše minimalističtí. Žádné almary, žádné „sarapatičky“. Naopak, třeba jeden skládací stůl může mít spoustu rozmanitých využití, od studijního stolu pro vysokoškoláka, přes přídavný stůl při domácí hostině až po univerzální stůl na rekreaci u moře. Ten prostor, a to světlo pronikající velkými okny domu nás okouzluje. Ani ložnice, do nichž nám naši laskaví hostitelé nechají nahlédnout, nepřekypují nábytkem. Odkud ale Madalena a obě dívky vytahují každý den své stále jiné a vždy přečisté oblečení, je pro nás dodnes záhadou.

Sluníčko nás po snídani obvykle vyláká ven na procházku po zdejší rajské zahradě plné květin, ovocných stromů a trávníků. Obdivujeme ovoce, z nějž zpočátku známe jen to mango, ostatní názvy slyšíme poprvé. Kanyu, džambalau, masala…zní to skoro jak dětské rozpočítávadlo. Jsou to často místní názvy (pravopisem si v takovém případě hlavu nelámu, piš, jak slyš), botanicky se tomu říká jinak.

Nade vším bdí obrovský vyvýšený vodojem. Do něj elektrické čerpadlo vždy napumpuje z pětašedesát metrů hlubokého vrtu desítky litrů vody pro pití i užitek, od mytí a praní až po závlahu. Zdejší voda z kohoutku je nejen nezávadná, ale taky moc dobrá.

Po vyprázdnění vodojemu je potřeba na domě zvenčí ručně zapnout čerpadlo a počkat asi čtvrt hodiny, až se naplní – poté ho zase vypnout, aby se voda nepřelila a nezatopila širé okolí. Zažili jsme k tomu dvě odvážné výpravy před dům v nočních úborech, když se nám náhle nedostávala voda do sprchy a na spláchnutí.

Voda z domu snů zásobuje i souseda, který prý však už více než čtyři roky neplatí a není s ním řeč. Jsme opravdu v Africe?

O zahradu, vaření a velké prádlo se starají domácí zaměstnanci pod bdělým odborným dohledem paní domu Madaleny. Uprostřed zahrady, na dosah domu, je proto venkovní kuchyně s ohništěm. I když má dům svoji kuchyni hned vedle jídelny, tady se tradičně vaří venku v hrncích na dřevěném uhlí nebo na dříví, které zůstalo z prořezávání stromů. Pokud náhodou zrovna prší, pak pod přístřeškem na auta.

Nejčastější menu je dušené kuřecí maso nebo ryba tilápie (docela dobrá, ale propána, těch kostí a kostiček!). Jako příloha pak rýže, fazole, různě upravená kukuřice nebo příloha z listů manioku alias kasavy, za patřičného rámusu rozdrcených v hmoždíři. Té poslední se tady říká matapa a kromě mladých listů manioku do ní obvykle patří také kokos a burské oříšky. Nám Čechům chutí asi nejvíce připomene kulinářsky upravený špenát a patří skoro ke každému zdejšímu teplému jídlu.

Den ubíhá, kuchař hlídá oheň, semtam zamíchá, lehce poklábosí…prostě africká kuchyňská idylka. Teplé jídlo dostáváme na stůl ve skleněných mísách, vždy pečlivě přetažených průhlednou fólií. Rýže, šima (prý se to píše xima a je to hustá hmota z vařené kukuřice), již zmíněná matapa, červené fazole, maso takové či onaké. Jako první je vždycky na Pavle, aby se chopila naběračky a nandala mi ze všech nejdříve na talíř. Na Pavle, protože jsme hosté, a mně, protože jsem mužský. Tuhle africkou zvyklost si blahosklonně nechávám líbit – ať si ten božíhodový ubrus pokecá někdo jiný, proč zrovna já, že.

Po jídle se nádobí nechává na stole, případně se odnese do kuchyně. Dál už se o něj postará domácí zaměstnanec, protože kuchyň uvnitř domu prozatím nemá tekoucí vodu. Trochu mě ten zvyk zkraje znervózňoval – doma jsem zvyklý všechno hned strčit do myčky, ale časem jsem se přizpůsobil.

Mimochodem, po nějaké době našeho pobytu nám bylo vyslechnouti pochvalně znějící poznámky, jak tu krásně přibíráme na váze. Evropanka Pavla se při takových „lichotkách“ poněkud ošívala (zvlášť když tady svoji štíhlou linii fakt neztratila). Naštěstí jsme brzy zjistili, že jde o zdejší zvyklost – uznání hospodyni, jak se stará. No tak tedy dobře.

Jak řečeno, domácí zaměstnanec tu také ručně pere. Manuel nás na něj odkáže, ale my si své oblečení pereme v ruce sami. Časem bude i pračka, prozatím to prý není priorita.

O velký úklid se tu podělí dospělé potomstvo, v kuchyni a kolem domu to má na starosti domácí zaměstnanec. Když jsme si vytřeli podlahu v pokoji a vzali jsme to i se schodištěm (jaképak s tím copak, že), vyvolalo to údiv a obdiv. My máme z takovéhle drobné domácí výpomoci vždycky radost.

Jak se tady nakupuje a mění peníze

V marracuenském domě snů žije (bez nás dvou, čtyř chlupáčů a neurčitého počtu ještěrek) osm dospělých a jeden rychle rostoucí teenager. To je nějakých strávníků. Není proto divu, že ke každodennímu koloritu patří i houpavé cesty autem za nákupy, zvlášť když jde o čerstvý chléb nebo čerstvou zeleninu.

Nakupování na ulici jsme poznali už na úvod. Na ulici se prodává vše, od ananasů až po dveře nebo kožené sedací soupravy. Občas je až těžké poznat, zda se tu kupříkladu prádlo suší nebo zda je na prodej. Co z dálky může vypadat jako nepořádek na ulici, se zblízka ukáže být „sekáč“ na africký způsob. Záruka na prodávané zboží tu pochopitelně není, ledaže by prodejcem byl sám výrobce – nikdo nestojí o antireklamu, že.

Daně na denní bázi kontrolují pečliví daňoví úředníci. Kdo před nimi včas uteče, žádné daně neplatí. Ale to jsou jen ony pověstné malé ryby – utečte rychle někam s dveřmi nebo sedací soupravou.

Jak už víme, na ulici se tu dá nakoupit, aniž by člověk opustil pohodlí svého vozu. Totéž tu platí i o tankování u pumpy. Řidič řekne, za kolik má obsluha natankovat, a nakonec prostrčí okénkem bankovky nebo kartu do terminálu. Ven z auta se tu chodí, jen když je třeba u pumpy využít pohodlí toalet, které si čistotou nijak nezadají s těmi našimi, dokonce mnohé předčí. Mimochodem, nafta je tu o něco levnější než u nás, potraviny levnější o hodně.

Pouliční prodej žije i v hluboké tmě. V kteroukoli hodinu tu koupíte čerstvé banány a ananasy. Po první zkušenosti s opravdovou tropickou nocí to Pavla suše komentuje slovy: „Stejně se tu v noci nedá spát.“

Každopádně projíždět v noci obydlenou čtvrtí plnou prodejců, zákazníků i lidí, trávících život jen tak na ulici, je zážitek. Chvílemi to vypadá až hrozivě – v mihotajícím světle domů a nevalném veřejném osvětlení na nás působí tmavé tváře Afričanů skoro tak, jakoby to ani tváře nebyly. Ale to je jen zdání, kolem je živo a veselo.

Až se později vrátíme zpátky tam k nám do Evropy, budeme se divit, jak jsou naše ulice oproti Africe v podstatě liduprázdné.

V noci se tu dá nakupovat i u okénka zdejší lékárny (lékáren je tu vůbec víc, než by si člověk v Africe představoval). Na ulici se tu nechá také vyměnit pneumatika za původní, zdevastovanou od velmi specifických mosambických silnic. K výměně posloužil poctivý ruční hever na chodníku.

Na nákup se tu dá zajet také do moderního supermarketu. Poznali jsme jich několik. Všechny byly perfektně zásobené, zejména o zdejším výběru ovoce a zeleniny si u nás můžeme jen nechat zdát. Většinou jsou klimatizované, všude jsme platili kartou a všechny mají své zvyklosti.

Potřebujete-li například zvážit nakoupené zboží, kdepak samoobslužná váha – je potřeba trpělivě vyčkat na příslušný personál, který je správně zváží. Obvykle se přitom narazí na nějakého příbuzného nebo známého, případně zazvoní mobilní telefon, a tak se vesele čeká a čas nerušeně plyne. U východu pak stojí strážce, který podle vaší účtenky pečlivě zreviduje váš nákup a poté účtenku znehodnotí, tedy natrhne. Nechtějte vědět, jak náročné bylo (a to i pro naše zdejší přátele) zpětně zaplatit dvě igelitky navíc, které jsme omylem zapomněli nahlásit u kasy.

A konečně lze za nákupy zajít i do luxusního nákupního střediska v Maputu. Vypadá úplně stejně, jako obdobné zařízení kdekoli na světě. Jen vedle ostatního nakupování v Mosambiku nám najednou připadá jaksi sterilní a na zdejší poměry téměř bez lidí. Tak raději zpátky do víru afrického života.

Aby bylo za co nakupovat (nejde-li to kartou), je třeba vyměnit peníze. Což není jen tak. Nejprve je třeba počkat, až obsluha vytře podlahu směnárny. Poté je třeba počkat, až ta podlaha za intenzivního máchání dveřmi do sucha uschne. Pak je možné předstoupit před okénko s pasem, který je důkladně prověřen. Načež lze teprve přistoupit k vlastní transakci, tedy přijetí našich dolarů, pečlivého odpočítání meticalů a vydání patřičného potvrzení. Celý ten proces trval asi čtvrt hodiny, možná i víc.

Večerní a noční život u nás v Marracuene

Díky blízkosti rovníku jsou tady den a noc přibližně stejně dlouhé. Sluníčko v létě zapadá kolem půl sedmé, a večery jsou tak delší, než známe z léta u nás. Naopak rodina a hosté s údivem naslouchají Manuelovu vyprávění o našich krátkých nocích v létě, kdy nešlo se pořádně vyspat, a krátkých dnech v zimě, kdy byl člověk pořád ospalý.

Když tedy v Marracuene padne večer, přidají se k ostatním zvukům cvrčci – někteří hlasitě jako rolničky. Okolí Manuelova domu snů se rozsvítí lampami, převážně zásobovanými z vlastních fotovoltaických zdrojů. Ze zahrady je náhle krásně nasvícený noční park, což zdejší bujné tropické vegetaci evidentně zas tolik nevadí.

V tom nasvíceném parku s hlasy cvrčků se rádi procházíme i s naší africkou rodinkou. Ovšem Pavla je (vedle inženýrského diplomu a spousty svých dalších dovedností) také certifikovaná cvičitelka aerobiku. Takže nás tu nenechá se jen tak poflakovat a za chvíli rozcvičí nejen Madalenu s Manuelem, ale i domácího zaměstnance Osvalda. Aspoň je, čím se za večera bavit. Obzvlášť Carlos si to užívá. Aby ne, kdypak se mu poštěstí vidět mámu hrát si se švihadlem, a přitom se smát na celé kolo jako malá holka.

To, co bylo řečeno o hlasech noci, ovšem platí, pokud zrovna nehraje Mosambik s Egyptem fotbal. To pak domem a celým okolím duní televize a napjaté výkřiky pánského osazenstva. Mosambik prý nikdy nad Egyptem nevyhrál, takže když Mosambik nečekaně vstřelí gól, díky němuž nějakou chvíli vede, jsou mužští v sedmém nebi a všichni to víme.

Ostatně, televize tu běží i jindy dlouho do noci. Když jdeme přes obývák do našeho apartmánu spát, obvykle najdeme mládež trávící své prázdninové večery před jejím programem, nezřídka hororově působícím (jsme opravdu v Africe?). Raději se ani nesnažíme pochopit, oč jde, a v našem pokoji otevřeme okno do tropické zahrady.

Když ale silná tropická bouře vyřadila z provozu přívod elektřiny (za celý náš pobyt jednou a celkem nakrátko), dáváme se společně do muzicírování, zpěvu a tancování. Afrika!

Jindy zpestříme večerní program promítáním fotografií z Česka, aby rodinka věděla, odkud pocházíme. Manuel nadšeně vstupuje do našich komentářů a ujišťuje všechny zúčastněné, že u nás se opravdu může jen tak do lesa, protože tam nečíhají smrtelně jedovatí hadi ani jiné potvory, a v řece se dá koupat, protože v ní nežijí krokodýli. Rodina chválí naši zemi, jak je pestrá a zajímavá, a myslí to evidentně upřímně. I my si to v tu chvíli uvědomujeme nějak víc než jindy.

Za tmy pokračuje také život za plotem. Hluboko do noci je slyšet reprodukovaná hudba a směs lidských hlasů.

Protože se dům snů nachází v zapadlém koutě rezidenční oblasti, je potřeba dbát o bezpečnost. Místo alarmu a kamer jsou tu naši čtyři hafani, kteří spustí křik, pokud by se přiblížil někdo nevítaný. Pán domu nato stiskne vypínač a rázem nasvítí okolí plotu jako filmovou scénu. Případný zloděj si pak své choutky rozmyslí.

Nic podobného jsme tu sami naštěstí nezažili. Ovšem dvě pozoruhodné noční události ano, i když je známe pouze z ranního vyprávění.

Uprostřed hluboké noci zalarmoval telefonem z Jižní Afriky naše hostitele manžel sousedky, která mu prý volala, že je přepadená. Protože policii se tu moc nedůvěřuje, vypravili se muži na obhlídku jejího domu. Jaké však bylo překvapení, když sousedku nalezli spokojeně spící. Pravděpodobně měla obavy, že si její manžel tam za horama užívá s jinou, a chtěla ho trochu poškádlit. S planým poplachem a rozespalými sousedy si hlavu evidentně nelámala.

Jindy kolem půlnoci zabušil soused, že jeho žena potřebuje rychle odvézt k porodu. V roli záchranářky a řidičky tentokrát zaskočila Madalena. Protože věc nebyla jednoduchá, místo pomoci odkázali v místní nemocnici rodičku na specializované pracoviště zcela na opačné straně rozlehlého Marracuene. A konec příběhu? Ráno sousedé s mnoha díky ohlásili radostnou událost: Do rodiny té noci přibyl velký zdravý klouček.

I tohle je Afrika.

Moskytiéra proti malárii, jiné zrádnosti

Samička komára Anopheles je pěkný prevít. Večer ožívá, bodá si do lidí a roznáší malárii. Jak jsme se dověděli od Manuela, větší nebezpečí hrozí ve městech, kde lidé žijí blízko sebe. Stačí pak jeden nakažený a už to jede. Nezbytnou součástí výbavy každé postele je tu proto moskytiéra. Zažili jsme tři různé druhy.

Ta tradiční, nejjednodušší a nejobvyklejší, vypadá trochu jako síťový čtverhranný kužel bez dna. Přes den visí smotaná do uzlu na háku u stropu. Před spaním se rozmotá, spustí nad postel a zastrčí pod okraje matrace, aby přiléhala a nic pod ni nevlezlo. Je pod ní trochu těsno, zvlášť když jsou tam dva a postel má rozměry s bídou na jednoho a půl, ale zvládne se to. Zdraví nad pohodlí.

Jiná moskytiéra vypadá jako malý sportovní stan ze síťoviny s kostrou z ohnutých plastových tyček. Navlíkne se přes matraci a zavře na zip. Člověk pak leží pod síťovou kopulí a potřebuje-li ven, třeba v noci po pár pivech, musí se provléci zazipovaným vchodem tam a zase zpět. Pro nás zkušené z kempování to není takový problém a jak řečeno, zdraví nad pohodlí.

Nejpozoruhodnější moskytiéru jsme ovšem měli u nás v Marracuene. Základem byla velká hranatá tyčová konstrukce okolo postele, na níž byla navlečená spousta síťoviny splývající až na zem. Vchody tvořila síťovina visící v širokých, dostatečně těžkých překladech přes sebe tak, že zip nebyl potřeba. Ta síť byla celá růžová s bohatými květinovými a srdíčkovými vzory. Celek tak působil jako postel s nebesy pro mladou komtesu, anebo snad jako šejkův harém. Další moje asociace při pohledu na tuhle růžovou nádheru je prý neslušné uvádět. Manuel se omlouval, že jinou neměli, ovšem my jsme s ní byli naprosto spokojení.

Na komáry mimo moskytiéru se nám nakonec osvědčil dovezený repelent. Tradiční lidový prostředek proti večerní havěti je tu do spirály zatočená tyčinka, která postupně doutná a vytváří kolem sebe ovzduší asi jako u nás v hodně alternativní čajovně.

Každopádně malárie jsme zůstali ušetřeni. V Mosambiku si s ní sice umějí poradit ajncvaj (mají tu s tím bohaté zkušenosti, schopné doktory a africké regionální centrum pro výzkum malárie). Ale proč to pokoušet, že.

Jsou tu ovšem i jiné nemilé věci. Při jedné cestě domů jsme z autorádia vyposlechli zprávy o choleře v severních částech země, která zaznamenala první oběti na životech. Také o dezinformátorech, kteří sabotují vládní program prevence. Na málo vzdělaném severu země prý lidi mají sklony uvěřit lecčemu. Opravdu jen na severu Mosambiku?, napadne nás okamžitě. Tady se ovšem s dezinformátory nemažou a posílají je šupem do basy.

Když v Marracuene prší

„Jak asi daleko? Nesmírně daleko. Tam, kde jsou tropické deště.“ Tahle slova písničky ze známé filmové pohádky se mně a Pavle svorně vybaví, kdykoli se ráno probudíme do šera a zvuků lijáku. Lijáky tu bývají doprovázeny silným větrem a poklesem teplot.

Zažili jsme to hned pár dnů po našem příjezdu do Marracuene. Zatímco pro nás bylo venku příjemných 23 stupňů, obyvatelé domu snů se choulili v zimních bundách, svetrech a čepicích a na nás Evropany v šortkách a tričkách se dívali s neskrývaným údivem. (Poznámka: Bunda je v portugalštině zadek – pozor, přátelé.)

V deštivém počasí, a ještě dlouho po něm, narážíme na fenomén zatopených ulic, které nezbývá než prostě projet. Místy máme dojem, že Manuelovu Fordu by kromě pohonu čtyř kol nebyl od věci také lodní šroub. Kanalizaci bychom na těch písčitých ulicích marně hledali, a pokud snad kde ve městě je, tropické lijáky nepobírá. Spoléhá se tu na přírodu – až naprší a uschne, jak pravila Popelka. A někdy taky úplně neuschne.

Když to v Marracuene hřeje naplno

Marracuene leží téměř přesně na obratníku Kozoroha. Ve vánočním čase, kdy jsme do Mosambiku přijeli, jsme tedy měli slunce v nadhlavníku. Pro nás Evropany to rozhodně byla zajímavá zkušenost, vidět svůj stín jen pod sebou.

Poprvé to bylo na pěší obhlídce okolí Manuelova domova. Dům snů stojí v okrajové části Marracuene, kde byl kdysi pouze divoký eukalyptový porost s křovinami. Uprostřed něj si na některých místech chudí lidé pěstovali svoji drobnou úrodu. Mnozí z nich se s novými majiteli pozemků, Manuela nevyjímaje, domluvili, že svoje pozemky a příjezdovou cestu k nim začnou upravovat až po sklizni. Proč si nevyjít vstříc – i to je Afrika.

Občas je tu obtížné rozeznat, který pozemek je obydlený a který ještě ne. Je zřejmé, že některé domy se tu staví takříkajíc na etapy. V africkém klimatu, kde se žije většinu dne a většinu roku venku před domem, to ostatně není takový problém.

Jinde na nás dost hrozivě působí ostnaté dráty chránící pozemek před nevítanými návštěvníky. Případný nápis „Nebezpečí!“ si lze vykládat i tak, že jsou tu dráty pod napětím. Nevíme a zkoušet jsme to věru nepotřebovali.

Pochopitelně je bydlení v africkém „satelitu“ náročné na dopravu. Stejně jako u nás, jen tady je to o poznání komplikovanější. Pěší chůze na nejbližší zastávku veřejné dopravy je záležitost dobře na půl hodiny trmácení měsíční krajinou, v horku nebo v tropickém dešti.

Obě Manuelova auta – Ford a o něco starší a upracovanější terénní Mazda – jsou proto permanentně v akci, jak každou chvíli někoho odváží a přiváží mezi domem a zastávkou. Což bývá trochu náročné na logistiku a v neposlední řadě to umí dělat vír v nádrži i v rodinné kase. Nijak nás proto nepřekvapuje, když někoho z rodiny přibereme do auta na cestu do města nebo na nejbližší zastávku. Bývá to trochu netradiční cestování – naše pozice na zadním sedadle by nám občas cirkusová hadí žena jen tiše záviděla. Afrika!

S pražícím sluncem stoupají zdejší teploty přes třicet. S údivem zjišťujeme, že i snědému Afričanovi je v létě horko. Mně osobně větší problémy, než horko samotné dělala velká vlhkost vzduchu, když se na několik dnů přidala k vysokým teplotám. Na protestující kůži pak zabral – divte se – obyčejný dětský zásyp.

V těch dnech jsou výrazné všechny vůně a pachy kolem, od tropické flóry až po lidskou činnost. Takový zápach nás upozornil i na jednu z mnoha podob mosambické chudoby. Byl nesnesitelný a šířil se na předměstí Maputa z obrovské hromady, či spíše pohoří, komunálního odpadu, který sem neustále přivážely nákladní vozy. Na tom pohoří se pohybovali chudí lidé včetně dětí, vybírali z té čpící hromady plasty a na vozíkách je odváželi do nedaleké třídírny. I takhle si na světě vydělávají lidé na živobytí. I takhle se na světě „ekologicky“ třídí odpad. Co dodat. Tady bude znít každá evropská „moudrost“ hloupě.

Jak se v Marracuene jezdí vlakem

Kvůli zkušenosti (a také, protože jsem původní profesí od železnice, a to je diagnóza na celý život) se rozhodneme zkusit zdejší vlaky. Maputské hlavní nádraží je ostatně jednou ze zdejších krásných architektonických památek zděděných po Portugalcích. My si ale k projížďce vybereme podvečerní příměstský spoj z Maputa, kterým se na nádraží v Marracuene svezeme z jedenáct kilometrů vzdálené venkovské zastávky Albasine.

Mosambická železnice je historicky rozdělená do tří vzájemně nepropojených sítí. Na té jižní je i Maputo a Marracuene. Železniční trati mají úzký rozchod, jsou jednokolejné a neelektrifikované. Osobní vlaky jsou navíc vypravovány pouze v ranních a večerních hodinách, přes den lze tak sledovat prázdnou trať probíhající paralelně s přeplněnými silnicemi. Což je bezesporu škoda.

Jízdní řád Mosambických drah na internetu je poněkud neúplný. Jako nejspolehlivější zdroj informací se nakonec ukáže João, který vlakem často jezdí, a má už ozkoušené, kdy ten který vlak přijíždí nejraději.

V Albasine je nástupiště ve výšce podlahy vozu, a nastupuje se tudíž velmi pohodlně. To ovšem – jak vzápětí zjistíme – neplatí pro mnohem větší nádraží v Marracuene. Tam je nástupiště nízké asi jako kdysi u nás na venkovských nádražíčkách. Cestujícím jsou pro překonání té výšky k dispozici přenosné schůdky, odhadem troje na celý vlak.

Vlak sám nás ovšem překvapil více než příjemně. Byla to moderní automotora, tedy česky motorová jednotka, indické provenience. Vnitřek hraje barvami, fungují elektronické informace pro cestující a všude je neskutečně čisto (i na záchodě – to nešlo neprozkoumat). Průvodčí sice chvíli zápasí s elektronickým jízdenkovým terminálem, ale nakonec nám v pořádku vystaví naše jízdenky. Ceny jsou oproti našim zhruba poloviční. Automotora si to hasí docela slušnou rychlostí, asi jako moderní český motorák na rovné trati.

I cestující jsou tu milí. Když se mladé maminky s malou holčičkou dovolím, zda si je mohu vyfotografovat, usměje se na mne tak, že zavzpomínám na svá léta dávno minulá.

Později uvidíme na maputském hlavním nádraží také dálkový vlak. Je to nekonečná souprava osobních vozů, opět „vymydlených“ zvenčí i zevnitř. V noci nás takový vlak jednou míjí v čele s „chrochtající“ dieselovou lokomotivou a na rozdíl od automotory nevypadá, že by spěchal. Inu, do rána času dost.

Odkud vedla cesta k domu snů

Manuelova cesta do domu snů v Marracuene nebyla nijak jednoduchá ani krátká. Začala před desítkami let v chudinské čtvrti Maputa zvané Nsalene. Dodnes tam žije jeho příbuzenstvo. Při jedné z cest za nákupy a zařizováním jsme se tam proto zastavili.

Z širších prašných ulic tu vedou úzké uličky, sotva na šíři ramen, kamsi dovnitř mezi domy, omšelé ale plné veselých lidiček. Auta tu stojí na hlavní ulici – do vnitřních bloků by se nevešla (ostatně mohou s tím mít problém i někteří jejich cestující mohutnějších postav). Proč je tomu tak? Inu, kdysi si tu lidé postavili domy. Před ně pak další lidé postavili další domy a k těm vzadu nechali jen nezbytné průchody.

Jakmile zastavíme, hned jsme obklopení spoustou smějících se a halasících příbuzných a přátel. No jasně, náctileté sestřenice spatří usměvavého urostlého Pedra, kterého vezeme ze školy, a jejich náctiletá odpolední únava je rázem tatam. Tenhle mládenec určitě nebude mít o nápadnice nouze – po tátovi syn.

Úzkou uličkou, jednou z té neproniknutelné spleti, procházíme k přízemnímu domku ve stínu stromu, s miniaturní zahrádkou vedle něj. Na rozdíl od ostatních je vevnitř vesele na oranžovo vymalovaný. Opotřebení a chudoba je na něm znát, kam se člověk podívá. Nicméně v domku je čisto a útulno.

Příbuzní nás srdečně vítají a na rozdíl od mnoha jiných se snad ani nediví, kdože se na ně přijel podívat z dalekého srdce Evropy. Asi je tu všeobecně známo, že strýček Manuel je zcestovalý. Vesele nás provázejí svým malým královstvím. Samozřejmě nás nenechají odejít bez chutného oběda a bez dárečku na rozloučenou ze svého krámku na ulici. I chudoba tu umí být pohostinná.

Je to neuvěřitelné, ale v téhle ubohé čtvrti, přesto plné laskavých a moudrých lidí, Manuel trávil dětství se svými osmi sourozenci, tátou pracujícím na dráze, a mámou, která dělila čas mezi tímhle domem a hospodářstvím na venkově, zásobujícím rodinu zeleninou. Zde Manuel také chodil do školy.

Na rozdíl od mnoha svých sousedů Manuel věděl, že už se sem nechce vrátit, že chce mít život zařízený jinak. A své plány krok za krokem uskutečnil, až k domu snů v Marracuene.

K závisti rozhodně není důvod. K obdivu určitě ano.

Brácho, ty jsi obdivuhodný, jak si z těchhle podmínek dokázal vypracovat. To jsi nikdy necílil jako svůj handicap, že jsi z chudiny?

Opravdu ne. Důležité je vždycky vidět cíl, ne chudé podmínky okolo. Mezi spolužáky jsem měl nejhorší šaty, ale co do výsledků jsem byl mezi nejlepšími, takže jsem nemusel dělat přijímačky na střední školu. Prostě jsem se rozhodl změnit svůj osud a změnil jsem ho.

To zní neskutečně. To jsi fakt nikdy nezlobil, nedělal lumpárny jako každý kluk?

Ale kde, samozřejmě jsem dělal. A jaké.

Třeba když mi bylo devět, nachomýtl jsem se k dospělým, kteří popíjeli. Taky jsem nepozorovaně ochutnával…a ochutnával… a začal jsem mít různé nápady. Zkoušel jsem třeba škrtat sirkami a házet je po mladší sestře. Sestra uskočila a sirka zapálila suchou trávu.

To byl malér.

Byl. Ještě větší, než si umíš představit. Nejbližší studna totiž tenkrát byla asi pět kilometrů daleko. Takže na hašení vypotřebovali dospělí všechny své zásoby. I když jsem byl malý kluk, musel jsem vodu zase nanosit. Samozřejmě jsem taky dostal od maminky výprask, ale protože jsem byl opilý, nic jsem nevnímal.

Hlavně, že se nakonec nic nestalo.

Dospělí to viděli jinak. Když jsem se ráno probudil, všichni kolem mne naříkali, jaký jsem způsobil skandál.

Co táta?

No, zlobil se, ale měl pro mé vylomeniny tak trochu pochopení. Asi tušil, že jsem po něm. Už jsem ti vyprávěl o naší cestě vlakem za mámou?

Ne. O co šlo?

To jsme tenkrát s tátou jeli vlakem a autobusem za mámou na farmu a zpět jsme měli přijet s mámou i s úrodou. Na nádraží jsme to měli z domova asi pět kilometrů. Jenže jsme vyrazili pozdě, takže jsme oba museli běžet. Nemohli jsme zmeškat vlak, protože pak bychom zmeškali i ten autobus. Máma na nás měla čekat s velkým nákladem úrody, ovšem bez peněz na cestu, ty měl u sebe táta. Po pětadvaceti minutách běhu byl táta pořád nějakých padesát metrů přede mnou, což mne překvapovalo, protože jsem byl tenkrát ve svých čtrnácti dost vysportovaný.

Když jsme se blížili k nádraží, vlak už se rozjížděl. Najednou vidím tátu asi sto metrů před sebou, jak stojí na plošině u dveří vagónu a volá na mě, ať jdu domů, že přijede zpět i s mámou a všechno bude v pořádku. Já ale viděl, že vlak byl v tu chvíli pomalejší než já, protože se blížil k přejezdu na hlavní silnici, kde musel jet opatrně. To byla výzva. Dohnal jsem vlak na přejezdu, táta se nahnul z vagónu a pomohl mi za ruku nahoru. Teprve pak jsem si všiml, že jsme na otevřené plošině u zamčených zadních dveří zavazadlového vozu a musíme počkat do další stanice, než si budeme moci přestoupit do osobního vagónu.

Co pak táta říkal?

Nic. V osobním voze jsme si sedli a další tři stanice jsme jen mlčeli. Táta byl v šoku z toho, co všechno se mohlo stát, a zároveň jsme byli oba šťastní, že tu v pořádku sedíme spolu a jedeme za mámou. Byl jsem špinavý od sazí a táta byl na mě celou cestu moc hodný. Koupil mi, o co jsem si řekl, abych trochu zapomněl na ten dramatický začátek.

A co na to máma?

Té jsme s tátou raději nic neřekli. Byla ráda, že nás v pořádku vidí, a nic netušila. To skvělé jídlo, co tam pro nás měla připravené, pro nás byla odměna za to dobrodružství.

Vedle toho jsou tvé děti přímo zosobnění andělé.

No, vychované jsou. Ale taky z nich někdy jdu do nebe.

Máš na mysli, že se vytočíš.

Přesně tak. To, když se mi zdá, že jsou moc rozptýlení, místo aby se soustředili na školu a na svůj budoucí život. Čeká na ně konkurence, ve které nebude snadné obstát. A o tom, jestli obstojí, se rozhoduje teď ve škole.

To je pravda.