Článek
Tento způsob komunikace zdá se mi poněkud nešťastným, ne-li kontraproduktivním. V následující úvaze vysvětlím, proč. Na pomoc si přitom vezmu příklady z elektrické dopravy, v níž se profesně pohybuji.
Trocha historie
Jak první latinské přísloví, dějiny jsou učitelkou života. Podívejme se tu pro příklad ve zkratce do historie naší elektromobility, tedy elektrické dopravy.
Asi bychom těžko považovali císaře Františka Josefa za ekologicky a klimaticky smýšlejícího panovníka, který k témuž vedl své poddané. Přesto za jeho vlády vznikla v Praze síť elektrických tramvají a v Čechách první elektrické místní dráhy. Důvod byl ryze ekonomický:
Elektrická tramvaj nahradila jedné tramvaji-koňce na lince několik koňských dvojspřeží. Elektrická místní dráha ušetřila oproti parostrojnímu provozu stovky tun oceli a umožnila mnohem lehčí stavbu, což se promítlo do celkové investice.
Když se ale ve dvacátých letech pokoušely státní dráhy o elektrifikaci pražského železničního uzlu, aby se ozdravilo kouřem zamořené pražské centrum, nedopadlo to slavně. Polovičatá elektrifikace, při níž se na Smíchově a ve Vršovicích přepřahalo na páru a v parním provozu zůstávala i nákladní doprava a její náročný posun, dopravu zkomplikovala, ale patrné ozdravění nepřinesla.
O nějakých čtyřicet let později, kdy se v budovatelských písních hlasitě opěvoval dým z továren a kouřili všichni a všude, se naše hlavní železniční tahy elektrifikovaly ve velkém. Elektrická lokomotiva té doby měla oproti nejsilnějším parním lokomotivám až o třetinu větší výkon (ty dnešní jej mají i čtyřnásobný) a oproti páře, která na jedno vyzbrojení uhlím a vodou ujela nanejvýš malé stovky kilometrů, se proběh elektrické lokomotivy mezi generálními opravami pohyboval nad miliónem kilometrů. O rozdílných pracovních podmínkách obsluhy nemluvě.
Co z toho plyne? Ekologické (a klimatu příznivé) technické řešení se prosadilo nikoli z moci úřední, ale kvůli svým lepším provozně ekonomickým vlastnostem. Naopak sama snaha o ozdravění prostředí, byla-li provozně a ekonomicky nedotažená, nakonec nic dobrého nepřinesla.
Dnešní elektromobilita a její komunikace
Způsob, jakým je dnes elektromobilita (konkrétně tedy bateriová osobní auta) komunikována a propagována, je často poněkud nešťastný.
Člověk se například setká s tvrzeními, opřenými o celosvětové průměry značně zkreslené situací v Číně, například o cenách elektromobilů blížících se srovnatelným „spalovacím“ autům. Jenže konkrétní podmínky v české kotlině se oproti tomuto „globálu“ dosti liší.
Podobně se také bez dalších výhrad srovnávají ceny nových elektromobilů s novými „spalovacími“ auty. Jenže více než polovina (skoro dvě třetiny) registrovaných vozů v Česku je starší než 10 let. Dává to obrázek lidí, kteří mají auto jako užitkový předmět pro přemisťování za základními potřebami – nic více a nic méně.
Sleduji-li vývoj v elektromobilitě, respektive v této její části, vidím tržní zacílení bateriových elektromobilů do kategorie velkých vozidel a SUV, typicky pro velké firemní parky. Zde se jejich pořízení zpravidla komunikuje jako ekologické a klimatické uvědomění firmy. Případné vyšší pořizovací náklady jsou pak prostě výdajem na marketing.
Tvrzení v duchu „stejně si koupíte nové auto, tak proč ne elektrické“, je-li určeno široké veřejnosti, pak vyznívá – inu, dosti troufale. O to troufaleji, pochází-li od politiků a pracovníků administrativy, kteří evidentně nejezdí „za své“.
Občan je zákazník
Může se nám to líbit nebo ne, ale i ve veřejných službách, které jsou důležitým nástrojem politiky, platí základní tržní zákonitosti. V nich je veřejná správa, řízená politiky, dodavatelem a občan zákazníkem.
Oproti soukromému sektoru zde fungují tržní zákonitosti mnohem složitěji a méně jednoznačně, ale fungují. Platí tedy i to, že nad zákazníkem ještě nikdo nezvítězil, protože zákazník má vždy volbu. Tato volba nemusí být vždy společensky žádoucí, ale je tu.
Byla by dosti absurdní představa pekaře, který nařizuje zákazníkům kupovat právě jeho rohlíky, protože ty jediné jsou ekologické a klimaticky neutrální a pouze jejich koupí zachrání zákazník planetu Zemi pro budoucí generace. Přesto se s podobným přístupem nezřídka setkáme ve veřejném sektoru.
Odvažuji se předpokládat (byť pro to nemám exaktní důkazy), že většinový občan jako zákazník nechce na svůj účet spasit planetu podle pokynů „shora“. Občan jako zákazník očekává od svého dodavatele hodnotu za peníze. Pokud jej něco bude stát víc z důvodů společensky prospěšných, měl by být přesvědčen, že vynaložené peníze navíc se mu i s úroky vrátí do jeho rozpočtu jinudy.
V tomto duchu by tedy měla být vedena i komunikace směrem k ekologickým a klimatickým opatřením, nástrojům a řešením, o nichž se dá očekávat, že tak či onak zatíží rodinné rozpočty. V opačném případě se totiž nabízí jednoduché řešení se složitými dopady: změnit ve volbách dodavatele.
A ještě poznámka: Chtěl by se tu někdo spravedlivě pohoršovat nad českým „malá domů“? Počkejte chvíli. Tak někdy zkraje let dvoutisících (na podrobnosti si už vážně nevzpomínám a zdroj jsem nedohledal) se pozastavoval německý tisk nad neuvědomělými občany, kteří skrze své obchodníky nakupují levnou elektřinu ze „špinavých“ polských uhelných elektráren. Ano, německý lid byl už tenkrát ekologicky smýšlející, ale Herr Müller a Frau Schmidt věděli své.
Zdroje:
Slavík, J. Slavíková, P. Elektromobilita v praxi. Říčany: Jakub Slavík 2025 ISBN 978-80-11-06385-6, v elektronické formě volně ke stažení na https://www.smartcityvpraxi.cz/rozhovory_komentare_253.php
Slavík, J. Marketing a strategické řízení ve veřejných službách. Praha: Grada Publishing 2014 ISBN 978-80-247-4819-1
Prvotní zdroje uvedené v odkazech na autorovy dřívější články na Médiu
