Léto s vůní manga: Šťastné a veselé svátky i velká rodina

Vánoce v Mosambiku

Čtyřiadvacátý prosinec je Mosambiku den velkých příprav na Boží hod, kdy se schází široká rodina k opožděnému vánoční mu obědu. Vánoční dárky si Mosambičané nedávají – dárky dostanou děti i dospělí, když něco potřebují nebo při zvláštních příležitostech.

S vánočními stromky v evropském stylu, samozřejmě umělými, se tu nicméně setkáváme v nákupních střediscích v Maputu i leckde jinde. Nadnárodní řetězce zkrátka exportují euro-americkou kulturu se zasněženými severskými jehličnany i tam, kde sníh nikdy nepadá a jedličky nerostou. S šířící se evropskou kulturou se tyto vánoční artefakty dostávají i do afrických domácností.

Poněkud nepřípadně ostatně zněla píseň o Vánocích bílých a padajícím sněhu také v letadle portugalských aerolinek po přistání v horkém tropickém Maputu, kde se, jak už víme, slunce právě nacházelo v nadhlavníku. Ale toho jsme si snad všimli jen my.

Vánoce v Marracuene

Od božího rána na Boží hod je tu shon. Postupně se sjíždí široká rodina zblízka i zdaleka, aby se sešla o Vánocích a také aby se potkala s dvěma exotickými hosty z daleké Evropy, tedy s námi. Ženy a domácí pomocníci se otáčejí kolem kuchyně a příprav slavnostní tabule, my se snažíme spíše nepřekážet.

Odpoledne začíná improvizovaná předehra k slavnostní hostině. Sedíme s Pavlou ve stínu tropických stromů s mužskými, klábosíme a někoho pak napadne přinést kytaru a podat mi ji. Kytara je perfektně naladěná – hmm, jsou tu muzikanti, to je výborné. Začínáme s tradičními americkými spirituály a kolem nás se zvedne syrový sbor hlasů ladících v akordech a v rytmu. To je teda síla, kamaráde. O nadání Afričanů ke sborovému zpěvu jsem hodně slyšel a četl, ale slyšet to naživo je zážitek. Přidáváme naše vlastní písničky a Pavla si vzpomene i na jednu mosambickou v místním jazyce, kterou ji kdysi na studiích Manuel foneticky naučil a ona si ji dodnes pamatuje. Bouře jásotu kolem nás je nepopsatelná.

Pavla postupně přináší rytmická chřestící vajíčka a ukazuje, jak s nimi zacházet. Jdou rychle na odbyt a zvuk kytary dostává africký podklad. Rytmus vtahuje lidi do tance. Tak tohle je tedy ta pravá Afrika.

A už nás volají ke stolu. Než ale usedneme, obstoupí nás ostatní. Ve sborovém zpěvu tradiční písně nás vítají mezi sebou a obřadně nám dávají kapulany jako symbol Afriky a vyjádření, že teď jsme jejich lidé. (S kapulanou a se vším, k čemu slouží, jsme se seznámili hned po příjezdu.)

Atmosféra je to neskutečná. Cítíme lásku velké africké rodiny kolem sebe i důstojnost okamžiku. Děkujeme vám, naši milí, moc děkujeme.

Modlitbu před jídlem pronese Manuelova sestra Amália, povoláním farářka. Je to žena bytelná a rázná, a také její modlitba za hosty z daleké Evropy zní velmi rázně, trochu jako: „Budeš je opatrovat a běda jak ne, si mě nepřej!“

Takovouhle prosbu se ovšem neodváží odmítnout ani sám Všemohoucí. A tak se i stane – celý náš pobyt se nám tu nic vážného nepřihodí. Díky moc.

Hostina je velkolepá, na počest hostů. Jinak se tu jí i slaví skromněji. Pro nás je to veliká čest. S uspokojením sledujeme, že také Pavliny zdobené perníčky tu jdou velice na odbyt.

Drobná vsuvka: Z Čech až na konec světa jsme (kupodivu bez úhony) dovezli mimo jiné pravé lázeňské oplatky. Mezi Afričany budí údiv – s něčím podobným se v životě nesetkali. A ovšem, chutnají. Brzy je po nich.

Ptám se mezi řečí Manuela, jestli zažil české Vánoce. Ano, zažil. Na návštěvě u jednoho ze spolužáků. Pravé české Vánoce s pravým českým kaprem a pravou českou kostí v krku. Tu mu nakonec na pohotovosti vyndali pod anestezií, čímž pro něj vánoční hostina skončila. Hm. Zlatá Afrika.

Po jídle pokračuje volná zábava. Jsme představováni spoustě příbuzných. Jména a příbuzenské vztahy nám brzy přestává paměť brát. Tím spíše, že děti se tu rodí po dobu delší než jedna generace, takže muž ve věku strýčka může být bratr a naopak. Trochu nás utěšuje, že ani Manuel si všechny své vnučky a praneteře nepamatuje. Děti mu napovídají první slabikou, pak se teprve zpravidla chytne.

Také další Manuelovi příbuzní jsou lidé na úrovni. Vedle farářky je zde pracovnice OSN (její malá dcerka nás ohromí perfektní angličtinou) nebo ředitelka důležitého vládního ústavu. Jeden synovec je informatik, jiný je strojní zámečník vyhledávaný daleko za hranicemi Mosambiku. Přitom žádné děti zbohatlíků. Všichni vzešli z chudiny a dostali se dál, protože se dál dostat chtěli. A také, protože je podpořil strýček Manuel, který sám měl podporu svých blízkých. I to je africká rodina.

Stokrát vesele opakuji portugalskou větu: „Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil“, se všemi komplikovanými gramatickými tvary z učebnice. Milí Mosambičané se dobře baví, protože pro ně je tahle gramatika stejně zamotaná, jako pro nás – vlastně ji ani nepoužívají, nebo ji zapomněli na střední škole (což mne upřímně těší). A najednou ji slyší od člověka přicestovavšího odkudsi z jiné galaxie.

Baví se dospělí, baví se děti, žádné nezlobí a nevyžaduje pozornost. Přítomné miminko dokonce v tom veselém rámusu a zmatku dokáže spát, což nás jen utvrzuje, že Afričané musí být v zájmu přežití odolní od samého narození.

Nakonec při zvučné reprodukované hudbě s Pavlou roztancujeme přítomné. Zbylá rytmická vejce jdou na dračku, a to nejen mezi dětmi, ale i mezi dospělými. Ti šťastní, co je ukořistili, za ně moc děkují a odnášejí si je nakonec domů na památku. Všechny nafukovací balónky, přes Evropu a Afriku vezené, jsou nafouknuty, a děti tak mají o zábavu postaráno.

Večer postupuje, půlnoc se nezadržitelně blíží. Nikdo není opilý, jen únava už je trochu znát. Některé z návštěv čeká cesta domů víc než sto kilometrů africkým terénem.

Tak tedy ještě několikeré ujištění, že se zase uvidíme, zamávání na rozloučenou a pak už jen výstup po schodech s vidinou brzké postele.

Mezi tím João odváží více než dvacet lidí v dodávkové Mazdě domů nebo na nejbližší autobusovou zastávku. Přetížená dodávka to na cestě měsíční krajinou nevydrží a praskne jí péro na podvozku. Nikdo ale nad tím nelamentuje. Proč si kazit dojem z toho nádherného odpoledne, večera a noci.

Feliz Natal e Boa noite! (Šťastné Vánoce a dobrou noc!)

Střípky z rodinného života

Kdykoli jde řeč o rodině a zvláště o dětech, vybaví se mi i další nezapomenutelné momentky z našich setkání s rodinami našich mosambických přátel. Třeba tyhle:

Chováme s Pavlou malou Amálku, sotva narozenou dcerku jednoho z Manuelových zdejších synovců. Pátravě po nás kouká těma svýma čokoládovýma očima a já si s ní tak po česku povídám: „Počkej, jednou vyrosteš, budeš zdravá, krásná, chytrá a budeš mít štěstí.“ Manuel to začal překládat do portugalštiny a její táta se rozzáří: „Ty žehnáš mému miminku.“ Vlastně ano. Být chytrou a přitom pohlednou ženou (a to tahle maličká nejspíš po rodičích bude) není vůbec jednoduché, v Africe stejně jako v Čechách. Pavla by mohla vyprávět. Tak ať se ti to, milá Amálko, v životě povede. Maličká se nad tím tak hluboce zamyslí, že se jí pak chvíli ani nechce zpět k tátovi.

Snídáme v Marracuene s Manuelovým bratrem a spoustou jeho dětí, kteří se na nás přijeli podívat ze čtrnáct set kilometrů vzdáleného Tete. Dospělí halasí, děti způsobně sedí. Po chvíli nás pětiletá Ariel vážně napomene, že děláme velký hluk, načež se odebere do vedlejšího pokoje řádit s Carlosem a ostatními dětmi. Dáme se s Pavlou do smíchu. Ano ano, děti jsou všude na světě stejné.

S jejím tátou si pak povídáme o Ariel a o dětech vůbec. Mezi řečí prohodí: „Mám děti rád“. Upřímně reaguji: „Já taky.“ Široce se usměje a podá mi ruku. Afrika!

Manuelovy velké děti přinesou domů, kde vládne smečka čtyř psů, malé ustrašené kotě. Manuel se tváří dost nespokojeně a dává najevo, že tohle nebyl dobrý nápad. Příkazy a zákazy ale nepadají. Vysvětluje nám, že se při výchově řídí zásadou: Každý máme volbu, ale musíme pak za ni nést odpovědnost. Po několika dnech je nicméně zřejmé, že situaci vyřešilo samo kotě: V domácnosti se prostě zabydlelo a psí smečka to vzala na vědomí s tím, že v tomhle domě je dost místa i ještěrek pro všechny.

Na vysvětlenou: Kočky tu loví nejen myši, ale také ještěrky a hady. Nakládají s nimi ovšem úplně stejně, jako to známe u našich koček. Trochu si s nimi pohrají a pak je přinesou ukázat svým lidem. Jistá tetička z příbuzenstva prý byla značně nesvá, když jí její milovaná kočička přinesla k posteli třiceticentimetrovou ještěrku gala-gala (zoologickým názvem agama).

K rodinnému životu ovšem patří i obavy o Madaleninu sestru, které Madalena nečekaně spěchala na pomoc, když její tlak dosáhl nebezpečných výšin. Celý večer panuje trochu stísněná nálada, ačkoli se to přítomní snaží nedávat příliš najevo. I my jsme nějak zamlklí a té paní v duchu moc držíme palce. Když uslyšíme pozdě v noci auto a od Madaleny se dovíme, že sestra je mimo nebezpečí, všem se nám uleví.

Při jednom pozdně večerním návratu se Manuel rozhodne stavit se ještě na chvilku u své staré tety, věkem přes devadesát. Léta jsou na ní znát, ale rozum má stále bystrý i v tu pozdní hodinu. Omlouvá se, že na nás skoro nevidí. Hádám, že má, chudinka, stařecký šedý zákal a moc bych jí přál české doktory, co si s ním poradí i ve vysokém věku. Na Manuela a na nás všechny je moc milá. Přejeme jí ve vší upřímnosti hlavně to zdravíčko, co v tomhle věku taky víc přát.

Stáváme se postupně součástí téhle velké africké rodiny. Se vším, co k rodině patří.

Narozeniny

Náš mosambický pobyt byl časově zarámovaný mezi Vánoce po našem příjezdu a Manuelovy narozeniny před naším odjezdem. Přeskočme teď na chvíli všechno, co nás po Vánocích čekalo, a prožijme si společně jeho narozeninový den.

Od rána je po celém domě shon. Připravuje se velký narozeninový dort pro oslavence a slavnostní večeře.

Dospělí si tu normálně dárky k narozeninám nedávají. Tentokrát ale bude výjimka. Vlastně hned dvě výjimky.

Ta první nastala už den předtím. Luísa a Belinha přicházejí s tajuplným sdělením, že objevily skryté důkazy o tátově minulosti. A už visí milovanému „papa“ kolem krku a vytahují stará alba plná dávných fotografií z Afriky i z Československa, o kterých si Manuel myslel, že už je voda vzala a zub času rozkousal. Toho dojetí a prohlížení!

O druhou výjimku jsme se postarali my o narozeninách. Vytahujeme přes hory, moře a pouště vezený a šťastně přivezený obrázek lanovky na Petřín, tak jak jsem ji co nejlépe vystihl malířským uhlem. Hned dostal čestné místo na zdi v obýváku. Bude tu připomínat dávná léta v Praze i nás.

Odpoledne plyne, čas si s Pavlou krátíme posedáváním u piva a doplňováním poznámek. Na dort a slavnostní večeři přicházejí nejbližší sousedé. Pro tyhle lidi jsme evidentně ještě exotičtější, než pro Manuelovo africké příbuzenstvo. Rozproudí se živá debata, odkud jsme a jak to tam vypadá. Vysvětlujeme třeba, že i v zimě se normálně sprchujeme a také že přijde vhod lednička. Sice u nás v zimě občas mrzne, ale ne v bytě. Tedy za normálních okolností.

Obráceně si od nich mockrát vyslechneme, jak je v Africe všechno „completely natural“. Potají se tomu musíme smát. To u nás v Čechách nejspíš pojídáme buřty z umělé hmoty. Měli bychom se nad sebou vážně zamyslet.

Společně popíjíme lehce zkvašený mošt z plodů kanyu, česky známých jako marula, trochu připomínajících naše špendlíky. Internetoví odborníci tvrdí, že tyhle „špendlíky“ mají pětkrát více vitamínu C než citrusové plody. Podle jejich chuti na tom nejspíš něco bude. Nápoj z kanyu (či maruly) jsme s Pavlou pokřtili na burčák, protože nám náš burčák vzhledem a trochu i chutí připomínal.

Madalena má, jak jinak, kanyu přímo ze zahrádky a s pomocníky z nich vyrobili dva druhy burčáku, „suchý“ a „polosladký“ – oba dobré, každému podle chuti.

Když pak přece jen potřebujeme umravnit hořkou chmelovinou jeho až příliš zdravou chuť, sáhneme do lednice pro pivo. Setkáme se s udivenými pohledy Afričanů. Není to bezmála svatokrádež? Naštěstí tady už se vzalo nějak na vědomí, že Čechy jsou zemí pivu zaslíbenou a Češi mají tomu odpovídající návyky, pro Afričana nepochopitelné. Ostatně naše vyprávění o spoustě malých pivovarů v naší vlasti je zde přijímáno jako báje z dalekých krajů.

Drobná vsuvka: Setkali jsme se tu se čtyřmi druhy piva, třemi světlými a jedním tmavým. Světlé pivo tu vaří Heineken pod svým jménem a jiné pod domorodou značkou Txilar (čti Čilar). Jiné místní světlé pivo má značku 2M podle francouzského zakladatele s irským šlechtickým původem Mac Mahon. Třeba říci, že všechna zdejší světlá piva jsou velmi solidní. Tmavé pivo se jmenuje Laurentina (podle původního názvu Maputa Lourenço Marques), je rovněž místní a chutná výtečně.

Ale zpět k Manuelovým narozeninám, které se blíží svému vyvrcholení.

Gratulující příbuzenstvo se ke vší smůle zadrhlo na cestě s nepojízdným autem, ale jsme tu ještě my jako zástupci všech spřátelených Evropanů, spolu s našimi sousedy. S opravdovým dojetím o tom mluví Manuel, když nás všechny oslovuje u bohaté narozeninové večeře.

Opodál čeká obrovský narozeninový dort, Madalenina specialita. A je to tu. Sborové „Happy birthday“ v portugalštině i angličtině a spousta přání našemu oslavenci. Tak, ještě sfouknout svíčky, první sousta pro Manuela a jeho ženu a…mňam!

Po očku to všechno sledují čtvernozí přátelé. Vědí, že nemají nárok, ale přece jen – co kdyby.

A pak už se sedí a povídá dlouho do noci. Je stále o čem.

Ještě se vrátím k tvému dětství. Jak tě vlastně máma vychovávala?

Moje máma byla venkovská hospodyně a celý život zůstala negramotná. Ženy tu byly do kuchyně, k dobytku a k dětem, ne do školy, což bohužel leckde na venkově platí dodnes. Přesto to byla jedna z nejinteligentnějších žen, jaké jsem kdy poznal. Představ si: Když jsem chodil do základní školy – to bylo ještě, než jsem se s tátou přestěhoval do Maputa – denně dohlížela na to, abych ve škole nelajdal, i když neuměla číst a psát. Jak to dělala? Jednoduše. Každý den se mi podívala do školního sešitu. Když zjistila, že tam za ten den nic nepřibylo, zeptala se mě proč. Když se jí to nezdálo, zašla si do školy a zeptala se tam. A jak bylo něco v nepořádku, bylo zle, to víš.

Jojo, matky dokážou být vynalézavé, když jde o výchovu. A jak tě rodiče přivedli k tomu, že ses rozhodl udělat, přinejmenším v mosambickém měřítku, obrovskou kariéru?

Táta byl rolník, který se rozhodl být něčím víc. Začal chodit do školy a nakonec se vypracoval na průvodčího a kontrolora na železnici. Když jsem byl za ním jednou v práci, ukázal mi bílého zaměstnance a jeho černého šéfa a povídá: „Musíš chodit do škol, abys byl jednou taky takovým šéfem.“

Tomu se říká, že příklady táhnou.

Ano. A já jsem jim za tu podporu a motivaci dodnes vděčný.

Zároveň jsem cítil zodpovědnost, že ten odkaz musím předat dál. Proto jsem po absolvování ČVUT nezůstal v Praze, i když jsem tam měl zajímavou práci v energetice a životní perspektivu. Když jsem se vrátil zpět, podporoval jsem své chudší příbuzné. Ale ne penězi v obálce. Pomáhal jsem jim postavit dům a zaplatit vzdělání.

Výsledek je vidět, všechna čest. Teď podporuješ ve vzdělání své děti. Ty čtyři dospělé jsou nebo budou vysokoškoláci. A věřím, že i malý Carlos.

Ano. I když upřímně, brácho. Soukromou vysokou školu jsem mohl zaplatit jen nejstaršímu. Na další studia už bych neměl, ostatní děti musí na státní univerzity.

Carlose ale vozíme na střední školu do Maputa, i když je střední škola taky v Marracuene. Kdysi, ještě za Portugalců, tu měly školy víceméně stejnou úroveň, protože se řídily jednotnými osnovami. Teď učí školy každá po svém, což není vždycky k dobrému.

Úroveň vzdělání ale, myslím, závisí také na mnoha dalších věcech. Maputo má kupříkladu mnohem lepší podmínky pro výuku, než jaké najdeme například zde v Marracuene nebo v jiných venkovských oblastech Mosambiku. Mám tím na mysli především materiální podmínky, jako jsou učebny, lavice, tabule a další učební materiál. Rozdílná ale může být i kvalita učitelů. Na venkově a na předměstích občas najdeme učitele, kteří jsou na své poslání méně připraveni, než ve školách v centru města hlavního města.

Jelikož jsme bydleli v Maputu, než jsme se přestěhovali sem do Marracuene, ani nás nenapadlo vzít děti z městských škol do blízkého okolí. Pochopitelně to přineslo dodatečné náklady a komplikace spojené s každodenními cestami autem do Maputa, aby se vysadily a vzaly děti zpět.

To není nic neobvyklého ani u nás v Česku. Portugalci a Mosambičané, to by ovšem bylo na samostatné téma.