Léto s vůní manga: Vzhůru do mosambické přírody

Za žirafami, zebrami, antilopami a hrochy

Za divokou zvěří jsme se vypravili do přírodní rezervace Parque Nacional de Maputo, ležící jihovýchodním směrem od hlavního města uprostřed nefalšované africké savany.

Po zaplacení příslušné částky (důchodci to mají se slevou, cizinci naopak za dvojnásobek) vjíždíme, vybavení orientačním plánkem, do rezervace.

Jak se ukazuje, plánek je vskutku pouze orientační a podobně „pouze orientační“ jsou i směrovky. Zato cesty parkem jsou nefalšovaná divočina. Nezpevněné, písčité a zvlněné tak, že se chvílemi obáváme o stabilitu našeho velkého Forda. Bez pohonu čtyř kol to tu nejde. V Jihoafrické republice prý mají v národním parku asfaltky. No jo, ale zase to není ten pravý dojem z divočiny.

A už je vidíme. Spokojeně se pasoucí žirafy. A támhle antilopy. A zebry. A gazely. Buvoli s hrozivými rohy. Pocit z přírody nás ohromuje a naplňuje. Žádné ploty, žádné cesty pro zhýčkané měšťáky. Prostě syrová Afrika.

Pod stromem zahlédneme párek makaků, jejichž srst dokonale splývá s pozadím přírody. Tedy Pavla zahlédne, já si o nich nechám povyprávět. Užívají si tu stín a my je tak dalece nezajímáme. Naštěstí – kdo by stál o chtivé opičí ruce sápající se po našich sušenkách.

Cesta (dá-li se tedy nazvat cestou) se stáčí do lesa a padá z kopce prudkým sešupem. Dvacet procent spád? Víc? Kdoví. My zcestovalí po naší Vysočině jsme zvyklí na leccos, ale tohle je dost i na nás. Prožíváme to jako dobrodružný film, v němž žijeme jen okamžikem, a nikdo netuší, co přijde v příští chvíli.

Naši hostitelé to, jak se zdá, vnímají svojí zjitřenou africkou myslí velmi intenzivně. My jsme spíše tak po česku zvědaví, co bude dál. (Podobně jsme byli třeba kdysi zvědaví, kam nás a naše letní gumy dovede prašná a v mapách neuvedená cesta nad lesní roklí v chorvatském vnitrozemí – tam ovšem nikdo neavizoval slony, zebry, jedovaté hady a další exotickou faunu).

Cesta se nakonec naštěstí umravňuje a končí uprostřed džungle. Na mýtince se nám naskytne nečekaný pohled: Dřevěná umývárna se záchody, vše nové, čisté, upravené. Od náhle se vynořivšího strážce se dovídáme, že tady je prostor k táboření pro ty, kdo by to tu chtěli zkusit.

Madalena chvíli váhá, zda vůbec vystoupí z auta. Les je pro běžného Mosambičana synonymem pro jedovaté hady a jinou zrádnou havěť. Pro nás je tahle džungle na pohled prostě neproniknutelné křoví, jaké se tu a tam najde i u nás. Hady nějak neřešíme, ostatně rámus našeho čtyřkolového spřežení je dávno musel odehnat, i kdyby tu snad nějací byli. Nakonec tedy vystupuje i Madalena.

Obhlížíme terén, a nakonec nás kroky zavedou k nádherné idylické laguně s leknínem uprostřed. Jen zatajíme dech. Nikdo kolem, jen laguna, modré nebe, tropická vegetace a tajemné zvuky přírody.

Afrika něžná a půvabná.

Ale zpátky do vozu. Předtím ještě zkoušíme společnou fotografii od strážce tábořiště. Ani na několikátý pokus se mu to ale nedaří – s Manuelovým mobilem a jeho dotykovým displejem se prostě ne a ne skamarádit. Když se nějaké fotky nakonec povedou, vidíme, jak jsme z toho všichni vysmátí. Je to nejspíš dílem z veselé situace, a dílem z uvolnění nervů po té jízdě.

Stejně tajemně, jako se objevil, strážce tábořiště náhle zmizí. Nebyl to jen duch džungle v lidské podobě? Ta zkušenost s fotografováním by tomu napovídala. Po chvíli se ale přesvědčíme, že je to přece jen člověk. Uvidíme ho u jeho domečku, starostlivě obehnaného plotem, dráty a dalšími nástrahami proti zvěři, hadům a jiným škůdcům. Uprostřed džungle ať si tu táboří dobrodružství chtivé turisté. Mosambičan ví o divočině své.

My pokračujeme křivolakými a rozhoupanými cestami napříč džunglí, občas přerušovanou mokřinami. Tady se nám nečekaně ukáže rodinka hrochů. Oproti běžným představám tedy ne na mělčině řeky, ale na louce. Drží si odstup, ale ne zas takový, aby nás tohle setkání neohromilo.

Sloni se nám neukázali, i když tu prý někde jsou (kdoví). Je otázka, nakolik to byla smůla nebo štěstí. Na rozdíl od svých indických příbuzných jsou prý totiž opravdu divocí a auto pro ně není zásadní překážkou.

Vypadá to, že Manuel s Madalenou jsou z cesty džunglí ještě ohromenější než my sami. Jak řečeno, pro nás je to prostě husté křoví. Pro ně je to divočina, do níž se jen tak běžně nedostanou. Manuelovi se tu noc o džungli dokonce i zdá, ačkoli se mu prý jinak sny nezdají. Vida, kam je zavedla naše návštěva.

Tady někde v rezervaci má Manuel, divte se, také svůj dobytek. Nikde jsme ho ovšem nepotkali a je to s ním celé jakési zamotané. Svého mosambického „bráchu“ k tomu o kus dále ještě vyzpovídám.

Na samém jihu Mosambiku

Po návštěvě přírodní rezervace pokračujeme ten den dál k jihoafrickým hranicím. Čeká nás tu letovisko Ponta do Ouro neboli Zlatá špička, nejjižnější místo Mosambiku s nádherným pobřežím Indického oceánu.

Na přespání tu máme pronajatý domek, a protože už se začíná šeřit, vyrážíme z něj hned na pobřeží. Tmavomodrá obloha, pod ní písek, skaliska, šumění nekonečných vln Indického oceánu. Romantika. Ve svahu je vidět domky na dřevěných kůlech, vyvýšené tak, aby to turisté, kteří si je pronajmou, měli od samého rána s nerušeným výhledem na tu nádheru. My se procházíme po tmavnoucím pobřeží, sledujeme kovový oceán a rozsvěcující se světýlka na pevnině.

Krása přírody, zase jiná a stejně úchvatná jako všechno to, co jsme kdy v mosambické přírodě zažili.

Kroky nás vedou do místní restaurace s pečenou rybou a otráveně vyhlížející obsluhou. Je to zvláštní. Jak jsou Mosambičané v soukromí nesmírně pohostinní, tak bývá restaurační personál (jak jsme ho aspoň poznali) většinou znavený a vypadá, že hosty tu spíš toleruje, nežli by je vítal. Není se pak co divit, že sami Mosambičané dávají před restauracemi přednost domácí stravě.

Druhý den nás uvítá sluníčkem, ale vše nasvědčuje tomu, že se blíží fronta dešťových mraků. V Maputu už prý fouká silný vítr, a to nevěstí nic dobrého. Ještě zkusíme dojet po cestách, které si v ničem nezadají s těmi v rezervaci, do nejvzdálenějšího bodu mořské zátoky. Leč majitelé pozemků na pobřeží nás zradí. I tyhle nepřívětivé cesty vedou buďto do soukromého rekreačního zařízení, anebo nikam. Raději to tedy otáčíme domů.

Cestou se ještě stavujeme v restauraci s nádherným výhledem na panorama hlavního města přes mořskou zátoku. Stačí jen sedět, vnímat atmosféru a poslouchat šumění vln v zátoce a veselé žvatlání dětí kolem zdejšího malého bazénku.

Ze zasnění nás vytrhne dotčený výraz nafintěné bílé paní (tedy doslova, ne toho strašidla), která se na rozdíl od tmavých hostů neusmívá, protože jsme si – jaká drzost – troufli zasednout místo s nejlepším výhledem. Uprostřed všech zážitků je nám její povýšená uraženost k smíchu. Hm, tahle osoba tu tedy naší bílé civilizaci dělá pěknou ostudu. Ale její problém.

Večer, už zase pod moskytiérovými „nebesy“ v Marracuene, usínáme s pocitem, že na tu kouzelnou Zlatou špičku budeme hodně dlouho vzpomínat.

Jak se v Mosambiku platí elektřina

Elektřinu v našem domečku v Ponta do Ouro jsme si museli předplatit, jinak bychom nesvítili a nevařili. Při té příležitosti se dovídáme, jak to v Mosambiku chodí s placením elektřiny, má-li ji člověk doma zavedenou.

Elektřinu do domácnosti si tu člověk zaplatí předem asi tak, jako si předplatí kartu do mobilního telefonu. Podobně si elektřinu předplácejí – s některými technickými výjimkami – i zákazníci z řad organizací.

Uživatel si tedy koupí určitý počet kilowatthodin, a když se limit blíží vyčerpání, začne elektroměr varovně pípat. Když si člověk opět nepřiplatí, cvak a hotovo. Nesvítíme, dokud nezaplatíš.

Důvodem zavedení tohoto předplatního modelu byl prý nárůst zadluženosti zákazníků vůči energetické společnosti, zákazníků nesmírně odolných vůči upomínkám a řídících se jednoduchým heslem „nemám – nezaplatím“. Pro elektroenergetickou společnost to kromě úniku tržeb znamenalo také práci a výdaje spojené s odpojováním a následným připojováním neplatičů, nemluvě o dopadech na její image. To vše u předplatního modelu jednoduše odpadá.

I tady se pochopitelně najdou vykukové, kteří se snaží obejít elektroměr a brát proud načerno. Pokud se na ně přijde, energetika s nimi udělá krátký proces: Odpojí, zruší odběr a připojí až po zaplacení tučné pokuty.

Do hor k vodopádům

Náš další nezapomenutelný výlet do mosambické přírody vedl do hor poblíž městečka Namaacha na hranicích Mosambiku se Svazijskem a Jihoafrickou republikou.

Ale moment ještě. Předtím se musíme stavit u příbuzných, kterým vezeme kachny. Tedy dvě živé kachny, uložené v igelitovém pytli pod plachtou na korbě našeho Forda. To, že jsou živé, se dovíme až poté, co jsou vytaženy z nákladního prostoru na světlo boží. Ještě, že to víme až teď, jinak bychom se o ně nejspíš celou cestu zbytečně strachovali. Kachny to totiž zjevně vydržely bez újmy na zdraví tělesném i duševním. Můžeme tedy pokračovat.

Cesta západním směrem od Maputa začíná zvolna stoupat. Z pobřežních rovin se najednou ocitáme v kopcích, tyčících se tu až do šesti set metrů nad mořem. Máme za to, že se jim říká Namaacha podle hraničního města, ale na mapách nic podobného nenajdeme, takže kdoví.

Je to najednou jiná Afrika. Tropické horko při pobřeží vystřídá svěží povětří vysočiny. Místo vyprahlé savany jsou kolem nás kopce s huňatým porostem. Skoro jako tam daleko u nás. I jinak je znát, že jsme vystoupali do jiných nadmořských výšek. Díky tomuto svébytnému klimatu, které v chladnějších dnech připomíná Evropu, se tu pěstují jablka a hrozny – věc v tropech nevídaná a v Mosambiku jedinečná.

Jen ta příroda je tu jaksi trochu divočejší a ano, obydlí ve městech a na venkově, která cestou míjíme, jsou zpravidla velmi „africká“. Výjimku tvoří některé domy zjevně evropského střihu. Dokud tu žili Portugalci, rádi se jezdili ochladit do vlídného klimatu městečka Namaacha a kopců kolem něj. Dnes už ale i tyhle domy vypadají dost omšele.

Ne tedy že by se i u nás nenašla řádně omšelá obydlí. Jen tady je to spíš pravidlo než výjimka. Lidé tu prý nemají na údržbu. Jenže nám tu něco nehraje – chodí tu všude nastrojení tak, že my sami bychom si to sotva dovolili. A neumíme si představit, že by nějaký ten pytel omítky byl v Mosambiku tak strašlivě drahý. Nejspíš je to tedy otázka životních priorit. A taky africké životní filosofie „takhle to stačí“, která na nás celou dobu vystrkuje růžky tu i onde. V tomhle jsou naši hostitelé spíše ti výjimeční.

A tady je farma, kde Manuel poprvé úspěšně nainstaloval ochranu před blesky v tropických bouřích. Z toho, že evidentně prosperuje, je zřejmé, že jeho ochrana funguje, jak má. Výborně.

Naše cesta náhle přeskočí kopec a spouští se strmě dolů. Chvíli to vypadá, že snad vůbec neprojedeme. Nakonec se zastavíme u malebného jezírka, do něhož v několika hustých proudech stéká z výšky horizontu přes skály vodopád zdejší říčky. Vystupujeme z auta a stojíme oněmělí tou krásou. Manuel nás ještě upozorňuje, že koupání v jezírku se nedoporučuje, protože ho obývají jedovatí vodní hadi. Takové úmysly ale rozhodně nemáme.

Ze stínu stromu se vynoří dva policisté. Copak, vjeli jsme snad někam, kam se nesmí?

Ale ne. Tihle usměvaví pánové tu hlídají zdejší přírodní atrakci, aby nelákala nekalé živly k nekalým činnostem. Naši hostitelé se s nimi velmi rychle spřátelí. Díky tomu nám strážci ještě ukážou, kudy projít po skále k dalšímu nádhernému výhledu na vodopády, Moc děkujeme za radu, je to opravdu krása. I vodní hadi nás nechávají na pokoji.

Na rozloučenou od nás strážci dostávají vařenou kukuřici k svačině a s chutí se do ní dají. A přiznejme si, přátelé, tohle se českému policistovi hned tak nepřihodí.

Strmou cestou se vykodrcáme zpět, ještě se projedeme kousek podél hranice se Svazijskem a zamáváme usměvavému pohraničníkovi. Pak už je čas se obrátit k domovu.

Také tahle „jiná Afrika“ nás velice okouzlila. A snad tím více, čím byla nečekanější.

Cestou zpátky se stavujeme u dalšího z Manuelových pozemků a prohodíme pár slov s hlídačem. Tenhle pán je rodině nesmírně užitečný mimo jiné tím, že se nebojí džungle s hady a jiným zákeřným živočišstvem. Takže pokud potřebují Manuel s Madalenou sazenice divokých rostlin na svoji rajskou zahradou v Marracuene, s důvěrou se na něj obrátí. Tomu se říká mít výhodné známosti po africku.

Hlídač žije ve skromném domku uprostřed přírody. Před domkem hoří oheň, kus dál je to, čemu se v Mosambiku říká retrete. Tedy čtyři stěny bez střechy, s jednoduchým žlábkem uprostřed podlahy. Také Afrika.

Ještě závěrečná poznámka k divočině: O hadech jsme tu hodně slyšeli, jsou tu podle všeho běžnou součástí života. Za celý náš pobyt jsme ovšem žádného nezahlédli, natož abychom se s ním setkali na blízko. Totéž platí o krokodýlech. Ne snad, že by nám takové setkání chybělo.

Jaké máš, brácho, zážitky z cest do přírodních rezervací?

Různé. Jeden byl ovšem obzvlášť výrazný. Tehdy jsem pracoval na severu Mosambiku, v Nampule. Rozhodl jsem se vzít rodinu do rezervace Kruger Park v Jižní Africe. Z Nampuly je to nějakých dva tisíce dvě stě kilometrů.

Do rezervace jsme nakonec dorazili ve tři odpoledne, zavírá se ve čtyři. Uprostřed parku je hotel, kde se dá přespat, ale to jsme nějak neřešili. Když jsme se dost vynadívali, vraceli jsme se zpět. To ovšem bylo už k desáté večer a veškerá divoká zvěř (a že jí tam bylo požehnaně) povážlivě ožívala.

Cestou jsme potkali lva a vzápětí také nosorožce. V obou případech jsem se je snažil oslnit světly a pak rychle ujet. Naštěstí se to povedlo. To jsem ovšem netušil, že to největší nebezpečí na nás teprve čeká.

Když jsme vyjížděli z rezervace, mířili na nás po zuby ozbrojení policisté se samopaly. Měli nás zřejmě za pytláky nebo jiné zločince, maskující se za pokojnou rodinu. Všechno z auta ven, rozebrali nám ho do poslední nitky.

Řekl jsem jim, že jsem nikde neviděl výrazný nápis ohledně toho, kdy nejpozději mám opustit park. Oni na to, že to mám napsané na vstupence a na lejstrech, co mi dali při vjezdu do parku. Odpověděl jsem jim, že tu jsem proto, abych se díval na zvířata, ne abych četl nějaké papíry.

No, propustili nás nakonec o půlnoci. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

A jakže je to s tvým dobytkem? Zmiňoval ses jednou, že ho máš někde u maputského národního parku.

To mi snad raději nepřipomínej. Má se to takhle:

V roce 1991, když jsem se vrátil z Česka, koupil jsem krávu. Ustájil jsem ji u svého strýčka Luíse v Xai-Xai. Ano, to byl ten, kterého jsem jel hned po návratu z Československa navštívit, a to dost nezvyklým způsobem.

Strýček už tam měl dva voly, které dostal přidělené od vládního zemědělského úřadu pro zemědělské práce. Strýc pak tenhle dobytek registroval na moje jméno.

Když strýček umřel, musel jsem dobytek přestěhovat do Maputa, kde má ohradu s dobytkem taky můj bratr. Jen samo to přestěhování by vydalo na dlouhý příběh. Teď si platím pastevce, aby se mi tam staral o dobytek a o tu ohradu, a mé stádo čítá kolem padesáti kusů.

To vypadá jako úspěšná farma.

Jenže těsně vedle mé ohrady s dobytkem pak vybudovala vláda rezervaci – tu, kde jsme se byli podívat na zebry a žirafy. Ty nejsou odtud, ty tam dovezli z Jižní Afriky. Pak se jednou stalo, že sloni ohradu pobořili a k mým kravám vnikly zebry. Jedna z nich se stala neformálním vůdcem mého stáda a odvedla ho hluboko do rezervace.

Tím, že se můj dobytek nachází v zákonem chráněné rezervaci, nejde tam ovšem jen tak přijít a pochytat ho nebo porazit, i když je můj. Už dlouho to řeším se správou té rezervace. K tomu dál platím pastevce, který prý ví, kde v rezervaci se můj dobytek nachází.

Naposledy mi nabídli účast na projektu v podstatě družstevního chovu, kde bych měl dobytek spolu s jinými chovateli a někdo by se nám o něj staral. Protože by bylo méně pastevců na více dobytka, vyšlo by to celé levněji. Říkají tomu Parky klidu. Bůh suď, jak to nakonec dopadne.

Tak tedy hodně štěstí, brácho.

Post scriptum: V době psaní tohoto článku je zřejmé, že o Manuelově dobytku pastevec neví a dobytek nenalezli ani strážci parku. Buď se tedy dobytek od zeber naučil dokonale skrývat v divočině, anebo byl uloven místními obyvateli. To by naši zemědělci koukali, co to je chovat dobytek.