Článek
Od přemyslovského hradiště přes oběť povrchových dolů až po chytré město
Historie Bíliny u stejnojmenné řeky sahá až ke konci 10. století, kdy tu bylo vybudováno přemyslovské správní hradiště. Následujících devět století psaly zdejší historii mimo jiné války a předávání města mezi šlechtickými rody jako potomka ve střídavé péči. Což ovšem nijak nebránilo tomu, aby se tu například začala pěstovat vinná réva. V 18. století byly také vyčištěny prameny zdejší léčivé Bílinské kyselky a s nimi se rozvinulo i místní lázeňství.
Ve druhé polovině 19. století se do dějin města vložil průmysl. Nově vybudovaná Ústecko-teplická dráha tu podpořila rozvoj uhelných dolů, ale také třeba skláren nebo porcelánky.
Průmysl a lázně tu vcelku pokojně koexistovaly až do poloviny šedesátých let 20. století. Pak budování socialismu s pravou bolševickou nekompromisností změnilo tvář města a jeho okolí k nepoznání.
Na místě původní trati z Bíliny do Duchcova byly otevřeny nové povrchové doly a trať bylo nutno přeložit. Podobný osud měla i hlavní silnice, která byla nově provedena samým centrem města. Také řeka Bílina byla disciplinovaně uzavřena do betonového koryta. Za oběť těmto úpravám padlo bezpočet historických domů. Místo nich vznikaly nové nájemní domy na předměstích, z nichž se postupně staly sociálně vyloučené oblasti.
Dnes tu hned vedle lehce omšelých lázniček s léčivou kyselkou duní nákladní vlaky.
Pár kroků od roztomilého historického centra najdeme čtyřproudovou silnici a nedaleko od něj „divoké“ lokality. Na místě dřívějšího autobusového nádraží dnes stojí nový hypermarket.
Přesto tu zůstalo aspoň něco z malebného a opečovávaného historického centra, které v tom prostředí působí tak trochu jako drahokam náhle se vynořivší uprostřed hlušiny. Rozhodně stojí za to, si ho projít. Jen se podívejte na titulní fotografii. Člověk tu vidí, že není vše ztraceno.
Bílina se hlásí ke konceptu smart city, který jí dává nový život uprostřed zeleně. Bezpečí občanů hlídá kamerový systém a napomáhá mu i moderní veřejné osvětlení. Cestující vozí nehlučné městské elektrobusy, které se – stejně jako elektromobily – napájejí v Ledvicích přímo „od pramene“. Tak ať jen jdou věci zase k lepšímu.
Bořeň: Vzhůru na vrchol! (A pak zase dolů)
Jestliže milovníky historie aspoň trochu potěší malebné náměstí s přilehlým okolím, turisty lačné nevšedních zážitků láká znělcový masiv Bořeň, jakoby volal: „Jen pojď, musíš, už jsi můj.“
Jeho vrchol se nachází ve výšce skoro 540 metrů. Od chaty pod Bořní je to nějakých 280 výškových metrů. Kdo se rozhodne (tak jako já s manželkou) zaparkovat na sídlišti na kraji města a vzít to odtamtud, má to ještě o pár desítek výškových metrů víc. Stojí to ale za to.
Z lesní cesty se brzy stane kamenitá pěšina, strmě stoupající vzhůru. Kdo má rád skalní výstupy skoro jako ve velehorách, přijde si tu na své. Pevná obuv a pevný dech doporučeny.
Cestou se můžeme zastavit a rozhlížet se do kraje, případně obdivovat krásu horských květů (nejspíš půjde o některou z mnoha zdejších chráněných rostlin).
Když už bude dech docházet, objeví se proti obzoru vrchol. Prý tu žije chráněný výr velký, ale potvrdit to nemůžeme, žádného jsme nepotkali. Zato výhled do kraje je zvláštní jako celý tenhle kraj sám. Na jedné straně malebné České středohoří, pak náhle střih a krajina zjizvená průmyslem, s elektrárnou Ledvice v popředí a povrchovými doly na obzoru. Opravdu zvláštní…
Také sestup bude spíše náročnější, i když gravitace tu tentokrát pracuje pro nás. Ale zvládnout to určitě jde. Jako odměnu si nakonec můžeme dát na bílinském náměstí kávu a zákusek v cukrárně s domácím prostředím a domácky vlídnou obsluhou. Něco z těch starých časů tu přece jen zůstalo. Zaplaťpánbůh.
