Smart City: Kde se vzalo, co to je, k čemu je to dobré a jak se to dělá

Pojem „smart city“ se v Evropě začal používat a rozvíjet především z iniciativy průmyslu. V roce 2011 vznikla průmyslová aktivita „Smart Cities and Communities“ zahrnující vazbu mezi dopravou a energetikou a směřující ke snižování jejich ekologické náročnosti. O rok později se k nim připojila informatika. Tyto tři oblasti od té doby tvoří základ technické („šedé“) infrastruktury chytrých měst. K nim přistupuje infrastruktura zelená, či zelenomodrá, tedy městská zeleň a vodní prvky.

Ovšem třeba český Smart region Vrchlabí jako pilotní projekt takzvaných chytrých energetických sítí v ČR byl spuštěn již v roce 2010. Koncept smart city tedy nevznikl jen tak z čistého stolu. Na začátku byl rozvoj různých moderních technologií, do nějž bylo potřeba vnést systém a vzájemné synergie tak, aby společně a účelně reagovaly na společenskou potřebu měst, obcí a regionů.

Oněch „smart city je, když“ se dá najít povícero. Já používám to vysvětlení, které jsem poprvé vymyslel (nebo spíš nalezl) pro svoji knížku „Smart city v praxi“ a následně je převzalo i Ministerstvo pro místní rozvoj do své aktualizované metodiky. Smart city je zde koncept strategického řízení měst, obcí či regionů, kde moderní technologie napomáhají dosahování sociálních, a následně ekonomických cílů.

Když to řeknu po lidsku: Kde se dobře žije a dobře podniká, tam se lidé hlásí k trvalému pobytu, platí místní daně a město vzkvétá. Pokud má to podnikání navíc velkou přidanou hodnotu, a tedy vyžaduje chytré lidi, roste i celková vzdělanost, což se ve výsledku odrazí v životní úrovni v onom městě nebo regionu. Tomu všemu mohou napomáhat moderní technologie. Ne tedy jako již zmíněné velké hračky pro velké kluky, ale jako odpověď na současné nebo budoucí očekávané problémy a výzvy.

A kdeže je ochrana životního prostředí a klimatu? Ty v tomto pojetí nejsou dány takříkajíc befelem shůry jako cíl sám pro sebe, ale jsou přirozenou podmínkou toho, aby se v městě nebo regionu dobře žilo a město nebo region vzkvétaly. Ne tedy, aby se občané obětovali pro blaho planety (jak ochranu přírody a klimatu nezřídka podávají rozmanitá „zelená“ hnutí), ale aby si to ve svém městě, ležícím na té planetě, udělali hezké sami pro sebe.

Takto vymezené chytré město má tedy svůj ekonomický motor, který funguje nezávisle na tom, jak tomu budeme říkat – chytré město, lepší město, co já vím, super město, zelené město… Tvořivosti se meze nekladou. Důležitý je obsah.

Kde se můžeme s chytrými městy setkat

Pochopitelně metodika je jedno a zelený strom života je druhé. V Česku i leckde po světě je vícero měst hlásících se k „chytrosti“, každé trochu jinak. Českým průkopníkem tohoto pojmu byl Písek. Dnes se k „smart“ pojetí hlásí řada jeho následovníků, včetně našeho hlavního města i našeho města ještě hlavnějšího – tím míním Brno, jak jinak.

V zahraničí se chytrým městům hodně daří ve Skandinávii. K smart city se ale hlásí také například Vídeň. Mimochodem, svoji strategii smart city vzala Vídeň pěkně zgruntu, takže kdybychom ji měli vzít za slovo, bude v roce 2050 Vídeň učiněným rájem na zemi, kde si všichni lidé budou bratry a sestrami. Škoda, že se toho už nejspíš nedožiju, abych to mohl zkontrolovat a napsat o tom článek na Médium.

Nicméně jeden z projektů chytré Vídně, moderní čtvrť Aspern Seestadt, má už teď co do sebe. I když by to tu a tam „ještě něco chtělo“.

K „smart“ pojetí se hlásí i některé malé obce. Někdy to může být prakticky nová zástavba využívající moderní technologie hlavně pro energetiku. Jindy to jsou opravdu vesnice s chytrým starostou, který rozumí moderním technologiím i potřebám venkovanů.

Vytváření chytrého města musí mít na začátku strategický dokument, který řekne, kde nás bota tlačí nebo v budoucnu může tlačit, co s tím chceme udělat a jak nám k tomu pomohou moderní technologie nebo promyšlené projekty zeleně. Dále, jak budeme měřit, jestli se nám to povedlo. K tomu poznámka: Je spousta učených materiálů o ukazatelích (nebo indikátorech, aby to znělo vědečtěji) pro smart city. Rádo se nad nimi zapomíná, že je bude muset někdo v tom městě také v praxi měřit a navzájem porovnávat.

Nato je potřeba říci, kdo bude zodpovědný za realizaci těch projektů, a kdy a co se pro to udělá. V neposlední řadě je nezbytné takovou strategii provázat s ostatními řídicími dokumenty města, aby se nestalo, že některý projekt bude řízený dvakrát a jiný vůbec. Nebo co horšího: Že podobné nebo navzájem se překrývající (případně si odporující) projekty budou na městě realizovat různí lidé nebo různé útvary a organizace.

Občas se při práci setkáváme s tvrzeními ve smyslu, že smart city je, když město podporuje start-upy (tedy začínající firmy) tím, že jim slouží jako živá laboratoř. A obráceně, kdo není ochoten být živou laboratoří pro start-upy, není smart a in. Tím se ale míchají do sebe tržní zralost produktu a tržní zavedenost konkrétní firmy. Zkusím to trochu rozplést.

Různé moderní technologie mohou být dodávány jako hotový produkt, který si město zaplatí za plnou cenu a má nárok očekávat odpovídající spolehlivost. Anebo je produkt ještě ve vývoji a jeho dodavatel si potřebuje některé jeho vlastnosti ozkoušet v reálné praxi. Město se pak může stát tou živou laboratoří s možností ovlivnit užitné vlastnosti onoho produktu. Nemělo by ale platit za nehotové řešení, a ovšem ani od něj očekávat obvyklou spolehlivost.

Jestli ten či onen produkt dodává firma zvučného jména nebo začínající start-up, není vcelku rozhodující. I zavedená firma má své vývojové projekty a start-up může přijít s tržně zralým řešením. Potřeba je vědět, co je co, a příslušně to komunikovat občanům a médiím. Když se to poplete, může z toho být pěkný zmatek, i s mezinárodním přesahem. Ukážu to na jednom příkladu z praxe, pojednávajícím o projektu elektrobusů v Německu.

O elektrobusech obecně jsem se tu zmiňoval již dříve v jednom ze svých článků o elektromobilitě.

Tohle byl ale jiný příběh.

„Koktavé“ berlínské elektrobusy jako příklad neporozumění projektu smart city

Titulek v berlínských novinách hlásal jednoho dne roku 2016 doslova, že berlínské elektrobusy koktají do budoucnosti. Berlín má ale rozsáhlou flotilu elektrobusů a přibývají další. Co se tehdy přihodilo?

V té době probíhal v Berlíně projekt čtyř indukčně dobíjených elektrobusů. Jednoduše řečeno: Pod vozovkou je zabudovaná nabíjecí cívka, a když nad ní zastaví autobus, vysune z podvozku několik centimetrů nad vozovku svoji cívku. Na ni se pak pomocí elektromagnetické indukce (tedy „vzduchem“) přenáší nabíjecí energie. Partnery projektu byli městský dopravce BVG, Technická univerzita Berlín a průmyslové společnosti zvučných jmen jako Solaris, Bombardier Transportation a Vossloh Kiepe (tedy žádné start-upy).

Projekt byl jasně deklarován jako výzkumný projekt s vyzkoušením v reálných podmínkách. Navzdory tomu vnímala berlínská média tyto elektrobusy jednoduše jako dopravní prostředek a pozastavovala se nad tím, že mají v průměru zhruba čtyřicetiprocentní disponibilitu – prostě chvíli jezdí a pak zase dlouho ne.

Jenže právě to k vývojovému projektu patří! Vždy po nějakém čase provozu byly indukčně dobíjené elektrobusy stahovány z linky na dny či týdny, kdy bylo zkoumáno jejich vybavení a vyhodnocován jejich provoz. Nakonec se došlo k závěru, že elektrobusy mají v Berlíně perspektivu, ovšem indukční dobíjení je příliš komplikované na údržbu, což nesvědčí elektrifikaci ve velkém rozsahu. Park berlínských autobusů se tak elektrifikoval dál, ale jinak.

Dnes už těžko hodnotit, zda to byla špatná komunikace onoho projektu ze strany dopravce nebo jiné důvody. Možná jeho tisková mluvčí poskytla médiím pouze suchá data o dnech provozu a mimo provoz u elektrobusů, aniž by k tomu dodala potřebné vysvětlení. Možné je i to, že za vším byla obyčejná mediální touha po senzaci ber kde ber. Jak tomu u všeobecných médií nezřídka bývá, zdůrazněny pak byly ty informace, které se takříkajíc hodily do příběhu.

Tyto zprávy se nakonec dostaly až ke starostovi nejmenovaného českého města, který tak z elektrobusů obecně udělal cosi krajně nespolehlivého. Vůbec mu přitom nevadilo, že tou dobou už několik let velmi spolehlivě fungovaly čtyři ostravské elektrobusy a o další byl mezi městy zájem.

Jakže se to říká? Komu není shůry dáno…

Koncept smart city se stále rozvíjí v zahraničí i v naší české kotlině. Pochopitelně se i nadále setkáváme s lidmi a organizacemi, pro něž jsou smart city především ony velké hračky pro velké kluky, případně způsob, jak patřičně vyzdvihnout svoji vlastní důležitost. Tady pak nezbývá než doporučit městům a jejich občanům: Rozum do hrsti.

Což ostatně platí nejen o smart city.

Slavík, J. a kol. Aby chytré město nebylo hloupé. Praha: MMR pro obce 2023 ISBN: 978-80-7538-509-3. Volně ke stažení na https://www.obcepro.cz/data/MMR-spatna-praxe-PRESS-elektronicka-dvojstranky.pdf

Slavík, J. Smart city v praxi. Praha: Profi Press 2017 ISBN 978-80-86726-80-9.

www.smartcityvpraxi.cz

Archiv autora