Článek
Smart city
O konceptu smart city jsem se na Médiu zmiňoval už dříve.
Jeho princip je vlastně prostý: Kde se dobře žije a dobře podniká, tam se lidé hlásí k trvalému pobytu, platí místní daně a město vzkvétá. Pokud má to podnikání navíc velkou přidanou hodnotu, a tedy vyžaduje chytré lidi, roste i celková vzdělanost, což se ve výsledku odrazí v životní úrovni v onom městě nebo regionu. Tomu všemu mohou napomáhat moderní technologie. Ne tedy jako velké hračky pro velké kluky, ale jako odpověď na současné nebo budoucí očekávané problémy a výzvy.
Ony moderní technologie mohou být vyvinuté speciálně pro potřebu měst, anebo se v městech mohou uplatnit, případně adaptovat, technický řešení už dříve odzkoušená v průmyslu. Má to ale úskalí.
Dva krátké příběhy z praxe
Příběh první
Nejmenovaná nadnárodní společnost již léta úspěšně dodává do továren a skladů dopravní systémy s indukčním dobíjením (k němu blíže v samostatném článku).
Její česká pobočka zkusila tento systém nabídnout i pro elektrické dopravní prostředky ve veřejné dopravě. Po neúspěšných pokusech zaujmout příslušné instituce se vrátila zpět do průmyslu. Její manažer nám tehdy „mimo soutěž“ sdělil, že český trh veřejných zakázek je oproti průmyslovým trhům příliš složitý a příliš závislý na zavedených stereotypech, osobních vztazích, sympatiích a antipatiích.
Příběh druhý
Úspěšný manažer ze soukromého sektoru byl jmenován generálním ředitelem dceřiné společnosti nejmenovaného veřejného dopravce. Jeho úmysl řídit tuto firmu jako skutečný podnik na konkurenčním trhu se však setkal s nevolí. Následně přešel do soukromé společnosti zabývající se senzorovými technologiemi a řídicími systémy, s úspěšnou minulostí na průmyslových trzích. Po snaze nabídnout tyto ozkoušené systémy také jako účinné řešení pro rozvíjející se elektromobilitu a její infrastrukturu ve městech se firma ale stáhla zpět na průmyslové trhy. Přispěla k tomu svým dílem i osobní zkušenost onoho manažera.
Průmysl a veřejné služby
Zákazník ze soukromého sektoru má zpravidla jeden jasný konečný cíl: co nejlepší výnosnost majetku, s nímž hospodaří, tak aby uspokojil ty, kdo do podniku investovali. K tomu směřuje i jeho počínání včetně nákupu takové techniky, která k tomu dopomůže.
Ve veřejném sektoru zpravidla bývá zákazníků více: Ten, kdo službu užívá, nebo kdo o užívání rozhoduje. Ten, kdo službu platí. Ten, kdo službu povoluje. Často (nebo dokonce zpravidla) to bývají různí lidé v různých institucích s různými zájmy, profesními i osobními.
Oproti jednoduchosti průmyslových trhů se tak dodavatel techniky pro takovýto trh dostává do džungle vztahů a pravidel. Situaci komplikují předpisy pro zadávání veřejných zakázek a jsou-li do takové investice zapojeny i investiční dotace, je to v jistém směru zmatek na druhou.
Veřejné zakázky
Problémem veřejných zakázek často bývá, že si zadavatelé pro jednoduchost a ochranu před případnými právními průtahy stanoví jako jediné nebo rozhodující kritérium cenu. Kvalita řešení, respektive vztah mezi užitkem a cenou, tak fakticky vypadává ze hry.
Sama účast ve veřejné soutěži přitom bývá pro dodavatele dosti administrativně náročná a výsledek ne vždy odpovídá vynaloženému úsilí. O roli osobních vztahů a náchylnosti ke korupci na českém trhu veřejných zakázek se mezi dodavateli hovoří celkem bez obalu.
Investiční dotace
Jak již naznačeno, celou situaci komplikují investiční dotace, ať už pocházejí z evropských nebo z domácích zdrojů. Upřímně se přiznám, že nejsem jejich velkým příznivcem. Vedou totiž ke stavu, jemuž pracovně říkám „dotační socialismus“.
Ano, dotace umožňují získat pro veřejnou službu produkt – třeba právě nějakou tu moderní techniku – který by jinak byl nedosažitelný. Velmi často to má ale za následek, že se pořizuje to, nač jsou právě vypsány dotace, a ne nutně to, co je účelné a potřebné. Podmínkám dotací se pak přizpůsobují i požadavky na produkt, který je na trhu poptáván. Případně se s nákupem čeká, až „na to budou dotace“, a dodavatelský trh se tak udržuje v nejistotě.
Aby ten svět byl ještě pestřejší, setkáváme se v praxi s tím, že jeden resort rozděluje dotační prostředky, ale nerozumí tomu, co je dotováno, zatímco jiný resort tomu rozumí, ale ty prostředky nerozděluje. Neptejte se mne, prosím, proč tomu tak je. Ale ze své zkušenosti mohu potvrdit, že to k ničemu dobrému nevede.
Každopádně výsledkem „dotačního socialismu“ je pro dodavatele další nárůst administrativy a celkové nejistoty.
Shrnuto
Má-li výsledkem zakázky být spokojenost na obou stranách, daná odpovídajícím užitkem za odpovídající cenu, musí k sobě dodavatel a zákazník přistupovat jako partneři. Ne tedy jako panstvo a poddaný.
Ve veřejných zakázkách tohle ale ne vždy funguje. Není pak divu, jestliže se dodavatel stáhne z trhu veřejných služeb zpět na mnohdy drsnější a dravější, ale jasnější a průhlednější průmyslový trh. Veřejný zákazník tak může přijít o zajímavé technické řešení svých problémů.
Vidím z toho jedinou cestu ven: Aby se úředníci naučili myslet jako podnikatelé a s tímto vědomím vycházeli vstříc svým dodavatelům, aniž by tím museli slevit ze svých požadavků na užitek toho, co nakupují. Jistěže to bude chtít i dávku odvahy vystoupit z pohodlných stereotypů. Ale za ten výsledek to stojí.
Poznámky
Povídat o zajímavých příležitostech a úskalích smart city budu také příští úterý na naší konferenci Smart city v praxi na brněnském veletrhu chytrých měst Urbis. Přijďte si poslechnout, koho to zajímá.
Článek vychází ze zkušeností a vzpomínek z mé téměř třicetileté praxe v manažerském poradenství. Uváděné příběhy se vztahují ke konkrétním lidem, s nimž jsem se přitom setkal a které zde z pochopitelných důvodů anonymizuji. O indukčním dobíjení se lze více dočíst zde Indukční dobíjení elektrických vozidel pro průmysl i elektromobilitu: IPT Technology a Bombardier spojily síly
