„Denní světlo šetřící čas“: Chvála střídání zimního a letního času

Jak jsem se už ve svých článcích zmiňoval, strávili jsme s mojí ženou Pavlou předloňské Vánoce a celý další měsíc na jihu afrického Mosambiku.

Bylo to kolem letního slunovratu, kdy tam slunce vychází před pátou ráno a zapadá kolem tři čtvrtě na sedm. Spíš než samotný přelet ze zimy do tepla nám přišlo zvláštní, jak i v létě je časně večer tma. Na to u nás prostě nejsme zvyklí. Zato ani v zimě to tam není o tolik jiné. Východ slunce se „opozdí“ a západ se „přiblíží“ asi o necelou hodinu a tři čtvrtě.

Není se potom co divit potížím našeho kamaráda, když přijel na studia do Prahy – v létě nemohl ráno pořádně spát, v zimě vstávat.

O mnoho let předtím mne spolu s partou kamarádů zavezl vlak až do Narviku. V tomhle norském městě za polárním kruhem od začátku prosince do začátku ledna slunce nevychází vůbec, a když už se zase ukáže, je to jen na chvíli. Zato zkraje léta vůbec nezapadá.

Když jsem si krátil cestu povídáním s jednou norskou slečnou, dověděl jsem se hodně zajímavého. Třeba to, že její rodiče žijí celý život v Narviku a na polární noc si nikdy pořádně nezvykli. Také že je vůbec problém v těch končinách udržet obyvatele.

My máme vlastně štěstí, že se nacházíme kdesi uprostřed.

To trochu kostrbaté označení „denní světlo šetřící čas“ v nadpisu tohoto článku jsem si nevymyslel. Je to doslovný překlad anglického „daylight saving time“, kterýmžto výrazem se v Kanadě a USA označuje náš letní čas. Ano, o denní světlo tu běží a o slunce, které skrze denní světlo a „spánkový hormon“ melatonin řídí naše biorytmy. Smyslem a užitkem letního času je umístit náš pracovní a společenský den co nejlépe do denního světla.

Podívejme se nyní, jak to vypadá s východem a západem slunce v našich končinách. Záměrně se přitom vyjadřuji jednoduše, protože měřeno na minuty je to v každém místě republiky trochu jinak (kupříkladu borci z Brna jsou před Prahou vždy o nějaké minuty napřed, pochopitelně) a taky třeba podzimní rovnodennost přesně nekopíruje tu jarní.

Tak tedy před Vánoci kolem zimního slunovratu, kdy je den nejkratší, vychází slunce kolem osmé ranní a zapadá kolem čtvrté odpolední. O rovnodennosti vychází kolem šesté ranní a zapadá navečer zhruba ve čtvrt na sedm.

Sledujme nyní dál náš sluneční středoevropský čas, bez letního času. O letním slunovratu, kdy je den nejdelší, vychází podle něj slunce před čtvrtou ranní a zapadá asi ve čtvrt na devět večer.

Teď si zkusme ukázat, jak nám do takového slunečního času zapadá dejme tomu pracovní den zaměstnance služeb, jichž je v rozvinuté zemi, a tedy i v Česku, nejvíce. Typově si můžeme představit, že takový den trvá cirka 10,5 hodiny – 8,5 hodin v práci, hodina na cestu do práce a hodina na cestu z práce. Dejme tomu.

Když jsem začínal chodit do práce, pracovalo se ve službách běžně od sedmi ráno. Můj pracovní den tedy trval cca od 6 do 16:30. A jak se měl ke slunečnímu dni:

Před Vánoci začínal 2 hodiny před východem slunce, končil půl hodiny po západu slunce. Chodili jsme tedy za tmy do práce a za šera z práce.

O rovnodennosti začínal za východu slunce a končil hodinu a tři čtvrtě před západem slunce. Chodili jsme pak za šera do práce a za světla z práce.

O letním slunovratu začínal pracovní den podle slunečního času více než 2 hodiny po východu slunce a končil 3 a tři čtvrtě hodiny před západem slunce. Letní čas jej posunul o hodinu dříve, tedy stále začínal více než hodinu po východu slunce a čas se sluncem po práci se prodlužil na 4 a tři čtvrtě hodiny.

Postupně se začátek pracovní doby ve sféře služeb posunul o dvě hodiny, běžně na devátou ranní, tak jak je tomu v rozvinutých zemích zvykem. Náš typový pracovní den tedy trvá od 8 do 18:30.

Před Vánoci začíná za východu slunce a končí 2 a půl hodiny po západu slunce. Chodí se tedy za šera do práce a za tmy z práce.

O rovnodennosti pracovní den začíná 2 hodiny po východu slunce a končí čtvrt hodiny po západu slunce. Tedy za světla do práce, za šera z práce.

O letním slunovratu začíná pracovní den podle slunečního času více než 4 hodiny po východu slunce, končí hodinu a tři čtvrtě před západem slunce. Letní čas jej posune o hodinu dříve, tedy pracovní den začíná stále více než 3 hodiny po východu slunce a čas se sluncem po práci se prodlužuje na 2 a tři čtvrtě hodiny.

Protože na přirozené probouzení má vliv právě denní světlo, přesune kolem letního slunovratu vlastně letní čas „nadbytečnou“ sluneční hodinu před začátkem práce do volného času po práci. To přece není špatné.

Kdybychom ale totéž udělali kolem zimního slunovratu, tedy zavedli letní čas celoročně (slunce by pak vycházelo až kolem deváté a zapadalo kolem páté odpoledne), začínali bychom ve službách pracovní den hodinu před východem slunce a končili hodinu a půl po západu slunce. Místo za šera do práce a za tmy z práce bychom chodili za tmy do práce i z práce.

U rovnodennosti nám letní čas o trochu lépe posune pracovní den do doby slunečního světla. Proto dává smysl, že se nástup zimního času protáhne přes podzimní rovnodennost až do října.

Řada pojednání, komentářů a názorů hovoří o bezmála zhoubném vlivu hodinového posunu „společenského“ času dvakrát v roce na náš organismus. Nemohu mluvit za jiné, ale sám mám dost odlišnou zkušenost.

Bývaly časy, kdy jsem poměrně často létal za prací do Velké Británie. Ta má oproti nám o hodinu posunutý čas. Největší starostí vždycky bylo, přenastavit si v letadle správně hodinky, abych byl všude včas. Můj biorytmus se srovnal tak nějak automaticky, prostě jsem přešel z jednoho času na druhý.

Podobně tomu bývá u nás doma a v práci při přechodu mezi zimním a letním časem. Nehledě na to, že pracovní rytmus lidí na volné noze není zdaleka tak nalinkovaný, jako řekněme úřední hodiny. Pracuje se u nás tehdy a tak dlouho, jak to zrovna práce vyžaduje. Tomu odpovídá i hodina vstávání a ukládání se k spánku. Dokonalá pravidelnost není možná a hodina sem nebo tam nehraje roli.

Každý jsme jiný a každý to máme nějak jinak, o tom není sporu. Já a Pavla máme rádi světlo. Po návratu z afrického léta do české zimy na nás nepůsobil nejhůř chlad, ale všudypřítomné šero a tma. Vždycky se těšíme na letní čas a na naše s ním spojená večerní posezení při západu slunce. Zimní šera pokaždé spíše přečkáváme, ale letní čas v zimě by je jen zhoršil.

Když jsem si při psaní tohoto článku hrál s rozmanitými údaji o slunci a pracovní době, až jsem se sám podivil, jak zapadají do těchto našich čistě subjektivních pocitů. Jsme proto rádi za střídání zimního a letního času. V rámci toho, jak si s námi pohrává naše matička modrá kulatá, to považujeme za nejlepší řešení z možného. A doufáme, že úřednictvo z Bruselu bude mít i nadále na starosti důležitější věci, než se snažit řešit neřešitelné.