Článek
Případová studie o „dětské“ byrokracii
Zde je tedy ona případová studie, napsaná na základě skutečného příběhu. Jejím cílem bylo ukázat, kam až může dojít byrokratická kultura veřejných institucí ve spojení se stereotypy a předsudky.
Odbor sociální péče v jistém malém městě se zabýval případem rozvedených rodičů, při jejichž sporech došlo až k nařčení otce z ohrožování mravní výchovy dítěte. V rámci šetření byla dospívající dcera poslána k soudnímu psychologovi. Necitlivě vedený pohovor ji rozrušil natolik, že se po návratu domů rozhodla vzít si léky na uklidnění. Nebylo to obvyklé, ale protože dodržela předepsané dávkování, léky jí nijak neublížily. Když tím druhý den omlouvala svoji ospalost ve škole, zafungoval zakořeněný byrokratický stereotyp: „dítě plus prášky rovná se sebevražedný pokus“. Tento stereotyp spustil řetěz událostí:
Dívka skončila v nemocnici na interním a posléze na psychiatrickém oddělení, kde s ní bylo nakládáno jako se sebevražedkyní, ačkoliv jí podobné úmysly byly naprosto cizí a léky se nepředávkovala. Sociální pracovnice okamžitě informovala zmíněného psychologa. Ten vzal údajný sebevražedný pokus jako fakt a aby odvrátil pozornost od svého necitlivého jednání, označil za jednoznačného viníka otce, o němž prakticky nic nevěděl. Pro policii a justici to byl signál k zahájení otcova trestního stíhání a civilní soud vzápětí otci zakázal styk s dcerou.
Sdělení dcery, z něhož bylo zřejmé, že vše se odehrálo jinak, uprostřed těch událostí zcela zaniklo. Příběh o sebevražedném pokusu začal žít svým vlastním životem. Úřední spisy z něj stvořily novou, virtuální realitu, které autorita příslušných razítek dala větší důležitost než tomu, co se doopravdy přihodilo. Dcera, kterou úřady takto „chránily“, tak k nepříjemnostem rozvodu rodičů a rozhovoru s necitlivým psychologem získala další ošklivé zážitky a traumata. Kromě toho se kolem ní začaly šířit podivné klepy svědčící o tom, že na malém městě nejspíš měla i povinná mlčenlivost zúčastněných své trhliny.
Po nějaké době vyšlo oficiálně najevo, že se otec ničeho špatného nedopustil. Dcera tak přestala být předmětem úředního zájmu a z pohledu byrokracie byla celá věc uzavřena.
Za tyto události nebyl nikdo nikdy volán k odpovědnosti. Vše se dělo v rámci pravidel, jejichž porušení nebylo prokázáno a jejich dodržování bylo v úřední kultuře důležitější než výsledek. Je přitom zřejmé, že takováto organizační kultura nakonec poškodila dítě, které měl úřad chránit. O problémech způsobených otci raději nemluvit.
Protože však nikdo neporušil předpisy, nebylo komu a zač se omlouvat. Náprava škod, které byrokracie zjevně napáchala, byla s důvěrou předána k vyřízení času a přírodě.
Následovalo skutečné křivé obvinění ze zločinu
Zde skončila moje případová studie pro řídící pracovníky ve veřejných službách. Ne však příběh sám.
Nevlastní starší sestra oné dívky, s níž tou dobou – jak se říká – mlátila puberta, se tímto příběhem inspirovala a vyrazila na sociální odbor s křivým obviněním onoho otce, zde tedy otčíma, z pohlavního zneužití. Tento akt přitom vylíčila velice barvitě a sugestivně a situovala jej do minulosti, kdy už šlo stěží dohledat jakékoli důkazy, ale čin ještě nebyl promlčený. Těžko po letech říci, zda to byla pomsta otčímovi nebo zda chtěla pouze svoji sestru takříkajíc trumfnout v tom, kdo měl barvitější zážitek a kdo je tedy více hoden být středem pozornosti.
Každopádně i zde zafungovaly úřední stereotypy, kdy muž dvakrát nařčený ze sexuálně laděné nepřístojnosti už je jasným zločincem. Nepříliš bystrá, zato velmi ambiciózní policejní vyšetřovatelka se nijak zvlášť neobtěžovala vyšetřováním a s vidinou úspěšného případu hnala věc co nejrychleji k soudu. Ani ostatní orgány a lidé, kteří byly do té záležitosti tak či onak zapojeni, si příliš nelámali hlavu s presumpcí neviny. A to navzdory všem dokumentům, které vyznívaly ve prospěch otce velmi příznivě.
Zásadní zvrat přišel až s posudkem odborného dětského lékaře, který si na základě stížnosti vyžádala policejní inspekce. Ten zněl jasně: Popsaný čin se z pohledu dětské anatomie a fyziologie prostě stát nemohl.
Nezbylo tedy než otcovo trestní stíhání po dvou letech zastavit. Ani zde nebylo místo na omluvu. Vše přece proběhlo podle předpisů a pravidel.
Tato starší sestra pak byla obžalována z křivého obvinění. Žaloba byla následně stažena, neb se sice nadevše prokázalo, že lhala, ne však, že otce chtěla skutečně dostat do vězení.
Boží mlýny
Dívka z prvního příběhu se s otcem nakonec usmířila. Stala se z ní dospělá žena, která k sobě nemohla najít partnera. Kdykoli se o to totiž pokusila, byla stižena panickými stavy, které jí bránily v rozvíjení vztahu pokračovat. Nakonec udělala odvážný a osvobozující krok: Otci se přiznala, že tehdy před lety pod tlakem okolností o něm záměrně lhala. Milující táta a férový chlap jí důkladně vyhuboval za křivárnu a odpustil. Dnes je z něj vášnivý dědeček.
I z dívky z druhého příběhu se stala dospělá žena. Vdala se, usadila se do bohatství a povila krásného synka. Nic z toho jí ale nezabránilo skončit nakonec jako alkoholička, přenechávající dítě raději péči svého partnera a příbuzenstva. Za křivé obvinění otčíma se každopádně nikdy neomluvila.
A otec? Věci se tedy nakonec vyřešily, byl formálně očištěn od křivého obvinění a odprošen dcerou za pomluvy. Jeho uvíznutí v byrokratické pasti, jakémsi „kafkovském románu na vlastní kůži“, ovšem po letech nečekaně vyvolalo duševní poruchu s poměrně dramatickými projevy, zvláště pro jeho nejbližší okolí. Podle odborníků jí prý za daných okolností nešlo zabránit. Naštěstí ji jde pomocí moderní medicíny alespoň „odhánět“.
Kdykoli myslím na tento příběh, ptám se sám sebe: Jak je to tedy s těmi božími mlýny? Opravdu fungují, jak mají, nebo občas drhnou? A není to náhodou tak, že pravda a láska v životě nakonec zvítězí, ale občas mají přitom zpoždění a škody nepočítají?
Odpověď neznám.
Zdroj
Slavík, J. Marketing a strategické řízení ve veřejných službách. Praha: Grada Publishing 2014 ISBN 978-80-247-4819-1
