Článek
Jak se stát autorem-neautorem
Na té knížce (tedy pardon, publikaci – knížka je pro úředníky příliš hovorový výraz) pracujeme s mojí kolegyní a manželkou Pavlou už více než rok. Měl bych za ni zodpovídat jako hlavní autor a zároveň jako vydavatel. Ona publikace vypráví o různých technických i netechnických zajímavostech toho města. Bylo věru o čem psát a patří k mé práci podávat takové věci „po lidsku“, takže se mi o nich moc pěkně psalo. Ovšem jen do té chvíle, než hotový rukopis převzaly různé odbory a oddělení toho magistrátu a začaly do něj vnášet svoji úřednickou kulturu včetně vyjadřovacích prostředků.
Z odpovědného autora populárně naučné knížky jsem se rázem stal čímsi jako předkladatelem úředního spisu nebo dodavatelem informační brožury. Diskutovat nebylo o čem – s úředníky se nediskutuje, nýbrž se „vypořádávají jejich připomínky“ (náramný to výraz).
Abych v té situaci uchránil své duševní zdraví, napadlo mne – s více než roční zkušeností se způsobem uvažování oněch úředníků – zkusit takovým připomínkám podrobit klasiku nejklasičtější: úryvek z Babičky od Boženy Němcové. Nu, a abyste si užili se mnou, pojďme se teď podívat hned na sám začátek té laskavé knihy – nejprve v původním znění a pak s fiktivními (ale ne zas tak moc) připomínkami od úředníků toho města.
Úryvek v původním znění
Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila.
Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.
Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí na vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda, touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním přátel provázena odejela k novému domovu.
Tentýž úryvek s úředními připomínkami
Babička měla syna a dvě dcery (Komentář: Nebylo by lépe uvést: „dvě dcery a syna“?). Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel (Komentář: Nahradit za: „u přátel a přítelkyň)“, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo (Komentář: Text je nejasný – na jaké místo? Nutno upřesnit). Syn řemeslník též byl již samostatným (Komentář: V jakém smyslu samostatným? Nutno upřesnit) a přiženil se do městského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila. (Komentář: Doporučujeme blíže specifikovat postavení staré Bětky)
Nežila osamotnělá (Komentář: Nahradit za „osamělá“) ve své chaloupce; všickni (Komentář: Nahradit za „všichni“) obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami (Komentář: Nahradit za „jejími sestrami a bratry“), ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.
Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil (Komentář: Nebylo by lépe uvést vzdálenost v kilometrech a blíže specifikovat?) vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje (Komentář: Slovo „zdržuje“ působí pejorativně, je třeba ho nahradit jiným). Ke konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila (Komentář: Nahradit za „aby k nim babička odjela natrvalo a u dcery a vnoučat strávila zbytek svého života“), kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda (Komentář: Nebylo by vhodné toto úsloví blíže vysvětlit, například v poznámce pod čarou?), touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím, jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru (Komentář: Opravit na „neumřu“) mezi vámi.“ Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav (Komentář: Postava kočího Václava se zde objevuje, aniž by byla blíže specifikována. Doplnit.) babiččinu malovanou truhlu, kolovrat (Komentář: Neměl by se pojem „kolovrat“ blíže vysvětlit, třeba v poznámce pod čarou?), bez něhož být nemohla, košík, v němž byla čtyry (Komentář: Opravit na „čtyři“) chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe (Komentář: Obrat „naložit babičku“ v kontextu s drůbeží a dalšími věcmi vyznívá pejorativně. Celý text je třeba přeformulovat.). Požehnáním přátel provázena odejela k novému domovu.
Závěrem
Úředníci jsou věru svérázní lidé se svéráznou kulturou, jako ostatně každá profese. Problém nastane, pokud se s důkladností sobě vlastní chopí literatury.
I když… jistý poštovní úředník jménem Vladimír Vašek se navěky zapsal do české literatury jako básník Petr Bezruč. A pak se v tom vyznejte.
Poznámka
Tento článek používá citát z online knihy: Božena Němcová: Babička. Městská knihovna v Praze, 2012
