Článek
K jiným mě přímo či oklikou přivedly čtenářské ohlasy (díky!). I tentokrát je to povídání jen a pouze pro pobavení, bez ambicí na hlubokomyslné závěry. I toho je nám ale občas potřeba, což.
Spinkej a povídej, já pádím na tryskáč
Tak spinkej, ať ve tvých snech růže kvetou, voní mech, princeznu si Honza bude brát… Tak zpívej a povídej, nejhezčí mi úsměv dej, řekni mi, že navždy máš mě rád…
To první je něžná verze od Spirituál kvintetu. Ta druhá je od Zdeny Lorencové a o něco víc se blíží původní předloze od amerického klasika Johna Denvera. Ten se v něm loučí se svou milou a uhání na tryskáč, který ho odnese někam do daleka zpívat a přitom na ni pořád myslet, než se vrátí zpátky. Zajímavý náboj ta píseň dostala v podání tria Peter, Paul and Mary. Místo tradičního stereotypu „chlap na cestách – opuštěná holka“ je tu najednou ten, kdo opouští a slibuje, samostatná, a přitom stále něžná žena. Ta emancipace má přece jen občas co do sebe.
Opravdu báječnej mužskej svět?
Ten báječnej mužskej svět, ten báječnej mužskej svět, nepochopí nikdy ženský ten báječnej mužskej svět…. Od kolébky do důchodu máme tendenci si hrát, máme hračky bez návodu a chceme je prozkoumat…
Veselý bezstarostný český text v podání Miroslava Donutila tak trochu zmrzne na rtech, když se dostaneme k originálu. By the rising of the moon, neboli Až vyjde měsíc, je balada o potlačené irské rebelii proti Angličanům z konce osmnáctého století. Je o lidech, kteří bojovali z hladu, a nedopadlo to dobře, i když se v písni bojovně povzbuzují a bodáky se jen blyští. Tuhle písničku radši zpívám přátelům jen anglicky, přestože si irské lidovky a zlidovělé jinak rád překládám. Doslovný nebo originálu blízký překlad by tu ale posluchačům mého věku mohl až příliš připomínat válečně budovatelské zpěvy našeho mládí. A to by si ta písnička nezasloužila.
Tak zas raději něco z veselejšího soudku.
Vilém byl ve skutečnosti popelář
Můj Vilém peče housky a málo mě má rád a očička má ouzký a věčně chtěl by spát…
Vzpomínáte na temperamentní projev Nadi Urbánkové v téhle písničce o tom, že nejen prací živ je člověk? Nu, tak tedy anglický originál z přelomu padesátých a šedesátých let je úplně o něčem jiném, je ale neméně živý. Leccos napoví už jeho název, česky: Můj tatík je popelář. Píseň (po legračně unylém úvodu o „neopěvovaném hrdinovi“) popisuje neuvěřitelné a správně vygradované historky z jeho práce. Například když na něj dáma s plnou popelnicí dotčeně volá: „Snad nejdu pozdě?“, odpoví jí popelář: „Kdepak, jen si naskočte na vůz!“ Nebo rozpustilý dialog mezi slokami: „V mojí popelnici je policejní pes!“ „Jak víte, že je policejní?“ „Má u sebe policajta.“ Vždy s úsměvem!
Když český textař zachraňuje pověst německé romantiky
Já dívce prstýnek z lásky dal na štíhle bílou dlaň a říkal: Lásko má, tenhle kroužek na věky chraň…
Tenhle něžný, romantický, ale ne přeslazený text dal Ivo Fischer německému originálu, aby jej následně Waldemar Matuška prezentoval na svém známém „mezinárodním“ elpíčku jako německou lidovku. Nu, přísně vzato to lidovka není, autorem byl německý básník Joseph von Eichendorff, který ji napsal na začátku devatenáctého století. Jeho romantika je ovšem, hm, přímo těžkotonážní. Ona mu slíbila věrnost, dala mu přitom prstýnek, ale svoji věrnost porušila a prstýnek se rozpadl vedví. On by se teď chtěl o svoji zkušenost podělit jako potulný zpěvák nebo bojovat jako jezdec v krvavé bitvě, anebo prostě umřít a mít klid. Ale popravdě, on vlastně neví, co chce. To už se tak mladým romantikům někdy přihází v každé době, ale většinou to nakonec tak zle nedopadne. Zaplaťpánbůh. I za Ivo Fischera.
Víno a tučná šunka, žádná markytánka
Víno na kuráž a pomilovat markytánku, zítra do Burgund batalion zamíří. Víno na kuráž a k ránu dvě hodinky spánku… Rozprášen je batalion, poslední vojáci se k zemi hroutí…
Tento původní francouzský renesanční tanec tourdion si – pokud je mi známo – za svých mladých let přinesl Spirituál kvintet z mezinárodního setkání pěveckých sborů a dal mu český text odpovídající jejich romantickému věku. Od těch dob patří k nesmrtelným táborákovým klasikám. Jeho originál rozvedený do mnohohlasu (napočítal jsem nejmíň čtyři proplétající se melodické linky) ovšem dost neromanticky opěvuje opojné víno a tučnou šunku k němu, a tu válku neohroženě vyhlašuje plným lahvím. Nepochybuji, že byla vítězná.
Uvaž klokana a vydělej moji kůži
Šesti svíčkama plá dort, šesti svíčkama plá. Dárků máš celej transport, z nás každý něco dá. Koupím ti malej míček a sadu lesklejch skel…
…a nakonec rodinná rozepře, že dítě přece „nebudou kazit alkahólem“. Tak na ten song od mladých Rangers si asi vzpomenou jen pamětníci a skalní fandové téhle kapely. Na závěr jsem ho dal proto, že jeho původní předloha je asi ta nejbizarnější, s jakou jsem se kdy potkal. Je to ve své době velmi populární píseň australského baviče Rolfa Harrise ze šedesátých let. Pojednává o umírajícím chovateli zvěře, který svým pozůstalým sděluje poslední instrukce a přání, především stran jednotlivých zvířat. Od klokana, kterého je potřeba dobře uvázat, aby neutekl, přes koalu, která už je kdesi na cestě, až po ptakopyska, ať ho nechytne amok. Na sám závěr projeví chovatel své poslední přání, aby po smrti vydělali jeho kůži (proč, netuším – ale žádný skrytý význam jsem v tom nenašel). V posledním dvojverší pak sbor radostně hlásí, že tu jeho kůži tedy vydělali a je to ta, co visí támhle na kůlně. Inu, australský humor – už jsem se tu o něm ostatně jednou zmiňoval.
Tak hlavně nevážně, přátelé. S úsměvem jde všechno líp!
