Článek
Zkusím to ukázat na pár písničkách od táboráků, kde jsem vyrůstal a preludoval své první akordy na kytaru. Není to ani analýza, ani výsměch – jen takové pousmání nad těmi písničkami i nad sebou samým z odstupu těch let.
Jak to bylo s tím bičem katů
Má máma můj život dala katům… Den za dnem kůže zná bič katů, vidíš jen černý záda bratrů, jak tam jdou v polích s bavlnou…
Chudák černý Američan. Ta nelidská máma tomu tedy dala, jen co je pravda. Naštěstí jen v české verzi. Originál je o poznání obyčejnější a veskrze mírumilovný. Máma ho za mala nedala katům, ale kolíbala ho v kolíbce. Ten refrén o bičích katů je ve skutečnosti jen jakási instrukce z rostlinné výroby: Když začnou tobolky bavlny trouchnivět, dá se na polích načesat spousta bavlny. Sloky pak vlastně představují výměnu zkušeností sezónních česáčů bavlny z různých koutů amerického jihu. Zkušenosti se společným závěrem: Může to znít trochu divně, ale nevyděláš si moc peněz tam v těch polích s bavlnou. Zatrápená věc. Ale zaplaťpánbůh, žádné biče katů.
Značně neromantické jaro na Aljašce
Až jaro na Aljašku zavítá k nám, hromadu zlata za zimu mám, šampaňský víno nalít si dám… S dívenkou krásnou tam budu žít…mosaznou postel ji do srubu dám…Jenže: Z mejch velkejch plánů nezbylo nic, čekala dva roky, co moh’ jsem chtít víc, teď už je vdaná, tak co z toho mám, že jaro na Aljašku…
Jojo, to je pravá česká trampská romantika – i s tím závěrem, že se zlatokop nakonec obejde bez ženské, co nadělá. Originál nás ovšem nechá nahlédnout do drsné reality skutečné Aljašky se zlatou horečkou. Ten chudák zlatokop se dva roky plahočil se svými psy a hledal zlato, až se nakonec rozhodl povyrazit si v bouřlivém zlatokopeckém městě Fairbanks. Tam to vzal hned do salónu, kdež zpěvačka sladce pěla o tom, že na jaře je na Aljašce čtyřicet stupňů pod nulou. Fahrenheita stejně jako Celsia. Neschopen couvnout, uchopil zlatokop zmámený tím hlasem zpěvačku a v divokém tanci a za stálého zpěvu s ní vymetal sál. Leč ouha. Její nastávající ženich měl pro to pramalé pochopení a hodil po zlatokopovi nůž. S příštím jarem na Aljašce už bude zlatokop šest stop pod zemí. Hm, nepříliš optimistický konec. To už je snad přece jen povzbudivější ta trampská romantika.
Ve vězení se třešním nedařilo
Jó třešně zrály, zrovna třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál… Tam, kde je ta skála, ta velká bílá skála, tam vám holka stála… moc se na mě smála…
Jenže nebyla jeho typ. To se stává a nic tak strašného z toho neplyne. To v původní verzi prosí vězeň opakovaně a usilovně žalářníka o vodu, protože má strašně sucho v krku. Přitom trudnomyslně rozjímá nad svým životem a nad svou milou, s níž by se rád rozloučil. Nu, věřme, že se třeba dal na lepší život a uviděl nakonec i ty sladké třešně zrát.
Cikán hvízdal a táta nepochodil
Dívka loudá se vinicí… Rozhlédne se a „Propána!“ V stínu, kde stojí líska, švarného vidí cikána, jak leží, písničku píská… Jenže tatík, jak vidí cikána, pěstí do stolu tříská: „Ať táhne pryč, vesta odraná…“
Počeštěná dívka v českém překladu tátu na slovo poslechne, s cikánem si nic nezačne, ale moc toho lituje, z čehož plyne poučení, že peníze často nejsou nic, líp je pískat si po svém. Jenže irská dívka zdaleka tak poslušná nebyla. Prostě zdrhla i s milým cikánem. Tatík se pochopitelně rozhodl nenechat to jen tak a pročesal celý kraj, než dojel k cikánskému táboru, kde už milou dívku oslavovali jako svojí novou paní. Neb ten cikán nebyl jen obyčejný cikán, ale pán toho kraje a dcera ho nemínila opustit. Ačkoli s oním českým poučením mohu nanejvýš souhlasit, ten irský děj je mi přece jen nějak bližší.
Matylda byla ve skutečnosti tulákův ranec
Prodírám se mlázím a mám těžkou kabelu, do které vkládám vše to, o čem sním. A za hlavu házím vše to, co stojí za belu, pro tebe zpívám a jahody jím. Hádej, Matyldo…
Nesmrtelný, přesně v rytmu swingující Karel Hála šedesátých let. S originálem ovšem text nemá společnou vlastně ani tu Matyldu. Nešlo totiž o dívku, ale o jméno (Matilda), které australští tuláci dávali svému ranci, „tancujícímu“ při vandru na zádech. O téhle písničce jsem se před časem zmínil v článku o australské lidové poezii a jejím velmi netradičním překladateli.
Onen tulák v téhle písničce jednou do rance přibalí i zatoulané jehně. Má ale smůlu, nachytá ho farmář s četníky. V té chvíli se tulák radši utopí v jezeře, než by se od nich nechal chytit. Australan totiž raději zahyne, než by se vzdal. Nu, Karla Hály si vážím, ale pokud jde o tuhle písničku, radši mám původní verzi, i v nádherně prostém překladu neznámého autora, který jsem kdysi nalezl v jednom skautském zpěvníku: S rancem Matildou, s družkou Matildou, s tebou, Matildo, se na vandr dám…
Valčík na rozloučenou? Proboha, jen to ne! Přece píseň na oslavu dávných přátelství
Proč s tím se máme rozloučit, co každý z nás měl rád, proč s tím se máme rozejít bez víry na návrat…
V mém soukromém žebříčku strašlivých cover verzí vede právě tato. Originál je totiž skotský a zpívá se, když se láme rok. Ne ve valčíkovém, ale v rázném čtyřdobém rytmu. Připíjí se v něm naopak na přátelství, která ze starých časů stále přetrvávají, a na radost ze shledání. No není to tak líp?
Někdy je možná lépe nerozumět
Někdy je ale cover verze přece jen lepší, než originál. Anebo je vůbec líp textu nerozumět. Přesvědčil nás o tom kdysi jeden britský kolega. Při cestě ze Zlína do Prahy si náš pražský šéf za volantem pouštěl v autě cédéčko písniček ze „sladkých šedesátých“ s líbivými melodiemi a libozvučnou angličtinou, která řidiče nijak nerušila. Ne tak britského kolegu. Zpočátku sice zachoval příslovečný klid Angličana, ale dlouho mu nevydržel. Po čase začal hlasitě lamentovat: „Co je to za strašný výběr? To není nejlepší z nejlepšího, ale nejhorší z nejhoršího! To jsou všechny moje noční můry dohromady! Ty snad neumíš anglicky, že tohle dokážeš poslouchat!“
Ach, ta sladká nevědomost. Tedy občas.
