Článek
Manažerská učebnice
Snad je to mojí profesní deformací letitého manažerského konzultanta a lektora, ale Cirkus Humberto bych doporučil jako nanejvýš užitečnou doplňkovou četbu všem školám podnikového řízení.
Je to totiž příběh malého rodinného podniku, který se vypracoval do velké firmy, jenže si ponechal patriarchální kulturu, neschopnou reagovat na nároky rychle se měnícího okolí. Jediným řešením nakonec byla totální strategická přeměna z cirkusu na varieté pod novým vedením Václava Karase. Z původního cirkusu si přinesl vysokou profesionalitu a důvěru v lidi. Na nich vystavěl zcela nový podnik pro novou dobu.
Nevíš-li kudy kam, spolehni na schopné lidi kolem sebe
Obzvlášť se mi v té souvislosti líbí následující příběh: Když mladý Václav Karas po svém tchánovi převezme funkci ředitele cirkusu, s hrůzou zjistí, že většina výkonných umělců kvůli svému věku nestačí na nároky své práce a není za ně náhrada. Jedinou „mladou krev“ představuje parta pomocných dělníků. Václav jim dá přinést haldu bizarního šatstva a nechá je se v něm volně předvádět. Přitom sleduje přirozené talenty ke komice nebo k jiným uměleckým výkonům. Výsledkem je mladé a neotřelé klaunské číslo, které oživí program.
Poučení pro dnešní dobu? Nevíš-li si rady v neznámém prostředí nebo nezvyklé situaci, hledej schopné spolupracovníky a nedbej přitom na psanou či nepsanou hierarchii, ani na zavedené zvyklosti a stereotypy. Ty jsou v takové chvíli k ničemu.
Nepropást šanci
V době, kdy kontinentální Evropu drtila hospodářská krize a dopadala i na cirkusáky, naskytla se příležitost vyjet na turné do Švédska, které bylo cirkusového umění žádostivé. Cirkus Humberto mohl na ten trh vstoupit jako první. Mělo to však háček: Bylo by nutné si vzít úvěr. Z přílišné staromódní počestnosti se však jeho patriarchální vedení bálo „dělat dluhy“. Výsledkem bylo, že do Švédska odjela konkurence a cirkus Humberto byl nakonec do dluhů stejně vehnán.
„Člověk nikdy nemá propást šanci – to také patří k jeho odpovědnosti, říkal si Vašek.“
Co dodat.
Tak trochu o dezinformacích
„No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou…Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to byla pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou.“
Zpropadeně, nemáte někdy dojem, že takových starých Humbertů je požehnaně i na naší politické a mediální scéně?
O smyslu pro vlastní důležitost
S lidmi s – hm – obzvláště vyvinutým smyslem pro vlastní důležitost se bohužel v životě pracovním i nepracovním setkávám až příliš často. A to přestože mám tenhle typ upřímně nerad. Abych neskončil na jednotce intenzivní péče nebo v cele předběžného zadržení, pomáhají mi přitom úryvky z Cirkusu Humberto, které mě vždycky napadnou.
Některé jsou roztomilé:
„Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to musel zapálit doutník. Vytáhl si velký, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku, jen to cvaklo, a olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení, ale popravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.“
Jindy si s úlevou zanadávám společně s oním moudrým komikem řečeným Bimbam Bimbam, původně houslistou v orchestru:
„…člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milión figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost.“
A hned je mi lépe.
Věčný příběh o rodičovství a prarodičovství
„Každému citu dostane lidské srdce svoji mírku. Nevyužije-li jej včas, vyrazí zabrzděný cit jindy a jinde často mnohem bouřlivěji. Táta, který řádně nespotřeboval své tátovství, stane se vášnivým dědečkem, aby si u vnuka dobral, co u syna neužil. Tohle postihlo Václava Karase.“
Opravdu věčný příběh. Ne tedy můj, ale znám takové a docela se tím v duchu bavím. Věřím, že nejsem sám.
O vrcholovém umění a kráse
Když Václav Karas vidí, že z jeho vnučky Lidky roste talentovaná tanečnice, klade jí na srdce:
„Pamatuj na jedno: abys to nepřeháněla. Koukni se po těch starších tanečnicích. Dřou a dřou, a nakonec to vůbec nejsou ženské. To jsou vysušení misionáři z tropů, to jsou poustevnice živící se kobylkami uprostřed pouště. Vím, že mnoho dovedou, ale kde zůstal půvab, lehkost, ženství? Je to nějaká zásada, chtít stvořit krásu, a přitom nejdřív ubít krásu danou od pánaboha?“
Vzpomínám si na ta slova, kdykoli vidím vrcholové umění, které jakoby se odtrhlo od normálního lidského světa. A taky ovšem při pohledu na modelky, jimž pracovně říkám Miss treska.
Klára Pachta
„Pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachta, bony amiči.“
Neboli jasné účty dělají dobré přátele. V práci i v životě. Patří to dobrému vychování, jak potvrzuje i zde pan nejvyšší zemský maršálek.
O humoru a sebedůvěře v těžkých časech
Jediné, co ve zlých dobách cirkusákům zbývalo, byla důvěra ve své vlastní síly a dovednost, okořeněná humorem.
„Možná, že zítra nebudeme mít co žrát,“ říkali si s úsměvem, „ale bude sukces. Nemít co žrát a nemít sukces bylo by horší.“
K tomuhle už nemám, co dodat. Hodně štěstí a víry v sebe sama, přátelé.
Každý si můžeme užít svůj „sukces“, chceme-li. (Ilustrační foto)
Poznámka
Citováno z knihy E. Bass: Cirkus Humberto, Československý spisovatel, Praha 1978 (viz též titulní fotografie).
