Článek
K následující úvaze mne tak trochu vyprovokoval nedávný článek na Médiu o tom, že prý jako Češi jsme studení a neurvalí, neb to uvádějí rozmanitá diskusní fóra na internetu, jakož i návody pro cizince. Do úvodní upoutávky jsem si tu vybral rozhovor líného bobra a psa Dogberta v jednom z komiksů Scotta Adamse, známého jako autora nesmrtelného Dilberta.
Stereotypy obecně jsou velice ošidné, stereotypy o lidech a národech pak dvojnásob. Pochopitelně na nich může být ono pověstné zrnko pravdy, ale někdy jinak, než si myslíme. Dovolím si to názorně ukázat na dvou příkladech, které jsem měl v životě příležitost poznat blíž.
Stereotypy o Angličanech
Angličané jsou prý uzavření, málomluvní, velmi korektní. Těžko říct.
Vždycky přitom vzpomenu na jednoho kolegu z průmyslového anglického severu. Byl velmi temperamentní a až dost přímočarý. Neváhal mít velmi otevřené výhrady k byrokracii našich ctihodných českých zákazníků i k mým delším vlasům. Když viděl jít po Praze dámu, vedoucí na vodítku jakousi exotickou potvoru (snad fretku, možná mývala), zvolal: „Je to normální?! To není normální, že ne?“ Mí čeští kolegové ho kvůli jeho otevřenosti neměli příliš v lásce. Já z téhož důvodu ano.
Vzpomínám také na velmi uhlazené a distingované kolegy z anglického jihu. Rozprávěli o jakémsi poslanci z londýnského parlamentu, nepříliš oblíbeném. Ale aby jasno bylo, hned upřesnili, že ten pán je původem „irský bastard“.
Angličané prý odmítají mluvit jinak než anglicky a pokud už, tak špatně.
Znám Angličana, který se oženil do Česka. Mluví krásně česky, gramaticky bezchybně, snad jen s trochu roztomilým přízvukem. Spolupracoval jsem také s Angličanem, který mluvil německy. Popravdě, mým uším to znělo mnohem lépe než mnohý Němec mluvící anglicky.
Angličané prý mají vášeň pro kriket, které jiné národy nerozumějí. Nevím, jak je to u současné generace, u té mé to vcelku souhlasí.
V restauraci, kde na pozadí běžel v televizi kriketový zápas a v něm se (viděno mýma českýma očima) nic zvláštního nedělo, najednou jeden z mých důstojných kolegů uprostřed sousta vyskočil ze židle, živě zagestikuloval směrem k televizi a cosi nesrozumitelného zařval. Pak se zase s omluvným úsměvem vrátil ke svému rozjedenému obědu.
Také prý jsou Angličani poněkud přezíraví k obyvatelům bývalých kolonií. Nu, možná na tom něco bude.
Když jsem jednomu Angličanovi kdysi v devadesátkách líčil, jak tady kdosi inzeroval kurs angličtiny „plynně za týden“, velice se podivil. Když jsem upřesnil, že jde o australskou školu, připustil, že slovní zásoba průměrného Australana se asi dá opravdu naučit za týden.
Mají prý rádi typický anglický suchý humor. Ano, to mají. A podle mých zkušeností ho neváhají používat i v každodenním životě. Zvláštní kategorií je pak suchý anglický košilatý humor.
To takhle jedou tři pánové vlakem a z dlouhé chvále si vyprávějí, co kdo dělá nejraději.
„Já nejraději jezdím na lov. Je to zvláštní. Mně je té zvěře vlastně líto. Ale víte, já mám rád – jak to říct – ten proces. To napětí, ten vzduch, jak šumí kolem uší…“
„To já zas nejraději chytám ryby. Přitom mi popravdě rybí maso nijak zvlášť nechutná. Ale mám taky rád ten proces. Když sedím, v klidu přemýšlím, a přitom pořád sleduji, jestli nezabere ryba.“
Třetí muž dlouho neříká nic. Pak vzdychne: „Víte, já mám doma sedm dětí.“
A ještě pro úplnost: Tenhle vtip zazněl uprostřed projevu jistého akademického pracovníka na slavnosti pro čerstvě graduované manažery.
Stereotypy o Afričanech
Tady budu obezřetný. Ve skutečnosti neznám Afričany. Znám jednu, ovšem značně rozvětvenou, rodinu z Mosambiku, s níž jsme se sbratřili. Mí čtenáři na Médiu už ji ostatně znají také, z volné série Léto s vůní manga.
Nejprve stereotyp nejstereotypovatější: Afrika je černá.
Není. Jednak na severu kontinentu žijí berbersko-arabské národy s pletí světlehnědou. A jednak i v „černé“ Africe jsou doma lidé světlí, obvykle potomci bývalých kolonizátorů. V Maputu, hlavním městě Mosambiku, tak například potkáme lidi různých odstínů pleti a nikdo se tu nad tím nepozastavuje.
Obecně se má zato, že Afričané snášejí tamní horké klima a prudké slunce lépe než my, odchovaní ladovskou zimou.
Sami jsme s údivem zjistili, že tomu tak není. Při teplotách pod třiadvacet se naši „příbuzní“ balili do zimního oblečení. Když naopak teploměr překročil třicet a vydal se výš, bylo pro nás prostě otravné horko a nic horšího, zatímco lidé okolo naříkali, jak se v tom nedá být a jak je to strašné. Prý je to tím, že naše světlá pleť lépe odráží sluneční paprsky. Ale možná to bude jen výmluva.
Afričané (tedy přinejmenším Mosambičané) se také vědomě nesluní, to je výsada nás, podivínských Evropanů. Pokud na slunci obdělávají svá políčka, jsou zahalení od hlavy k patě. Piknik na pláži tráví oblečení ve stínu, do vody na prudkém slunci se pouští jen rozpustilá mládež. A samozřejmě my Evropané.
Afričané prý jsou v džungli jako doma a divočiny se nebojí. Nejspíš jak kteří.
Podle našich zkušeností má Afričan z divočiny respekt. Kdysi proběhla v českých novinách zpráva o tom, že v Mosambiku kohosi sežrali lvi a krokodýli. Můj mosambický „brácha“ to suše komentoval slovy: „To jsou islamističtí žoldáci, co o divočině nevědí nic, tak se nemůžou divit, když je tam něco sežere.“ V přírodní rezervaci jsme našli přepychově vybavené tábořiště pro turisty, ovšem jeho strážce nocoval v domku obehnaném plotem, dráty a dalšími nástrahami proti zvěři, hadům a jiným škůdcům. O přírodě ví své.
Afričani prý nemají rádi Evropany, zvláště pak bývalé kolonizátory.
Vztahy mezi takřečenými černými a takřečenými bílými jsou ve skutečnosti mnohem složitější. Psal jsem o tom v tomto pokračování své volné série:
Jak již řečeno, „černí“ a „bílí“ jsou dnes (aspoň podle našich zkušeností z Mosambiku) dosti pomíchaní. Různé vzájemné nevraživosti tu probíhají dost drsně, ale jinde a jinak. Ponejvíce mezi chudými a bohatými nebo mezi přívrženci té či oné partaje.
Afričané prý nejsou pány svého času. Jak kdy a jak kde.
My jsme to zažili na rodinných akcích, kdy nakonec bylo všechno jinak a jindy (opravdu jen v Africe?). Na oficiální obchodní schůzky ale chodili naši kolegové a partneři včas. I pan ministr dopravy se nám velmi omlouval za čtvrthodinové zpoždění kvůli předchozímu jednání.
A obráceně
Sami jsme zaznamenali jeden africký stereotyp: Co Evropan, to bohatý strýček s bezedným kontem. Obávám se, že o tento stereotyp se, arciže v dobrém úmyslu, zasloužili sami novodobí Evropané. My jsme se ho při naší návštěvě snažili uvést na pravou míru, ale nakolik úspěšně, nevím.
Zkrátka a dobře, se stereotypy raději opatrně. Víte, jak to bylo s tím bobrem.
Zdroj
ADAMS, S. The Joy of Work – Guide to finding Happiness at the Expense of your co-workers. London: Pan Macmillan Ltd 2000 ISBN 0 7522 7222 5
