Článek
Těžká doba a inspirace zpoza Lamanšského průlivu
Zdeněk Jirotka napsal svého Saturnina v roce 1942. Tehdy se tu opravdu nežilo lehce, a kdo naříká nad dnešní dobou, hluboce se mýlí. Při zběžném přečtení by snad čtenář mohl Saturnina situovat do období první republiky (a možná ho tam situoval i sám autor, kdoví). Občas ale vyprávěním problesknou protektorátní reálie, třeba noční zatemnění domů.
Podle kritiků se prý Jirotka inspiroval povídkami anglického spisovatele P. H. Wodehouse se sluhou Jeevesem. Na rozdíl od těch kritiků nedokážu číst Jirotkovy myšlenky, jistá podobnost se tu ale nabízí. Dnes už mohu jen velmi volně citovat jeden z dialogů mezi vyprávěčem a sluhou Jeevesem, který mi utkvěl v paměti:
„A co ty moje šaty – mám v nich vážně takovou šupu?“
„Trošku bizarní, pane.“
„Víte co, tak je někomu dejte.“
„Děkuji, pane, jste velmi laskav. Už jsem je daroval vašemu zahradníkovi.“
Strýc František
Pro nás, co se pohybujeme ve světě inovací a inovativních řešení (skutečných i takřečených), je samozřejmě nesmrtelnou postavou vypravěčův strýc František.
„Názor tety, že strýc byl vědeckým pracovníkem, také není možné úplně vyvrátit. V určitém smyslu slova byl člověkem, který objevil celou řadu chemických pouček a pravidel nejrůznějšího druhu. Všechna tato pravidla už před ním objevili jiní, ale strýc o tom nic nevěděl, a nelze proto jeho zásluhy přehlížet.“
S mojí spolupracovnicí a manželkou Pavlou si tahle slova vybavíme, když někdy posloucháme nebo čteme oslavné řeči o nějakém novém, ale namouduši zaručeně českém, výzkumném a vývojovém projektu.
Zdeněk Jirotka vizionář
V jistém směru se ovšem, viděno dnešníma očima, sám Zdeněk Jirotka projevuje v Saturninovi jako vizionář. Anebo ne – možná je to jen tím, že svět se od té doby zas tolik nezměnil. Poslechněte si doktora Vlacha:
„Je mnohem snazší dokázat nedospělému klukovi, že není krvežíznivým pirátem, než zabránit málo inteligentní čtenářce, aby nenalézala obdoby mezi osudem hrdinky románu a osudem svým, a tropila v důsledku toho hlouposti.“
A tohle, vážení, napsal autor více než šedesát let před vznikem sociálních sítí!
Staré zlaté časy
Věčný a hluboce pravdivý je i postřeh o „starých zlatých časech“, nad nimiž uvažuje třicetiletý vyprávěč příběhu.
„Potom jsem zjistil, že dědečkovy staré zlaté časy byly docela jindy než staré zlaté časy tatínkovy. Také jsem se setkal s poměrně mladými lidmi, kteří říkali, že ty zlaté časy byly v době, na kterou se já již pamatuji. Zdálo se to zmatené a odporovalo si to. Později jsem pochopil, že staré zlaté časy spadají do doby, kdy byl mlád ten, kdo o nich hovoří. To znamená, že naše generace prožívá zlaté časy právě nyní. Podivuhodné.“
Lepší definici „starých zlatých časů“ neznám. Vždycky mne napadne, čtu-li politické nebo mediální reminiscence „zlatých časů“ situovaných do doby, kterou velmi dobře pamatuji a s jistotou mohu tvrdit, že zlatá nebyla.
Byrokracie a byrokrati
Ve svém minulém povídání o Bassově Cirkusu Humberto jsem se zmiňoval o tom, jak mám upřímně nerad lidi veledůležité.
Podobně mi lezou na nervy i byrokracie a byrokraté s jejich nezaměnitelnou kulturou. Neznám lepší vylíčení, než onu slavnou scénu ze Saturnina, kdy vyprávěč s pochroumaným kotníkem sedí v čekárně po vyšetření („nic to není, dávejte si na to obklad z octanu hlinitého“) a Saturnin se snaží přesvědčit správce nemocnice, aby vystavil řidiči příkaz potřebný k tomu, aby je sanitka odvezla z nemocnice zpět do dědečkova domu.
„Dověděl se, že je přísně zakázáno používat sanitního auta k jízdám z nemocnice. Je určeno výhradně pro rychlou dopravu nemocných do nemocnice, a to ještě jen v opravdu vážných případech…“
Saturnin trpělivě vysvětluje panu správci, že jeho pán nemá jak jinak domů dojet.
„Pečlivý úředník mu odpověděl, že je to naprosto vyloučeno. Musil by tu jízdu zanést do knih jako novou dopravu do nemocnice, tedy předstírat, že auto jelo prázdné ven a s nemocným zpět. Saturnin ho žádal, aby to tedy tak udělal, ale on řekl, že ho Saturnin uráží, když na něm žádá, aby obcházel předpisy, nehledě k tomu, že to nejde provést už z toho jednoduchého důvodu, že by mu pak vlastně chyběl v nemocnici jeden pacient, a kdyby přišla revize, bylo by z toho vyšetřování a musil by tu cestu platit.“
Saturnin navrhuje, že tu cestu zaplatí jeho pán, tady hned a předem.
„Správce řekl, že to není možné, protože podle předpisů nemůže a nesmí býti úhrada jízdného placena předem. Saturnin tedy navrhl, že ji zaplatíme potom. Pan správce pravil, že podle předpisů…“
A v tom momentě Saturnin zničehonic změní styl.
„Mezi jiným povídal, že by panu správci doporučoval, aby si lehl na oddělení pro duševně choré a dělal toho pacienta, který by mu při revizi chyběl. Tu cestu aby účtoval tak, jako by auto jelo prázdné ven a prázdné zpátky, to že bude určitě přesně podle předpisů. A jestliže se ta doprava nesmí platit ani předem, ani potom, tak ať to platí během jízdy.“
A jé… Kolikrát si s Pavlou říkáme, zdánlivě mimo jakoukoliv souvislost: Tak ať se to platí během jízdy.
Dědečkovo zbláznění jako obrana před tetou Kateřinou
Když teta Kateřina okupuje zraněného dědečka a snaží se ho hysterickými scénami přimět, aby jí odkázal svůj majetek, je to pro něj velice svízelná situace. Líčí to v dopise adresovaném vypravěči – svému vnukovi:
„Myslil jsem, že budu muset Kateřinu zabít nebo se z toho zbláznit a zabít ji dodatečně. Nakonec jsem to rozřešil tak, že jsem se zbláznil.“
Tedy samozřejmě naoko, ale zabralo to. Zvlášť když předstíral závěť, v níž všechno své jmění odkázal dobročinným spolkům.
„Později doktor Vlach vykládal, že v celé své lékařské praxi neviděl, aby někdo zbledl tak jako teta Kateřina po této větě.“
Za vším pochopitelně hledejme Saturnina, který dědečkovi přispěchal na pomoc. Ale i v našem běžném životě se různí hysteričtí týpci obého pohlaví nejlépe zaženou tak, že člověk zareaguje způsobem, který nečekají.
Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru
Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru, kterou v závěru románu společně založí vyprávěčův dědeček a Saturnin, je počin nanejvýš záslužný. Jak moc by se dnes uplatnila v mediálním světě, kde sebevětší, s prominutím, pitomost si žije svým životem, stačí před ni dát větičku typu: Odborníci tvrdí, že…
A co teprve, když takovou pitomost nelze nalézt na původním internetovém odkazu – to ji určitě tajemná moc přikázala smazat, aby si ji lid mezi sebou nešířil. Ach vy ajťáci, co tak rádi překopáváte weby včetně adres jednotlivých článků. Ale to už trochu odbočuji.
Jen ještě jeden postřeh
O Saturninovi by se dalo vyprávět, citovat z něj a hledat v něm paralely s naším současným životem hodně dlouho. Ale méně je někdy více. Lépe si tu knížku přečíst.
Za mne tedy už jen drobný postřeh.
Dědeček v Saturninovi, nadšený průkopník a podporovatel elektřiny, se rád prochází za bouřky venku.
„Doktor Vlach říká, že to je odbornický komplex a že se dědeček chodí dívat, jak dělá elektřinu konkurence.“
Mám doma vystudovanou elektroenergetičku – ano, moji mockrát zmiňovanou kolegyni a ženu Pavlu. Na rozdíl od románového dědečka má k elektřině nebývalý respekt a za bouřky by rozhodně nikde venku netrajdala. Spokojme se tedy s tím, že v tomto případě to byla opravdu jen autorova „básnická licence“.
Poznámka
Citováno z knihy Z. Jirotka: Saturnin, Československý spisovatel, Praha 1990.
