Článek
Chrám svaté Barbory
Pozdně gotický chrám svaté Barbory je spolu s katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele a historickým centrem Kutné Hory zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Svatá Barbora je uctívána jako patronka všech, kdo mají nebezpečné povolání, zejména horníků. Právě horníci se prý nejvíce zasloužili o její stavbu. Její gotická nádhera je zároveň připomínkou někdejší slávy a bohatství Kutné Hory, známé těžbou stříbra.
Počátky její stavby sahají do 14. století. V polovině 16. století ovšem v kutnohorských dolech došlo stříbro a stavba byla provizorně ukončena. Následovala staletí rozmanitých rekonstrukcí až do současné podoby, která pochází z přelomu 19. a 20. století.
Vnější osvětlení katedrály
Neméně zajímavé jako katedrála sama je její vnější osvětlení z roku 1995, jehož autorem je architekt Ladislav Monzer. Vedle chrámu svaté Barbory rozsvítil také třeba nedalekou Jezuitskou kolej.
Jak řečeno, máme k němu tak trochu osobní vztah. Pan architekt Monzer byl totiž kdysi mojí ženě Pavle konzultantem diplomové práce z osvětlovací techniky na ČVUT.
Celý osvětlený chrám z dálky září jako ohnivá stavba, přitom nad ním zůstává tmavé nebe. Při pohledu na nasvícený chrám zdola i z vyvýšeného ochozu zaujme odborníka i laika jedna věc: Všechny ozdobné prvky jeho bohaté architektury vynikají ve světle v celé své plastické nádheře, ať se na ně podíváme odkudkoli. Tuto nádheru nenaruší ani okolní veřejné osvětlení. Nikde ani stopa po stínech, které by znesnadňovaly nebo zkreslovaly pohled na architektonické detaily.
Když se pozorněji podíváme z ochozu pod určitým úhlem, objevíme jedno z tajemství plastického nasvícení: Lze zahlédnout svítidla umístěná za vnějšími opěrnými sloupy chrámu, bezprostředně nasvěcující fasádu, aniž by sloupy překážely světlu.
Nádherná i z dálky
Chrám svaté Barbory je ale nádherný i z větší dálky.
Rozhodně stojí zato s blížícím se soumrakem přejít hluboce zaříznuté údolí říčky Vrchlice s místní tratí a strmou pěšinou vystoupat vzhůru po úbočí. Po nějaké chvíli chůze se Barbora objeví uprostřed stromoví proti soumračnému nebi. Jakmile se začne rozsvěcovat, nastává světelné představení s tmavnoucí oblohou, z níž vystupuje nasvícený chrám jako stavba spíše nadpozemská než pozemská.
Za soumraku z opačné strany údolí
Komu se nechce vracet stejnou cestou, může pokračovat okruhem polními a lesními cestami až k přejezdu se zastávkou Kutná Hora–Vrchlice a zpět po zpevněné pěší cestě mezi tratí a Vrchlicí. Vpravo tam můžeme vidět také v nadživotní velikosti ve skále vytesanou a časem už trochu poznamenanou „učebnicovou“ podobu Jaroslava Vrchlického (jako Emil Frída si podle té říčky zvolil svůj pseudonym).
Tento výlet je opravdu půvabný. Jen doporučujeme se kochat pohledy v klidu a za chůze zbystřit pozornost. Cesta je místy hůře schůdná a navíc je (dámy prominou) nadprůměrně lemovaná psími hovínky. Inu, jsme stále více národem pejsků a pejskařů.
Malá exkurze do světelné techniky
Někdo se možná pozastaví nad naším okouzlením z té „naší svítící Báry“, když dnes podobné architektonické čáry vznikají pomocí pestré škály efektů nabízených moderní osvětlovací technikou.
Ta je ovšem založená na LED zdrojích, tedy světlo emitujících diodách, které dokážou vytvořit jednobarevné bodové světlo ve zvoleném odstínu. Tyto barvy lze dále různě mísit. Řídicí systémy je umějí také postupně rozsvěcovat nebo naopak stmívat. Na rozdíl od jiných zdrojů se přitom LED rychle rozsvítí a rychle zhasne a při stmívání nemění barevný odstín. To vše se může odehrávat v předem všelijak naprogramovaném režimu.
Jenže pozor, vážení. Tahle úžasná technika má se svým uplatněním v praxi relativně krátkou historii, ne o moc víc než deset let.
Pan architekt Monzer si musel vystačit s výbojkami. Takovou výbojku tvoří uzavřená trubice se žhavicími elektrodami, naplněná směsí různých par a plynů, na nichž závisí barva světla – ta jedna konkrétní a neměnná. Při zapnutí výbojky nastává v trubici takzvaný doutnavý elektrický výboj, tvořený směsí iontů její náplně. Celý ten proces žhavení a rozsvěcení přitom nějakou chvíli trvá.
Kromě výbojek měl pan architekt k dispozici už jen jednoduché měřicí přístroje, vlastní důvtip a zkušenost. Tím větší obdiv mu i po těch letech stále patří.
Vzpomínky a úvahy
Na pana architekta, který už není mezi námi, s Pavlou občas myslíme při své práci i v běžném životě.
Na jednu jeho radu Pavla nikdy nezapomene: „Víte, výpočty jsou krásná věc. Ale nakonec je stejně nejspolehlivější jít na místo a přeměřit si to.“
Když prý tento názor tlumočila svému vedoucímu diplomové práce, uznávanému panu profesorovi světelné techniky na ČVUT, vyletěl na adresu pana architekta jak sedm čertů. Jaképak měření v terénu, správné je přece to, co vyjde z výpočtů.
Občas přemýšlíme, co je tedy správné: To, co tvrdí „pomazané“ autority, ať je to, co je to – anebo to, co prostě v praxi dává smysl. Kouzelně nasvícená Barbora nám dává odpověď.
