Léto s vůní manga: Práce, podnikání a nakonec rozloučení

Přítel Angelo a přítel Alex

Kromě poznávání naší velké africké rodiny a života s ní jsme si, po domluvě s příslušnými institucemi, vytkli za cíl vytipovat možnosti pro skromnou českou zahraniční pomoc. K tomu bylo potřeba se vyznat v džungli tamních vztahů a zvyků, tentokrát pro změnu pracovních.

Průvodci nám v tom vedle Manuela byli také přátelé Angelo a jeho kamarád řečený Alex. Ten první penzionovaný státní úředník a drobný podnikatel, ten druhý předseda sdružení bývalých československých studentů v Mosambiku.

Angelo a Manuel, jako dva bratři. V něčem jiní a v něčem stejní.

Oba studovali v Praze. Manuel na ČVUT, Angelo na Vysoké škole chemicko-technologické.

Oba mají za ta léta pochroumané zdraví. Zatímco Manuel kvůli tomu drží pod Madaleniným dohledem vzornou životosprávu a téměř nepije, rozvedený Angelo si dopřává. Manuel míní, že si Angelo dopřává snad až moc. Angelo míní, že je Manuel držený zbytečně zkrátka. Nejsme ti, kdo by to soudili.

Oba mají kouzlo osobnosti, zvláště pro tu něžnější polovinu lidstva. Stačí se usmát a už je jejich. A to, prosím, stále i v jejich věku šedesát plus.

Angelo okouzlil i nás a my jsme okouzlili jeho. Výsledkem byla nejen spousta užitečných rad pro naše pracovní aktivity v Mosambiku, ale také spousta vychlazeného piva a výborné jídlo v restauraci – stačilo se neodolatelně usmát na obsluhující dámy.

Jindy je nám ho upřímně líto, když se dovíme, že jeho milovaný synovec umřel po nešťastném pádu ze stromu při česání ovoce. Opravdu jsme v Africe?

Přítel Alex. Když jsme se poprvé setkali a začali konverzovat anglicky, šibalsky se usmál a pak plynnou češtinou prohlásil: „A proč se bavíte anglicky?“ Člověk světa znalý, zcestovalý vládnoucí několika jazyky. Díky Alexovi jsme nakonec pronikli až k ministrovi dopravy, také bývalému československému studentovi.

Pracovní schůzky a řízení času

Jak už víme, Mosambičané jsou lidé velmi pracovití. Až na výjimky si ale příliš nerozumějí s časem, který je nakonec vždycky nějak přemůže. To může být úlevné na rekreaci, kdy se nikam nespěchá a věci se nechávají plynout. Při práci to ale pro nás Evropany umí být občas o nervy.

Důvody přitom mohou být různé. Nekonečné čekání v dopravních zácpách, pomalé přesouvání po měsíční krajině, tvořící většinu zdejších silnic, anebo také místní zvyklosti a rytmus života, které s utíkajícím časem obvykle nejdou dohromady. To pak má širší ekonomické souvislosti, jako třeba pilně pracující lidé s nevalnou výslednou produktivitou práce. Jak soudíme podle zpráv, bude to nejspíše i důvodem nevelké ochoty některých zahraničních firem zaměstnávat zdejší pracovníky.

Naše pracovní schůzky byly zaměřené na problematiku fotovoltaických zdrojů a veřejné dopravy, ale také informačních technologií. Schůzky to byly formální i neformální. Obojí byly velmi srdečné a plodně. Zatímco ale ty formální respektovaly daný plán a čas, o těch neformálních to zpravidla říci nešlo.

Neformální schůzky

Kupříkladu neformální schůzka s jedním technickým expertem začala po více než hodině a půl aniž by bylo jasné, cože se přihodilo a kdyže ten pán vlastně dorazí. Podobné to bylo i s dalšími neformálními schůzkami. Když ono je potřeba ještě udělat tuhleto a támhleto… a támhle se zasekla doprava na silnici… a čas plyne… Co naděláte, že.

Jakmile už ale ke schůzce konečně došlo, byla k věci a ve výsledku užitečná a zajímavá. Místní odborníci nám ukázali leccos pozoruhodného. Bylo to třeba vytváření fotovoltaických systémů pro provoz domácností a farem na míru pomocí vychytaného počítačového programu. Nebo také informační systém pro evidenci a sledování rodiček a novorozenců v mosambických podmínkách, kde centrální zdravotní evidence v nemocnicích neexistuje a všude je odevšad daleko.

Vzdělaní lidé, s nimiž jsme se tu setkali, jsou tedy skutečně vzdělaní a navíc sepjatí s každodenní praxí, jejíž potřeby chápou. V tomhle směru má Mosambik věru na čem stavět svoji budoucnost. Jde jen o to, aby věděl, jak ji stavět.

A abychom nezapomněli: Když bylo vše hotovo, o hladu a žízni jsme rozhodně nikdy neodešli. To by si Mosambičané neodpustili.

Ministr dopravy a další zajímavá jednání

Formální schůzka s ministrem dopravy na nás ale udělala velký dojem. Jednání (po pouhé čtvrthodině čekání s velkými omluvami od pana ministra) bylo velmi věcné a přátelské. Bylo patrné, že má k Česku stále velice blízký vztah a zároveň upřímně ocenil, že s náměty na možné projekty přicházíme až na základě vlastních lokálních zkušeností a nikoli pouze „od stolu“. Na náš údiv nad nebezpečnými nákladními auty s korbami plnými lidí reagoval ministr suše: „Vítejte v Africe.“

Tenhle člověk, zdá se, ví, kde ho bota tlačí, a co by se s tím mělo dělat. Víc takových. A nejen v Mosambiku.

A mimochodem: Pan ministr se stále usmíval, čímž nijak neutrpěla jeho důstojnost a závažnost problémů, o nichž jsme hovořili. Jaký kontrast oproti některým českým funkcionářům, kteří nezřídka vypadají, jakoby jejich hlavní starostí bylo, zda působí dostatečně důležitě.

Závěrem nám dal pan ministr doporučení k jednání s dalšími institucemi v jeho resortu. I tam jsme začali na čas, jednali věcně a náš přístup lidí z praxe se setkal s velkým pochopením. Brali nás tu vážně a to budilo náš respekt.

Podobně věcná byla i schůzka na maputské soukromé univerzitě A Politecnica. Začala v hodinu a minutu, na kterou byl domluvený začátek, a jednalo se o tom, o čem se jednat mělo. Bylo přitom znát, že lidé z univerzity mají odbornou erudici i praktické zkušenosti.

Co z téhle naší iniciativy nakonec vzejde, ukáže čas. Každopádně to pro nás byla velká zkušenost. Napříště už víme, kudy kam.

Jak ses, brácho, vlastně dostal ke studiu na ČVUT?

Naše životní dráhy měla za komunistického režimu fakticky v rukou mosambická vláda. Nás absolventy středních odborných škol umístila na další studia, do armády nebo do pracovního procesu. Podle zákona jsem byl poslán do státního podniku ENIEL, který měl na starosti veškeré státní smlouvy o elektroinstalacích. Postupně jsem to dotáhl na ředitele logistiky, ovšem středoškolsky vzdělaného. Po třech letech práce jsem mohl podle téhož zákona požádat vládu, abych mohl dále studovat na vysoké škole. Po spoustě peripetií, které by samy vydaly na knihu pamětí, jsem se nakonec octnul na mezinárodním stipendiu v Praze.

Proč právě tam?

Mělo to víc důvodů. Zaujal mě váš jazyk a taky jsem nechtěl studovat v azbuce. V tehdejším východním Německu zároveň pracovala spousta Mosambičanů a já měl obavy, že mi budou až příliš připomínat domov a že mě také budou svádět k pití a jiným nepravostem.

To sis ale trochu naběhl, což.

Ani mi nepovídej. Hned první den jsem se chtěl poctivě učit, protože to bylo buď, anebo. Jenže mě spolužáci vytáhli na pivo a já jich vypil šest. Navíc jsem si nevzal peníze, protože pozvání na pivo jsem bral tak, že to hoši platí. Jenže chlapci se náhle vypařili a já jsem tam zůstal se svojí účtenkou a bez peněz, spolužák mi musel půjčit.

Každopádně to tenkrát byla krásná, bezstarostná doba. Dodnes na ni moc rád vzpomínám. Od svých „dospělých“ starostí jsem se najednou vrátil do světa náctiletých, kde jsem byl živ ze stipendia a neměl jsem jinou starost, než vystudovat. Jak říkali spolužáci, škola by byl ráj, kdyby nebyly ty zkoušky.

Zažil jsi ale i horké chvilky, pokud vím.

To jistě. Třeba události kolem vaší sametové revoluce. V těch dnech, kdy to všechno vřelo a nic nebylo jasné, u mě na pokoji jednou v noci zabušili kluci, co provozovali z koleje nelegální rozhlas. A že prý mám u sebe ukrýt nějaké zakázané dokumenty. Na koleji je policie, prohledává pokoje, ale mne si prý prohledat netroufne. Aniž jsem stačil reagovat, schovali mi je pod prostěradlo a zmizeli. Já pak na tom prostěradle ležel, zvenčí slyšel rozruch a čekal, co bude. Nakonec i ke mně přišli policajti s velkým psem, krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí to tam moc neprohledávali, takže nic nenašli. Kluci si to pak zase odnesli a to je konec příběhu.

Epa! Ti hoši to měli nejspíš jako dobrodružství, ale neuvědomovali si, jakému nebezpečí tě jako cizince vystavují. No, hlavně že to dobře dopadlo.

Ale i před revolucí jsem tam občas zažil divné věci. Chodíval za mnou od začátku takový zvláštní pán, vždycky alespoň jednou ročně, a na všechno se vyptával. Třeba co moje rodina, jak se vyvíjí ekonomika v Mosambiku, jestli se sdružuji v nějaké skupině mosambických krajanů, jak se vyvíjí můj názor na život v Československu… Taky mi dával školení o vývoji mezinárodní situace, o komunistickém bloku, jehož byl tehdy Mosambik součástí, a tak. Byl přitom velmi přátelský. Když mne vyzpovídal, vypili jsme spolu vždycky šálek mosambického čaje, který jsem uvařil.

To mohl být estébák, tedy člověk z tajné policie, a sondoval, jestli by v tobě nenašel donašeče.

To by mohlo být. Jenže nejspíš brzy zjistil, že já se svojí otevřeností rozhodně nejsem typ na konspirování. (smích)

Jak to bylo dál po promoci?

Můj zaměstnavatel, mosambická státní energetika, mi měl poslat letenku zpět. Jenže uprostřed organizačních zmatků kolem jeho privatizace se na mě nějak pozapomnělo. Byl jsem v dost prekérní situaci. Byl jsem vystudovaný, ale neměl jsem, kde vzít peníze a kde bydlet. S pomocí kolegů a přátel se to naštěstí vyřešilo.

Pražská energetika mi nabídla práci na pohotovostních výjezdech, kde jsem se hodně naučil. Měl jsem s touto firmou smlouvu na dobu neurčitou a právo na ubytování. Ale protože škola pochopila, že ještě nemám letenku na návrat do Mosambiku, nechali mě na koleji. Dostal jsem tam místo nočního vrátného, k němuž patřil i služební pokoj. Rád jsem to přijal, protože na koleji už jsem byl zvyklý. Dodnes na to moc rád vzpomínám.

Takhle jsem v Česku prožil další nádhernou dobu. S chutí bych tam byl zůstal. Po roce práce si na mě v Mosambiku vzpomněli a poslali mi letenku zpět. A já věděl, že musím, protože dlužím své rodině i své zemi.

Co tě čekalo doma?

Po návratu mi nabídli mi dvě možnosti: První byla práce energetika na největší mosambické hydroelektrárně HCB kdesi uprostřed buše. Už jsem měl i smlouvu jako vedoucí směny v její rozvodně Songo. Druhá možnost byla se přeškolit na telekomunikace ve státní společnosti TDM, kde se právě začala rozvíjet informatika jako naprosto nový fenomén, a zůstat v Maputu.

Asi tě nepřekvapí, že jsem zvolil druhou možnost. (smích) Jak jsem se snažil proniknout do tajů telekomunikací, poznával jsem i chod té společnosti. Asi se to o mně vědělo, protože mě po čtyřech letech jmenovali vůbec prvním ředitelem informatiky. Bylo to zajímavé.

Jednou mi takhle volali domů, to jsem zrovna ležel s malárií. Že prý jsem byl jmenovaný ředitelem informatiky. Malárie byla najednou tatam. Sjednal jsem si urgentní schůzku s ředitelem společnosti. Povídám, byl jsem prý jmenován ředitelem informatiky. Ale já přece nejsem informatik. On na to: Dali jsme Vám snad místo programátora? Ne, je to místo manažera. Jste vyškolený v managementu telekomunikací, abyste mohli řídit jakoukoli oblast společnosti. Víte, jak TDM funguje. Tak dělejte manažerskou práci, té rozumíte. A ať Vás nikdy neuvidím u počítače programovat.

Co bylo dál?

Jako ředitel pro informační technologie jsem byl zapojený do projektu, který v Mosambiku ve druhé polovině devadesátých let vytvořil první profesionální internetovou síť mimo akademickou půdu (ta již existovala na zmíněné největší mosambické univerzitě Universidade Eduardo Mondlane). Internetový projekt, který měl být komercializován pro potřeby veřejnosti a soukromých společností – poskytovatelů internetu, byl financován americkou zahraniční pomocí USAID a předpokládal připojení o 1,2 Gbps. V porovnání s dnešními standardy je to k smíchu, ale tehdy to byl vrchol technologie pro malé i velké zákazníky.

Mosambik se tak spojil touto informační sítí s ostatním světem, což byl začátek zcela nové éry. Rok po jejím spuštění vytvořila TDM svoji první mobilní telefonickou síť. Mobilní sítě dnes v Mosambiku provozují také velké nadnárodní společnosti. A kde je mobilní síť, je i internet. Však to znáš sám, ze své mosambické SIMky děláš Pavle hotspot a jste odtud ve spojení s celým světem. Pochopitelně tam, kde je signál.

Ano, signál je i na venkově, kde by ho člověk nečekal.

A taky občas není. Ale věřím, že to se bude dál postupně zlepšovat. Přinejmenším to má v programu naše současná vláda. Ta vidí v digitálních technologiích zlepšení efektivnosti fungování veřejného i soukromého sektoru.

Je to vidět třeba na placení přes mobilní telefon, které jsi tu hned zkraje obdivoval. Dnes všichni tři mobilní operátoři působící v Mosambiku mají každý svou vlastní mobilní peněženku pro potřeby Mosambičanů, kteří jsou daleko od bank. Mobilní operátoři v těchto finančních službách si nejen konkurují, ale také přesouvají větší objemy peněz, než některé banky.

A na sám závěr: Co u vás vidíš jako hlavní hnací sílu ve vývoji kupředu?

Mladou generaci. Lidi, kteří budou méně naslouchat stížnostem na naše vlastní problémy a více se budou dívat kolem sebe a inspirovat se tím, co vidí v rozvinutém světě. Mládež nepotřebuje objevovat objevené, ale musí rychle najít způsob, jak to využít a dále rozvíjet. V tomhle směru je tu stále mnoho práce. Ale já věřím, že v tom je naše budoucnost.

Hluboko pod námi ubíhá Afrika. Za námi zůstal Mosambik s našimi africkými přáteli v slzách dojetí z loučení. I my máme oči nějak zamžené. V duchu se nám před nimi zas a znova promítá nekonečný film z toho pozoruhodného měsíce pospolu.

První setkání, dům snů, kouzelná tropická příroda, laguna, oceán. Maputo stokrát jiné.

Manuelovo velké a moc milé příbuzenstvo, které si nešlo zapamatovat, a ani jsme se o to nepokoušeli. Ovšem tedy kromě jeho nejbližší rodiny, farářky Amálie, jejího muže Dominga, malé Amálky, jejích rodičů a pár dalších. Naši chlupatí přátelé.

Usmívající se Afričani. Až přijedeme domů, budou nám lidé kolem nás připadat jacísi zamlklí a nepochopitelně vážní.

Kapulana, chlapi v džínách a tričku i dokonale vyladěný pan ministr.

Rozlúčková procházka po maputské pláži se zvolna se rozsvěcujícím moderním městem nad ní. Nádherný obrázek na památku vytvořený z velké fotografie nás čtyř u moře, opatrně uložený v kufříku ve schránce nad našimi sedadly. Dlouhé rozhovory a „bráchou“ Manuelem. Jeho neuvěřitelné, a přece pravdivé životní příběhy.

S nikým, kromě našich nejbližších, jsme ještě nikdy tak dlouho, tak blízko a tak intenzivně nežili. Máme se rádi.

Tam v dálce před námi je Evropa. Chladná, ztemnělá, uspěchaná, ale přece jen jaksi uspořádanější.

Patříme do ní. Ale srdce nám zůstala v Mosambiku.