Článek
„Dnešní děti neumí už ani pořádně česky, jsou to samá cizí slova, a když si nad tím postesknu nahlas, odpoví mi starší dcera, že jsem boomer a že nemám mladším sourozencům pouštět takové blbosti, jako je večerníček o Kubovi a Stázině,“ povídá mi klientka, řešíc se mnou problém stále prohlubující se propasti mezi ní a její dcerou… Jiný svět, jiný slovník… A umí dnešní děti skutečně ještě česky? Nedalo mi to, a protože se dětí, s nimiž pracuji, často ptám, jaké mají rádi večerníčky, chtěl jsem si i tento večerníček ze svého dětství připomenout.
4. dubna před 112 lety se narodil známý český pohádkář Václav Čtvrtek, na motivy jeho děl byla natočena celá řada známých večerníčků, jako je O Kubovi a Stázině, Forman Šejtroček, Pohádky z mechu a kapradí, Rumcajs, O víle Amálce a další.
Večerníček O Kubovi a Stázině byl natočen v roce 1988 Karlem Trlicou, jeho děj je zasazen do města Jičína, které jednoho dne opustí hrabě s hraběnkou a správu nad městem svěří správci Kolomajznovi, kterému jde jen o vlastní majetek. Chce si najít nevěstu a vyhlídne si dívku Stázinu. Jenomže ta ho nechce, její srdce totiž získal švec Kuba, který se nebojí za svoji dívku bojovat…
Pohádky Václava Čtvrtka patří k české klasice, vyrostlo na nich mnoho z nás. Jak bychom ještě před pár lety populárnímu večerníčku O Kubovi a Stázině rozuměli dnes? A co teprve naše děti? Hned v prvním dílu je mnoho zajímavých slovních spojení, která jsou pro Václava Čtvrtka typická.
„Já těm prťákům ukážu…“
Vědí děti, kdo je to prťák? Kromě současného obuvníka a poněkud staršího ševce se ještě v češtině používal pro opravu bot termín prtání, pro ševce tak i prťák. Od prtání postolů (starý druh obuvi) tak vychází například jméno města Postoloprty. Podobnými výrazy se to v prvním dílu jenom hemží:
„Co je mi to platné, že mé slovo má knížecí váhu, když si to ten škrpál nevezme ani do kramfleku?“
„Než slunko vylezlo, už je u nich dráb, že na ně čekají v zámecké kanceláři ještě dřív, než na rynku začne trh.“
„Zbývá jí ulomit si v bezech žebráckou hůl…“
„Ale Stázina vyrostla nad Kolomajznou jako bříza nad zimolezem…“
Říkám si, jak jsem tomu sám mohl dříve rozumět? Děti se učí jazyk právě tím, že čtou, koukají na pohádky, baví se mezi sebou, jazyk se vyvíjí a posouvá, to je často i důvodem střetu mezi generacemi.
Nedávno jsem na semináři o asertivitě pouštěl ukázku z filmu Svatební cesta do Jiljí, kde Josef Abrhám umravňuje bujarou oslavu na horském hotelu. Frekventantů jsem se po krátké ukázce zeptal, v čem udělal Josef Abrhám chybu, a jeden z posluchačů ve věku 20 let se zeptal: „A to je kdo?“ V ten moment jsem poznal, že jsem opravdu boomer.
