Článek
Škola má vytvářet bezpečné prostředí, to jí ostatně ukládá i školský zákon, pedagogové by měli včas zasáhnout a šikanu řešit, co když jí ale rozpoznat neumí a učit se nechtějí? I to je má zkušenost ze čtvrteční návštěvy jednoho okresního gymnázia.
Co je to šikana?
Šikana je podle Michala Koláře ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit, jedná se o skupinové onemocnění a zprostředkovaně má vliv na celou společnost. Mezi agresorem a jeho obětí je nepoměr sil, jedná se o záměrné chování (agresoři vědí, že páchají zlo), samoúčelné chování (důvod je malicherný a vždy se něco najde - jsi malý? Slovák? Ukrajinec, nebo máš ploché nohy? Agresorovi je to jedno, hlavně když uspokojí své potřeby…).
Věnuji se řešení a prevenci šikany již řadu let, jezdím po školách a učím pedagogy, jak jevu předcházet, jak ho poznat a řešit. Pedagogové jednoho nejmenovaného gymnázia však šikanu považují prakticky za normální jev a mají pocit, že se „dělá z prdu kulička“.
Klima na škole je velmi konfrontační a napjaté. V 8 hodin ráno se představuji skupince 12 pedagogů v jejich domovském gymnáziu, kouká na mě většina naštvaných obličejů, jsou prázdniny a oni musí být ve škole, v práci, kterou si svobodně vybrali, svůj nezájem s tématem dávají ostentativně najevo, někteří jsou na počítači, jiní opravují písemky, jiní se hlasitě projevují a útočí téměř na vše… Sebereflexe nepřichází. A jak reagují?
Zlo ve škole nelze přehlížet
„Ve třídě máte dívku, Slovenku, která je trochu tlustší. Děti s ní údajně nekomunikují, protože špatně mluví a smrdí. Odmítají s ní pracovat ve skupině, sedět vedle ní při jídle, vzít si od ní míč, když ho měla předtím v ruce apod. Snažíte se situaci řešit, dětem domlouváte, ale neúspěšně. Dívka se straní a prosí vás, abyste už nic nepodnikali,“ uvedl jsem modelový příklad.
„To není šikana, když někdo nechce s někým kamarádit.“
„Když je někdo divnej a třeba smrdí, tak je zcela legitimní, že se ty ostatní děti takhle chovají, já bych se s ní taky nebavil…“
„Dneska je šikana úplně všechno, já bych přál těm dětem zažít vojnu, to byla šikana, ale tohle? To je normální, s tím si musí poradit, my ty děti vypustíme do světa a tam je zlo ještě větší a všude… Nemůžeme ze školy dělat skleník, kde budeme všechno řešit.“
Každý má právo si volit své kamarády, ale nikdo nemá právo činit druhému to, co je mu nepříjemné. Ptali by se tito učitelé, jak se dívka cítí? Snažili by se jí vůbec porozumět a hledat řešení? Když je někdo „divnej“ a „smrdí“, není v pořádku mu jeho „divnost“ dávat najevo způsobem, který dotyčného zraňuje, pedagog by měl učit děti říkat druhým, co se jim na chování druhých líbí nebo nelíbí, konstruktivní způsobem, není nutné podporovat agresi ve skupině. Nepřál bych zažít šikanu na vojně ani dětem, ani učiteli, který pronesl tuto větu, je mi líto, že to musel zažívat. Děti sice jednou školu opustí a svět venku je možná jiný, učitel by ale neměl svými postoji legitimizovat toto chování a v podstatě ho schvalovat, učitel by měl bojovat za bezpečné prostředí kdekoliv, i tam venku…
Tito učitelé neposuzují šikanu podle jejích znaků, ale podle subjektivního vnímání toho, co oni považují za normální a co už ne… Není důležité to, jak situaci vnímá sama oběť? Učitel je klíčový prvek celého systému, je to ten, kdo dává šikaně zelenou, a pokud jí nerozpozná, bují až k poslednímu stádiu, které Michal Kolář nazývá totalitou.
